Ottův slovník naučný/Percepce

Ottův slovník naučný
Percent	Percepce	Perceval

Údaje o textu
Titulek:	Percepce
Autor:	Karel Kuffner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 463–464. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Percepce (z lat.), vnímavost. Jménem tímto označujeme schopnost nervstva vnímati, co se kolem a v nás děje. Nesnadno jest určitě omeziti obor činnosti vnímací a přesně vytknouti její poměr k ostatním stránkám duševního života, neboť nelze ji stopovati zcela odloučeně, poněvadž hraje úlohu pouhého zprostředkovatele mezi nimi, na př. mezi úkonem čidlových orgánů, jimiž fysikální zevní popud přetvořen byl ve vzruch nervový, a vyššími psychickými pochody. Jisto jest, že vzruchy obvodových ústrojů nervových mohou se odehrávati, aniž na sebe obrátily a zaujaly současně sice pro. buzenou, ale v jiné směry odvrácenou činnost duševní. Bdící člověk může býti tak pohroužen ve přemýšlení, že nepovšimne si ani dějův okolních, ani svého vlastního jednání. Dívá se a nevidí, není hluch a přeslechne i hřmot; nedbá, nechápe a neví, kudy a kam jej oči vedou a nohy nesou; leckdy člověk hlasitě předčítá a neví co; nevědomky a bezděky krájí a polyká. V těchto příkladech vyšší uvědomělá a rozvažující vnímavost duševní nevešla ve spojeni s podřízenou p-cí, jež způsobem automatickým přizpůsobovala jednání osoby podle okamžitých smyslových popudů. Z toho vidno, že lze rozeznávati p-ci prvotnou (sensoriální) od p. druhotné (psychické), neboť obě mohou existovati nezávisle vedle sebe. Prvotná p. má za úkol slučovati různé čidlové vzruchy a přenášeti je na dráhy pohybů, vyměšováni atd. Na př. světlem zužuje se zornička a tmou se rozšiřuje; vytrhneme-li si brvu z nosu, vyřine se slza z oka; přijde-li potrava do žaludku, začne sliznice odměšovati šťávy, aniž tomu můžeme zabrániti.

Nižší, na smyslné vněmy obmezená p. má svou rozeznávavost nižší, rovněž automatickou. Vmísí-li se na př. do sousta nějaký chloupek, či nestravná smeť, dovede to jazyk (i třeba za odvrácenosti ducha) sám vycítiti a neopomine vymýtiti ji. Jisto jest, že očima a jinými čidly vnímáme daleko více jednotlivosti, nežli si uvědomíme a úmyslně vštípíme do paměti. Leckdy jsme okouzleni krásou, třeba nám nebylo jasno, v čem vlastně její půvab spočívá. Spatříme-li mezi tisící osobami známou postavu a třeba ne zcela jasně, uhodneme, že to ona, ačkoli jsme si nevzpomněli ani na jméno a třeba nám nebylo také zřejmo, čím se liší od jiných.

Vnímání stává se však dokonalým teprve pomocí druhotného pochodu percepčniho: za řádné účasti duševní. Řada dojmů smyslných může z paměti vyvolati řadu přiměřených jasných vzpomínek; srovnáváme obé, zdali jednotlivé rysy přítomně na čidla působíci shodují se s rysy zapamatovanými; »seznáváme«, že věc je totožna se známým předmětem (odtud název »druhotná identifikace«), či že se v jistých stránkách liší. Připomínáme si i jinaké naše znalosti a pomocí jich můžeme při novém vněmu domysliti se, jaký má význam, účel a pod. »Chápeme« jej, »rozumíme mu«, doplňujeme novým poznáním své bývalé názory, anebo snad jsme nuceni dle nové zkušenosti je opraviti, posavadní omyly vyvrátiti atd.

Prvotná, bezmyšlenkovitá p. má převahu (jak všecko nasvědčuje, u živočichův a také) u dítěte, které namnoze by se spokojovalo s povrchním lapáním nahodilých dojmů. Dospělec nenechá se vším přivnaditi a všímá si spíše jen toho, na čem mu záleží. Druhotná vnímavost je vybíravá a má vliv na prvotnou. Vlivem intellektu, upřením pozornosti v určité směry vnímání čidlové může byti nejen prohloubeno, ale také rozšířeno na podrobnosti, jež by unikly i bystré, prostě čidlové p-ci. Nezkušený nechá se oslniti nápadnostmi, jemu zdá se imitace stejnou s drahokamem, kdežto znalec jinak se dívá a pátrá i po vlastnostech skrytých a ne jen povrchních.

Při chorobách nervstva vnímavost může doznati porušení. Nejčastěji nepřímo ochuravěním obvodových smyslův, anebo chorobami duševními. zvláště v novější době shledalo se však, že mohou nastati i samostatné poruchy p. a to jak prvotné, tak i druhotné. Úkazy sem spadající bývají označovány jménem agnósie (nepoznávavost) aneb asymbolie (nechápavost významu). Na tomto místě nelze ovšem uvažovati všecky možné odrůdy, nýbrž nutno obmeziti se na některé příklady.

Onemocnělý, ač má citlivost dotykovou, ač má pohyblivost prstů, nepozná při zavřených očích vložený mu do ruky hřeben, nedovede říci, co to je, nedovede ukázati, co se s ním dělá. Z paměti dovede hřeben popsati a vylíčiti jeho upotřebení. U něho netrpí ani hmat, ani mu nescházejí vzpomínkové znalosti; a přece schází mu schopnost poznávání hmatového – tedy děj vnímací.

Jiný onemocnělý, ačkoli vidí a ačkoli z paméti zná veškeré věci, nepoznává předmětů, které se mu ukazují, neví si s nimi rady; když se mu dá do ruky ženská zástěra, chce ji navlékati na ramena, jakoby to byl kabát, nevyzná se v ulicích rodného města, netrefí domů, ba bloudí i ve svém bytě nerozeznávaje postele od kamen. Ačkoli dovede z paměti popisovati předměty, hovořiti a uvažovati o nich, mate si všecko: chce lžicí psáti, zubní kartáček zapalovati místo doutníku a pod. Kfr.