Ottův slovník naučný/Pellico

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pellico
Autor: Jaroslav Vrchlický
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 430–431. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Silvio Pellico
Heslo ve Wikipedii: Silvio Pellico

Pellico [pèliko] Silvio, básník italský (* 24. čna 1789 v Saluzzo v Piemontě, † 1. ún. 1854). Záhy jevil chuť k básnění. Šestnáctiletý dostal se do Lyonu, kde zabýval se horlivě studiemi franc. literatury. R. 1810 vrátil se do Milána a stal se učitelem frančiny ve vojen. sirotčinci. V době té vystoupil se svou veršovanou tragédií Francesca da Rimini, která slavila triumfy po všech jevištích italských a jeho věhlas založila. Později stal se P. vychovatelem v domě hrabat Porro-Lambertenghi, kde měl příležitost seznámiti se s celou řadou vynikajících osob světového jména, které cestou do slavného tenkrát salonu zavítaly. R. 1819 stal se spoluzakladatelem časopisu »Conciliatore«, který však brzy octnul se ve sporu s rakouskou censurou. Též nový kus P-ikův Eufemio di Messina byl censurou propuštěn pouze pod tou podmínkou, že nikdy provozován býti nesmí. Podezříván z karbonářství byl náhle zatčen a odvezen nejdřív do vězení u sv. Markéty v Miláně, později do olověných komor benátských. V době dvouletého vyšetřování napsal tragédie Iginia d'Asti a Ester d'Engaddi. Odsouzen k smrti byl císařem amnestován a poslán na patnáct let do pevnosti Špilberské u Brna. Pobyt tamní popsal v proslavené knize své Le mie prigioni. Ochuravěl v kasematách, ale i při všem strádání složil tam novou tragedii Leoniero da Dertona, kterou, nemoha dostati potřebných k tomu requisit, jen na pamět musil se naučiti. R. 1830 dostal amnestii, vrátil se churav a duševně zlomen domů, kde v Turině u markýze Baroly stal se sekretářem a knihovníkem. Mimo zmíněné tragédie napsal ještě hry: Gismonda da Mendrisio, Erodiade, Tommaso Moro a Conradino, které však nepronikly valně. Jako dramatik vychází P. od Alfieriho a napodobí jej ve stavbě i v dikci, ovšem nedostihuje při vrozené měkkosti citové jeho grandiosní výše. Též jeho poetické povídky (12 blankversem) (Cantiche) i lyrika stůní touto přílišnou měkkostí a rozplizlostí. V posledních letech upadl v mysticismus, jehož stopy se jeví hlavně v jeho Poesie inedite. Také druhá prosaická kniha jeho Hovor o povinnostech lidských nepronikla. Je příliš moralisující a sentimentální. Jinak upomíná prosa jeho svou čistotou a ryzostí slohovou, svou jednoduchostí a elegancí na Manzoniho. Totéž lze říci o jeho »listech«. Nejoblíbenější hře jeho, zmíněné Francesce da Rimini, pomohly k populárnosti po Italii především její látka a pak hojné narážky politické, ale i jí jako ostatním schází pestrost a bohatost děje a zápletka dramatické účinnosti. Sebraná díla P-va vyšla ve dvou svazcích r. 1831 v Padově, Opere inedite ve 2 svazcích v Turině r. 1837 a 1886 v jednom svazku v Miláně. Jednotlivá díla, zvlášť »Francesca« a »Moje vězení«, častokráte samostatně. Kniha posledně jmenovaná vedle své velké ceny literární zůstane vždy vzácným dokumentem kulturně-historickým. Z mých žalářův přeložil M. Netval v »Čechu«; samostatně vyd. v Praze r. 1882. O povinnostech člověka K. Štefan (t., 1863). -cký