Ottův slovník naučný/Pepoli

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pepoli
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 462. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Pepoli Gioacchino Napoleone, marchese, státník italský (* 1825 v Bologni – † 1881 v Římě). Byl vnukem krále Joachima Murata po matce Laetitii, která živila v něm nenávist k Rakousku, a r. 1844 pojal za choť svoji sestřenici princeznu Bedřišku von Hohenzollern-Sigmaringen. Při útoku Rakušanů na Bolognu r. 1848 postavil se v čelo nové národní gardy a s úspěchem čelil nepřátelům. Když pak Bologna padla do rukou Rakušanům, odebral se r. 1849 do Toscany, kde se zabýval poesií dramat. a nár. hospodářstvím. Odejel pak do Paříže, kde se spřátelil s Napoleonem III., který vyslal jej do Berlína nabídnout pruskému králi svrchovanost v Německu za podmínkou neutrality Pruska v případné válce francouzsko. rakouské P. vrátil se pak do vlasti a připravoval zde s Minghettim hnutí proti nadvládě papežské a přivtělení střední Italie ke království Sardinskému; r. 1859 byl v čele provisorní vlády v Bologni, pak finančním ministrem v Emilii a za Cavoura r. 1860 gener. kommissařem umbrijským. Po annexi Romagně byl za Bolognu členem parlamentu, r. 1862 pak ministrem orby a obchodu, r. 1863 až 1864 vyslancem v Petrohradě, r. 1868 až 1870 ve Vídní. Od r. 1868 byl členem senátu. Opustil posléze karriéru diplomatickou a v ústraní zabýval se znovu studiemi národohospodářskými a konstitučními. Veliké zásluhy získal si o Italii svou činností směřující k dobru tříd nižších a to zejména zařízením vzorných úvěrních ústavův a pensijních fondů pro dělníky práce neschopné, kdežto dříve ve svých úřadech, jež zastával s obezřetností i náležitou pevností, majetek jesuitů zabavil z valné části pro účely školské, zrušil mnohé kláštery, provedl jednotnou minci a stavbu Cavourova průplavu v Lombardsku. Jeho Ricordi statistici pokládány jsou za práci vynikající a také v básnictví se pokoušel. – Srv. C. Albicini, Carlo P., saggio storico (2. vyd. Bologna, 1889).