Ottův slovník naučný/Peloponnés

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Peloponnés
Autor: Justin Václav Prášek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 432–433. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Peloponés

Peloponnés (ἡ Πελοπόννησος), asi od polovice středověku Morea (což různě [i ze slov. more, moře] vykládáno; nejpravděpodobněji vzniklo jméno Morea přesmyčkou z Rhomaea, Rhoméa), nejjižnější poloostrov evropský a jako Krym na všech téměř stranách uzavřený. Toliko na severovýchodě šíjí (Isthmem) 5 km širokou, která však za dob našich překopána jest průplavem Korinthským, souvisí s balkánským poloostrovem. P. pokrývá 21.466 km² plochy, s ostrovy Zakynthem, Kythérou, Hydrou a Aeginou 22.201 km², celkem asi s 900.000 ob. (r. 1889: 813.154 ob.), mezi nimiž asi 100.000 Albánců, hlavně na severu. P. obklíčen jest na sev. zálivy Patraským a Korinthským, na záp. mořem Iónským se zálivem Kyparisským, na jihu zálivy Messénským a Gythijským, na východé mořem Myrtojským a zálivy Nauplijským i Aeginským, sám pak vniká do moře v jihu dvěma poloostrovy, Messénským i dvojklaným Lakónským a na východě Argolským. Povrch jest hornatý. Jádro činí středohorská vysočina arkadska, lesnatá a neschůdná, z níž k západu a jihu vytékají největší řeky poloostrovské, Gastuni (Péneios), Rufia (Alfeios) a Iri (Eurótas). Severní lem vysočiny této skládá se z vysokých pohoří Oléna (Erymanthos, 2225 m), Chelma (Aroania, 2355 m) a Zirie (Kylléné, 2374 m), východní kraj činí řada výšin, mezi nimiž kraluje Malevo (Artemision, 1772 m), na západě uzavírají Arkadii lesnaté výšiny, nejvýše pnoucí se Tetragiem (Lykaión, 1420 m), na jihu zdvihají se nízké vrchy s obtížnými však přechody. Od tohoto jádra odbíhají značné výšiny všemi směry k moři, nejznamenitější Malevo (Parnón, 1940 m) a Pendedaktylo (Taygetos, 2409 m) v jihu, mezi nimi pak některá říčná údolí rozšiřují se v malé pobřežní nížiny, argolskou a messénskou. Jižní poloha jest příčinou subtropického podnebí, které však na výšinách a planinách bývá nezřídka velmi drsné.

Dějiny. Ve starověku byl P. pojmem pouze zeměpisným, ustupuje v pozadí před jmény hlavních svých částí, Lakónie, Argolidy, Arkadie, Achaie, Elidy a Messénie. Původ jména jest neznám, pověst o Pelopovi jest ze jména P. vytvořena. Nálezy nejnovějších dob v Řecku i Egyptě učiněné dosvědčují, že původní obyvatelé P-a oddávali se plavbě, kupčili s Egyptem, znali písmo (»aegejské« nebo »krétské«) a prospívali v umění periody trójské i mykénské. Politicky snad byli závislí na Krétě, za dob XVIII. dyn. však přinášeli dary velikým faraonům egyptským, zejména Thutmesu III. a Amenhotepu II. (viz Mykény). Mezitím vznikly na P-e mocné hrady, položené na výběžcích horských opodál moře, jako Tiryns, Mykény, Argos, Efýra (pozdější Korinth), Pylos v Trifýlii, avšak i v údolích říčných, jako Lakedaimón a Orchomenos, na nichž vládla bojovná a dobrodružná knížata. Zachoval-li se v básních homérských reflex vzpomínek na historický ráz doby mykénské, tož byly Mykény tehdy politickým středem P-a a sídlem »širovládných« anaktů, kteří za XIX. a XX. dyn. s vladaři podřízenými účastnili se plaveb a loupeží národů námořských. Tím vysvětlují se isolované zprávy o výbojích Arkadův a Achaiů z P-a na ostrově Kypru. Obyvatelé tehdejšího P-a zváni byli Achaii anebo Danai. Poměry tyto zvrtly se příchodem Dóriův a s nimi spojených Aiolů. Vzniklyť dórské státy v Lakónii, Messénii, Argu, Korinthu a Sikyoně, aiolský stát v Elidě a Achaiové zatlačeni na severní pobřeží; toliko Arkadia zachovala si původní obyvatelstvo. Odtud byli Dóriové lidem v P-u panujícím, vykonávajíce vůdčí úlohu nejprve z Argu, později ze Sparty. Ve všech dórských státech vyvinula se dórská oligarchie, která široké vrstvy původního obyvatelstva udržovala v poddanství a zmocnila se vedení přední poloostrovské slavnosti na Diovu počest v Olympii. Spartě náleží zásluha, že zorganisovala rozptýlené síly p-ské v mohutný útvar politický. Podrobivši si Messénii a odňavši Argu Kynúrii s Kythérou, přestala Sparta na výbojích dosavadních, jichž udržování převyšovalo fysické síly nevelikého počtu spoluobčanů, a jala se uzavírati úmluvy, nejprve s Tegeou, jimiž jednotlivým městům samobytnost politická zůstavena, tato však zavázána přispívati Spartě branně a ve všech příčinách chovati se ku Spartě přátelsky. Tak vznikl v VI. století př. Kr. P-ský spolek s hégemonií spartskou. Sparta svolávala spojence k poradám, při nichž sice každý účastník měl jeden hlas, ale Spartě náleželo řízení a ve válce vedení. V době největšího svého rozvoje před perskými válkami soustřeďoval v sobě P-ský spolek celý poloostrov kromě Arga. Za perských válek i Athény a mnohé ostrovy podřídily se velení spartskému, když však r. 477 př. Kr. vznikl za náčelnictví Athén námořní spolek délský, za Periklea (v. t.) v říši Athénskou proměněný, nastala doba stoletých téměř zápasův o hégemonii mezi Spartou a Athénami. Šťastným pro Spartu výsledkem peloponnéské války (v. t.) rozšířen byl roku 404 spolek peloponnéský po všech končinách řeckých, ale formálně byl zrušen mírem Antalkidovým. Sparta odtud bylatoliko vykonavatelem míru, bitvou u Leukter r. 371 př. Kr. ztratila však přednost svou navždy. Epameinóndas způsobil, že Arkadové se soustředili v mocný stát, a obnovil Messénii. Poslední pokus Sparty o nabytí ztracené moci zmařen r. 330 porážkou u Megalopole. Za dob diadochů přejal snahy Sparty achajský spolek, kterýž stál v popředí P-a až do vítězství Římanů r. 146 př. Kr. Stálými boji byl P. vysílen a vylidněn, teprve pak za římské doby počal se hospodářsky opět zvelebovati. Když však r. 395 po Kr. trvale přiřčen říši Východořímské, byl úpadek jeho zpečetěn. Ku konci VI. stol. pronikli do P-a Slované. a zabrali největší čásť vnitrozemí. Řecký živel zachoval se toliko v městech přístavních. Teprve za makedonské dynastie, když slovanské státy na Balkáně podlehly převaze byzantské, podařilo se s přibráním Albánců Slovany P-ské odnárodniti. R. 1204 opanovali druhou čásť P-a křižáci IV. výpravy a založili nové středy, Glarencu na sev. pomoří, Mistru v Lakonii. Byzantinci obnovili r. 1265 panství své nad Mistrou, kteráž stala se sídlem zvláštního řeckého despotství, spravovaného mladšími členy rodu Palaiologů. Řekové i křižáci s počátku navzájem se potírali, ale již ku konci XIV. stol. byli přinuceni spojiti se k obraně proti Turkům, kteří r. 1459 vyvrácením despotství v Mistře podrobili si veškeren P. Tripolica stala se středem správy turecké. Styky obchodní se západem byly příčinou, že v P-e řecký duch nikdy zcela neutuchl, ano od konce XVII. stol. stavěl se P. v čelo národních snah řeckých. Roku 1321 v P-e vzniklo povstání, které vedlo k osvobození Řeků. Příčinou těchto příznivých poměrů byly společenské řády, které i za turecké doby dopouštěly spojování sil v panstvích kmenových. Nejpřednějším zjevem toho druhu byla Maina v horách lakónských. Po zřízení království Hellénského počal se P. rychle zvelebovati hospodářsky i kulturně. Dnes skládá se P. ze šesti nomarchií (Argolis-Korinthia, Arkádia, Achaia-Élis, Messénia, Lakónia a Zakynthos). Srov. A. Curtius, Peloponnesos. I.–II. (Gotha, 1351 až 1852); Clark, Peloponnesus (Londýn, 1858). Pšk.