Ottův slovník naučný/Pentateuch

Tato stránka potřebuje úpravy.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně vylepšíte. Inspiraci k vylepšení lze hledat v ostatních článcích a stránkách, v radách na stránce Vzhled a styl, případně na její diskusní stránce.

Ottův slovník naučný
Pentastylon	Pentateuch	Pentathlon

Údaje o textu
Titulek:	Pentateuch
Autor:	Rudolf Dvořák
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 453–457. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pentateuch

Pentateuch, řecký název t. zv. pěti knih Mojžíšových jako celku. Jsou to v nynějším pořádku Genese (v. t.), Exodus (v. t.), Leviticus, Numeri a Deuteronomium (v. t.). Jako kniha šestá přistupuje k nim kniha Josue, tvoříc s nimi jako celek t. zv. Hexateuch.

Leviticus (u Hebraeů dle počátečního slova vajjikrá=a povolal zvaný) má v celku 27 kapitol. Z těch prvá čásť a to kap. 1—16 celým svým rázem náleží k t. zv. kněžskému kodexu, obsahujíc základní ustanovení o pěti hlavních obětech (1—5) s předpisy pro kněze (6) a pro oběti (7), o svěcení kněží a jejich službě (8—10), zákony o obřadním očišťování: o čistých a nečistých zvířatech (11), o očišťování po porodu (12), o malomocenství (13 a 14) a očišťování tělesném (15), konečně rituál pro den usmíření (16). Druhá čásť knihy (17—26) náleží v celku obsahem i formou ke kněžskému kodexu, ale vykazuje zvláštnosti slohu a výrazu, jimiž liší se zřejmě od části prvé a kap. 27 právě tak, jako svou motivací jednotlivých požadavků. Opakuje i věci, o nichž již byla řeč. Jde tu patrně o výňatky ze samostatné, pravděpodobně starší součástky kněžského kodexu, jež lehkými změnami přizpůsobeny byly kodexu ostatnímu. Obsahem jest obřadní (17) i mravní (18, 19) svatost života Isráéle, jež vystavuje se zde jako přední povinnost (Kodex svatosti, jak označil jej Klostermann, značka H, jehož jiné součástky shledávají se v Lev. 10 a 11, dále V Exodu 6, 12, 31 a Num. 15). Kap. 20 stanoví tresty na přestupky proti tomu, 21 a 22 předpisy pro kněze a oběti, 23 kalendář svátečních dnů, 24 o věčné lampě, o 12 chlebech, o trestech na rouhání (ukamenování), vraždu (smrt) a ublížení (zákon odvety), 25 o odpočívání země každý sedmý rok, o roce jubilejním (7×7), 26 zákaz modloslužby, příkaz světiti sobotu. Kap. 27, náležející k témuž celku jako 1—16, jedná o náhradě za věci bohu zaslíbené. — Srv. White a Driver, Leviticus v Hauptových Sacred books of the O. Test. (1894).

Numeri (hebr. bemidbar, t. j. v poušti) má 36 kapitol a obsahuje děje Isráéle od 2.—40. roku exodu, počínajíc opuštěním Sinaje (20. dne 2. měs. 2. roku) v kap. 10 a končíc příchodem do pouště Zín v roce 40. (kap. 20), v němž zemřel i Aron (1. den 5. měsíce); 22—36 náleží pobytu Isráéle ve stepích móábských. Před vypravování vsunuta z kněžského kodexu přejatá vnější i vnitřní organisace tábora isráélského (11 kmenů) a Levitů, již ustanoveni za strážce svatyně (kap. 1—10). Napočítáno (odtud lat. název knihy) tenkráte dle kap. 1. lidu mužského staršího 20 let bez Levitů 603.550. Jiné součástky kněžského kodexu jsou kap. 15 (ustanovení o obětech a j.), 18 (o služebních povinnostech, postavení a příjmech kněží a Levitů), 19 (o očišťování po dotyku mrtvoly), 26 druhé počítání lidu (601.730 + 23.000 Levitů); 27 o dědění dcer v rodinách nemajících synův; ustanoveni Josua nástupcem Mojžíše, jenž k rozkazu božímu patří na zaslíbenou zemi; 28, 29 o veřejných obětech v jednotlivých dobách; 30 o absolutní závaznosti slibu u mužů, podmíněné u žen, 31 o dělení kořisti s vypravováním o pomstě na Midjánských; 33 seznam táborů isráélských na pouti z Ramses ke stepím moábským s návodem týkajícím se obsazení Kanaanu, 34 o hranicích vlastního Kanaanu, 35 stanovení 48 levitských a 6 asylních měst s podmínkami o užívání těchto, 36 o vdávání dědiček pozemků ve vlastním kmeni. Kněžský kodex je zřejmý částečně i v kap. 13, 14, 16, 17, 20, 21, 25. Ostatní části, hlavně kap. 22—24 (o Bileamovi), náleží t. zv. Jahvistovi-Elóhistovi (viz dále). Při tom pozorují se v obou součástkách jednotlivosti, jež jeví se býti pozdějšími dodatky.

Mojžíš je nade vši pochybnost zakladatelem celého života isráélského, národního i společenského, náboženského i mravního. Hodnověrnými zbytky jeho vlastní činnosti jest zajisté desatero (2 M. 20) a právní zásady kap. 21—23 tamže, jiné zachováno zajisté mezi ustanoveními Deuteronomia. Stejně odnáší se plným právem i počáteční organisace kněží a kultu k osobě Mojžíšově, kdežto další jejich vybudování, odpovidající pokračujícímu vývoji života náboženského a národního, jest dílem doby Šalomounovy, Dávidovy a dob pozdějších. Přičítá-li tradice i tyto pozdější řády, pokud vůbec nalezly místo v nynějším P-u, Mojžíšovi, jejž prohlásila pak i přímo za původce P-u samého, jest to názor, jenž se stanoviska kritického jeví se nemožným. Kritika, i méně radikální, dospívá na základě toho, co již při jednotlivých knihách P-u bylo vyloženo k závěru, že nemožno považovati P. za jednotný celek a dílo jediného autora, nejméně tak starého, jako byl Mojžíš, nýbrž že dlužno rozeznávati v P-u, a stejně i v knize Jósuově, tedy v celém Hexateuchu, několik vrstev samostatných a od sebe více méně zřejmě se lišících, jejichž spojením v pozdější celek rukou jednoho neb i několika redaktorů jeví se býti P. Částky tyto, jejichž poznáni a vymezení jeví se býti dílem studia textu biblického, zvláště i P-u samého po téměř půl druhého stol., jsou: 1. t. zv. Jahvista (značka J.) a 2. Elóhista (v. t., E.), 3. Deuteronomista (D.), 4. t. zv. kněžský kodex (P.). K nim jako částem základním přistupují části podružné, spadající na vrub redakce jednotlivých částí a jejich spojení mezi sebou a v poslední řadě celého P-u (R.). Jsou sice jednotlivci (Klostermann), již pokládají 1., 2. a 4. za jediný souvislý celek, vysvětlujíce různosti v něm se vyskytující změnami, jež během doby nastaly, z části nahodile, z části jsouce obmýšleny. Názor ten jest však ojedinělý a v celku uznává se všeobecně rozdíl, jejž znamenati jest mezi vrstvou t. zv. Jahvista-Elóhista se strany jedné a kněžským kodexem se strany druhé. Jahvista-elóhista repraesentuje jako celek prorocké vypravování P-u o době patriarchální a Mojžíšovské, kdežto kněžský kodex objímá zákonná ustanoveni P-u o obětech, očišťování a p. Obě části liší se pak zřejmě nejen obsahem, ale i celým způsobem, zvláště i slohem nápadně.

I. a II. Pokud týče se Jahvisty a Elóhisty, dlužno i zde s největší pravděpodobnosti rozeznávati dvě vrstvy parallelní a na sobě nezávislé. Ojedinělým jest nyní názor Dillmanův, který Elóhistu, jejž pokládal za staršího, prohlásil za jeden z pramenů Jahvisty. Značná podobnost obou vysvětluje se dostatečně zpracováním téhož materiálu, kterým vedle tradice o počátcích národa isráélského, jež potud kolovala v listech lidu, byly zajisté i písemné prameny, hlavně poetické (Kniha bojů Jahvových a Kniha poctivcova), o nichž činí se zmínka na jednotlivých místech sem spadajících. Dvěma rozličným pramenům náleží i čítané k Jahvistovi požehnání Jakúbovo a píseň Mojžíšova. I desatero náležející k Elóhistovi bylo napsáno. O zápisu do knihy (basséfer) mluví Ex. 17, 14. Zákony napsány byly ovšem teprve později (ok. r. 750), jak dovídáme se z Hosey. Přikazování jednotlivých částí k J. a E. potkává se ovšem s obtížemi i jeví se z části veliké neshody hlavně mezi Dillmannem a Wellhausenem. S tím souvisí ovšem i nestejné označování doby povstání obou u jednotlivých autorů. E. pokládají za staršího Schrader (mezi 975—950), Nöldeke (před 900), Dillmann, Kittel, Riehm (mezi 900—850), Rothstein (ok. r. 850), Schultz (850—800) a j., kdežto Wellhausen, Stade a j. kladou jej jako mladšího ok. r. 750. Ještě doleji jdou Kuenen a Cornill, kteří vedle staršího severoisráélského E.¹ z r. 750 rozeznávali i mladšího E.² z pol. VII. stol. jako rozšířené vydáni prvého na půdě júdské, dle Cornilla snad od některého ze zajatců sereroisráélských z r. 722, jenž v zemi zbyl. Jiní pokládají Jahvistu za staršího, kladouce jej do r. 850-800 př. Kr. (Wellhausen, Stade, Kuenen), r. 825—800 (Rothstein), Kautzsch (ještě v IX. stol.) a j. Přibližně do téže doby kladou jej i jiní pokládající jej za mladšího E. (Nöldeke 900, Riehm 850, Reuss 850—800, Kittel 830—800, Schrader, Rothstein 825—800 a j.), kdežto Dillmann klade jej ok. 750. Celkem jest původ J. i E. z prvých století královstvi nejvýš pravděpodobný. I u J. rozeznávají pak někteří rozličné vrstvy: starší J.¹, jehož vedle jiného materiálu z oboru báje babyldnské používal i autor mladší J.² ok. r. 650; zpracováním obou jest o něco pozdější J.³ a sice vzato za základ J.² a doplňováno z J.¹ (Budde). J.¹ pokládán za efraimský (z IX. nebo poč. VIII. stol.), J² za rozšířené a přepracované vydání júdské J., jež existovalo v 2. pol. VII. stol. (Schrader, Reuss, Kuenen, Kautzsch a j.). Dillmann prohlásil se proti rozlišování vrstev v J., on a s ním i jiní (Wellhausen, Stade, Cornill) uznávají jen júdský původ J. Celkem Jahvista uznává se za historický pramen říše jižní a efraimitsky zbarvený E. říše severní. Oba prameny sloučeny (snad ok. r. 640) v jeden celek J.E., jehož vrstva v nynějším P-u rovněž je znatelna. Dle jiných existovaly obě vrstvy samostatně do konečné redakce P-u. Pokud týče se rozdílu mezi J. a E., jest J. klassičtější jazykem, poetičtější mluvou a proročtější duchem a protkán reflexemi éthickými a náboženskými, kdežto E. jeví se v celku střízlivější, konkrétnější a objektivnější. J. libuje si v materialisujícím anthrópomorfismu, kdežto v E. Bůh se zálibou zjevuje se ve snách. Sloh obou, zvláště J., jest volný, plynný a malebný, u E. převládá záliba užívati neobvyklých slov.

III. Deuteronomista. Deuteronomium jako příruční kniha jednající o povinnostech obecného života praesentuje se v celku jako dílo autora, jenž použil za podklad pro své řeči z části vypravování a zákonů z J.E., z části i pramenů jiných (snad ztracených částí téhož J.E.). Jeho doplňuje a rozšiřuje v jednotlivých částech jemu v celku dosti blízký autor pozdější. Paraenetický ráz knize vlastní zůstává veskrz jeden a týž, Jeden z redaktorů P-u zařadil pak knihu do rámce P-u připojiv něco materiálu z kněžského kodexu. Deuteronomium jeví se tedy v celku rozšířením historie i zákonodárství J.E. (Ex. 20—23), kdežto kněžský kodex, který v jiných částech nynějšího P-u s J.E. se křižuje, jest vlastnímu autoru neznám a od Deuteronomia i zřejmě se liší. To jest neklamným důkazem, že Deuteronomium povstalo dříve, než J.E. a kněžský kodex splynuly v jeden celek. Z r. 623 dovídáme se o nalezení knihy zákona (v 18. roce krále Josia) Helkijjou, jenž i za autora pokládán, v chrámě, která dle 2 Kr. 22 sl. obsahovala i nynější Deuteronomium, jež samo přičítá se nejpravděpodobněji době Manassově. Od ostatních částí P-u liší se Deuteronomium originální rhetorickou fraseologií, spadající na vrub individuality autorovy. — Tomuto deuteronomistickému slohu (zkratka D.) náleží vyjma části J.E. v kap. 27, 31, 33 a 34 a pozdější kousky kněžského kodexu v kap. 1, 3; 32 a 34 celý obsah knihy, vyjma kusy kap. 3, 4, 27, 29, 30, 31, 32 a 34, jež z části nehodí se zcela do kontextu, z části text původní doplňujíce, liší se podáním (Dt. jako znak pozdějšího tohoto autora [neb autorů] deuteronomistických, jehož stopy nalézají se pak v knize Josuově i Soudců, v kn. Samuelových a královských). Ovšem nelze ani zde vymeziti hranici mezi D. a Dt. s naprostou jistotou. — Jednotlivé stopy D. shledávají se snad i ojediněle v prvých čtyřech knihách Mojžíšových; snad i ony spadají na vrub druhých pramenů Deuteronomia.

IV. Kněžský kodex (zkratka P.) jedná systematicky a to se stanoviska kněžského o původu a hlavních institucích isráélské theokratie. Dějin, jež jsou hlavním předmětem J.E., dotýká se, nehledíme-li ke genealogiím a statistickým a jiným konkretním údajům, jen stručně, zcela výjimečně i podrobněji tam, kde kázala tak zvláštní potřeba. Skladatelem kněžského kodexu byl patrně kněz, podkladem jeho v celku tradice, jaká udržovala se v kruzích kněžských, a účelem podati ideální obraz doby Mojžíšovy. Sloh kn. kodexu jest prosaický, prostý obrazův a srovnání a odměřený a libuje si v stereotypních formách, hlavně na počátku a konci vypravováni. Nepatrně obměněné opakování je zjevem obyčejným, zabíhání do podrobností vede zhusta k rozvláčnosti. Zvláštností jeho jsou výroky všeobecně podané, jež v zápětí rozvádějí se podrobněji. Celý způsob připomíná nejvíce mluvu proroka Ezechiela, u něhož vyskytují se i obraty kněžského kodexu, odjinud z bible neznámé.

Časově pokládán byl kn. kodex dlouho za nejstarší z pramenů P-u, hlavně z toho důvodu, že vypravování jeho tvoří rámec, do něhož zasazen ostatní obsah Genese. Posud jsou badatelé, již připisují, hlavně se zřetele literárního, aspoň jádro jeho IX. až VII. stol. př. Kr. Dillmann položil jej ok. r. 800 př. Kr. mezi Elóhistu a Jahvistu, jiní kladou jej, celý nebo jednotlivé části, aspoň před Deuteronomium. V celku převládá však názor, že kněžský kodex, třeba je jeho materiál v jednotlivostech původu zřejmě starého, jest jako celek nejmladším z pramenů P-u a datuje v nynější podobě přibližně z doby zajetí babylónského (ok. r. 500 př. Kr.). Repraesentují-li jednotlivé partie knihy Leviticus (t. zv. Kodex svatosti, viz str. 454a) starší součástky kněžského kodexu, náležejí dle kritiky jiné části dobám ještě pozdějším (od 440—400 př. Kr.). Důvodem pro toto stanoveni v6ku kn. kodexu jest hlavně, že nic nenasvědčuje tomu, že by kn. kodex před exilem byl býval v platnosti, že naopak rituál doby před exilem, jak svědčí o tom partie J.E. shodné v tom se zprávami z doby Soudců a starších králů, byl daleko jednodušší, než jak píše o něm kn. kodex; vůbec duch kněžského kodexu byl době před exilem cizí. Ani pro Deuteronomium není zákonodárství kněžského kodexu předpokladem, srovnáním jeví se kněžský kodex mladším, se strany druhé v souhlase s duchem doby Ezechielovy. Stanovisko pozdějšího autora Kronik předpokládá pak ještě další vývoj kněžského kodexu. Pozdějšímu povstání nasvědčují i náboženské představy kněžského kodexu. Ze všeho soudí kritika, že kněžský kodex jako celek náleží době po proroku Ezechielovi (poslední datum u Ezechiela 570!). Tím není ovšem řečeno, že by všecky instituce, o nichž kněžský kodex jedná, pocházely z této doby; jádro kultu isráélského, ovšem v jednodušší podobě, náleží zajisté dobám prastarým i náleží hlavně soubor jich a zákonná ustanovení je upravující a i ona jen v té podobě, V jaké jeví se ve kněžském kodexu, době exilu nebo prvé době poexilské. V tom ohledu shledává i nejradikálnější kritika v jednotlivých kusech kodexu v podstatě kult předexilský. Místo kněžského kodexu Lev. 17, 11, 14 srovnáno s Deuteronomiem 14, 4—20 a jiná svědčí přímo, že jednotlivé části kněžského kodexu již dříve (v době, kdy Deuteronomium skládáno) existovaly v pozdější své kodifikaci, jistě však ne kněžský kodex jako celek. Stejně předpokládá i slovný výraz Ezechielův (hlavně slovní shody s Lev. 26, 3 sl., jež však dle Baentsche není nutně původní, nezbytnou součástkou kodexu svatosti) existenci jednotlivých částí kněžského kodexu, hlavně zákon Leviticu o svatosti. Za původce nebo redaktora tohoto prohlásili Graf, Kayser, Horst a j. na základě toho přímo Ezechiela. Jiní jsou ovšem proti tomu z důvodů věcných (Wellhausen, Kuenen) i formálních (Nöldeke, Klostermann). V celku zdá se hlavní ustanovení zákona svatosti, hlavně Lev. 26, býti daleko starším než Ezechiel, kdežto jeho rámec jen o málo (Driver), z posledních let království, jinak klade však jen Klostermann a Delitzsch složení jeho do doby před exilem, jiní (Wellhausen, Kuenen, Smend) i jej do exilu; Dillmann připouští jeho rozšíření v exilu die Baentsche, jenž rozeznává 4 vrstvy rozličného původu (většinou před Ezechielem) H—H³. Celek povstal v exilu s použitím Ezechiela a přepracován krátce před návratem z exilu s účelem upraviti poměry obce z exilu se vracející. Autor byl současně kněz i prorok. Zvláštní zákonník tvořil snad kodex svatosti ještě za Ezechiela a teprve později spojen s kněžským kodexem. Podobných sbírek. sestavených více méně na témže základě, byla zajisté celá řada. Jednotlivé z nich byly snad společným pramenem Deuteronomia i zákona svatosti, posledním přejaty věrněji. Některé stopy (na př. Ex. 6, 6—8) svědčí, že původ a účel zákonů objasňován i předeslaným historickým úvodem. Jazykově vykazuje P. hodně starého materiálu, což vyplývá z povahy zákonů v něm uváděných, ale hojně zvláštností, jimiž shoduje se s dobou Ezechielovou. Naproti tomu zdá se pochybenou snaha těch, již chtíce přikázati P. době ještě mladší, hledají v něm i stopy aramejštiny. Kněžský kodex přinesl s sebou Ezra z babylónského zajetí (458), teprve r. 444 zaveden však oficiálně (za místodržitelství Nehemijjova).

V. Z částek J. E. D. a P. (kněžského kodexu) povstal jednotnou redakcí nynější P. Redaktor počínal si v celku s největší šetrností, čímž vysvětluje se, že podržel z prvé části i věci, jež neshodovaly se s P. Jinde ovšem pozorujeme, že redaktor dovedně v celek spojil prameny i z části odchylné (na př. vypravování o potopě), jinde i leccos dodal. Zdá se vůbec, že použil všeho, co existovalo, ať parallelně ať doplňkem. Na vrub redakce jednotlivých částí i konečné redakce celého P-u spadající místa označují se R. Dobu této redakce nelze stanoviti s určitostí, pravděpodobně provedena před koncem V. stol. př. Kr., načež následovalo prohlášení celku za kanonický, jak, ovšem nevíme. K celku tomu přistoupila pravděpodobně zároveň i konečná redakce knihy Josuovy, složené ze stejných součástek (J. E. D. P.), jež však v zápětí odloučena. Pro dobu, kdy se tak stalo, rozhodující jsou Samaritané, znající vůbec jen P. jako posvátnou knihu. Hauptovo kritické vydání bible označuje jednotlivé z uvedených složek P-u barvami: J. červeně, E. modře, JE. jako spojení obou nachově, starší vrstvy temnější barvou, pozdější světlejší (J¹, J²); D. označeno zeleně, kn. kodex (P) hnědě, nejstarší jeho podoba bez barvy.

Původcem kritiky P-u v Evropě byl franc. lékař Jean Astruc z Montpellieru, katolík, studií Conjectures sur les mémoires dont il paroit que Moyse s'est servi pour composer le livre de la Genese (Brussel, 1753, anonymně), V níž prvý poukázal na nápadné střídání se názvů Elóhím a Jahve v Genesi. Dle jeho hypothese Mojžíš jako autor měl před sebou dva hlavní mémoiry, elóhistický a jahvistický, k nimž připojil jako 3. a 4. zlomky jiných 10 listin. Vědecky prohloubil theorii tuto J. G. Eichhorn (Einleitung ins Alte Test., Lip., 1780). Ilgen rozpoznal v Die Urkundem des Jerusalem. Tempelarchivs in ihrer Urgestalt (Halle, 1798) jil vedle Jahvisty dvě samostatné listiny elóhistické. V celku přijímal pro Genesi 17 pramenů. Tato theorie t. zv. starší listinná rozvinuta později na hypothesu doplňiovací (Elóhista jako základ doplněn Jahvistou), naznačenou de Wettem a Ewaldem, proslovenou Bleekem a Bohlenem a odůvodněnou Tuchem (Komm. über die Genesis, Halle, 1838), jež pro jednoduchost velmi byla oblíbena. Parallelně vyvinula se t. zv. hypothesa zlomková, sestavující P. z množství nesouvislých zlomků spojených v době pozdní v jediný celek (Vater, Komm. über den P., Halle, 1802 až 1805, 3 sv.). R. 1853 Hupfeld (Die Quellen der Genesis u. die Art ihrer Zusammensetzung) dovodiv oprávněnost rozeznávání 2 Elóhistů a vedle nich jako samostatného celku i Jahvisty, zahájil t. zv. novější hypothesu listinnou, jež v rozmanité jinak podobě rozeznává vedle uvedených tří součástek již i Deuteronomistu v V. kn. Mojžíšově. Rozeznávání čtyř zvláštních pramenů zůstalo pak pravidlem, i směřuje veškerá snaha autorů pozdějších k tomu, jednak stanoviti stáří a zvláštní ráz jednotlivých součástek, jednak vymeziti rozsah jich v jednotlivých součástkách P-u. Práce účastní se větší nebo menší měrou všickni vynikající badatelé na poli textu. Jmenujeme tu jména jako: Reuss, Vatke (Die Relig. des A. T., Berl., 1835), George, na novo zase Graf (po němž přezvána tbeorie o pozdním původu P. přímo theorií Grafovou), hlavně v Die geschichtl. Bücher des A. T. (1866), Kuenen, Wellhausen, Dillmann, Delitzsch, Kautzsch a j. Z literatury uvádíme vedle vydáni překladův a kommentářů k bibli, zvláště i k jednotlivým knihám P-u: Holzingera, Einleitung in den Hexateuch (Freiburg a Lipsko, 1893; s instruktivním přehledem o výsledcích, k nimž přední badatelé dospěli; Driver-Rothstein, Einleitung in die Litt des A. T. (Berl., 1896, str. 1—170); Westphal, Les sources du Pentateuche (1888—92); E. Reuss, Gesch. der h. Schriften A. T. (1890); A. Kuenen, Hist. crit. onderzoek naar het ontstaan en de verzameling van de boeken des Ouden Verbonds, 2. vyd. I. a II. (1885—89; n^m. od Webera a Müllera 1887-94); Bissell, The P., its origin and structure (1885); Riehm-Brandt, Einleitung ins A. T. (1889)); Cornill, Einl. ins A. T. (1891); E. König, Einl. in das A. T. (1893); Wildeboer-Risch, Die Litteratur d. A. T. nach der Zeitfolge ihrer Entstehung (1895); Wellhausen, Die Compos. des Hexateuchs (»Jahrb. für d. Theologie«, 1876—77, nově ve Skizzen u. Vorarb. II., 1885 a po třetí Die Comp. des Hexat. und der hist. Bücher A. T., 1889, jakoi i v Proleg. zur Geschichte Israels, 4. vyd., 1895); Budde, Die bibl. Urgeschichte (1883); F. Delitzschovy studie (12) v »Z. für kirchl. Wiss. und kirchl. Leben« (1880—1888); Kuenen, Bijdragen tot de critiek van Pent. en Josua v »Theol. Tijdschrift« (1877—84, něm. od Budde 1894); R. Smith-Rothstein, Das A. T., seine Entstehung und Ueberlieferung etc. (1894); Green-Becher, Die Feste der Hebräer (1894), Kittel, Geschichte der Hebräer I. (1888); Dillmann, Ueber die Comp. des Hexat. ve výklad. na Numeri etc. (1886); Baudissin, Gesch. des A. T. Priestertums (1889); Ed. König, Der Sprachbeweis in der Litterarkritik (Stud. u. Krit, 1893); de Wette Schrader, Lehrb. der hist.-krit. Einleitung in die kanon. und apokr. Bücher (1869) a stejno- jmenné dílo Keilovo (1873); Nöldeke, Die A. T. Litteratur (1868) a Untersuchungen zur Kritik des A. T. (1869) a j. Dk.