Ottův slovník naučný/Pelagius

Ottův slovník naučný
Pelagický	Pelagius	Pelagonios

Údaje o textu
Titulek:	Pelagius
Autor:	František Xaver Kryštůfek
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 418–419. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pelagius
Související články ve Wikipedii: Pelagius I., Pelagius II.

Pelagius, jméno dvou papežů:

1) P. I. (555–560) byl syn Římana Vikariana, jako jáhen doprovázel papeže Agapeta do Cařihradu a byl od papeže Vigilia jmenován apokrisiariem (vyslancem) v Cařihradě; těšil se přízni císaře Justiniána I. a jeho manželky Theodory, tak že stal se předsedou kommisse, která na synodě v Gaze soudila patriarchu alexandrijského Pavla (541 neb 542), přijal na zpáteční cestě v Palestině žalobu protiorigenských mnichův a provedl s patriarchou cařihradským Menou, že císař Justinián I. a synoda v Cařihradě r. 543 zavrhla bludy Origenovy. Ve sporu o tři kapitoly P. byl v Cařihradě odpůrcem papeže Vigilia a přišel v podezření, jako by měl účastenství v týrání a smrti tohoto papeže; proto, když se sám stal papežem, přišli k jeho posvěcení 18. dub. 555 jenom biskupové Jan z Perugie a Bonus z Ferentina a kněz Ondřej z Ostie. By se z tohoto podezření očistil, přísahal v chrámě sv. Petra, že nic zlého proti Vigiliovi neučinil. Celý život bojoval o potlačení rozkolu, který v Italii arcibiskupové milánský a aquilejský pro tři kapitoly učinili. Za něho císař Justinián I. zavedl novou formu papežské volby. Při smrti každého papeže nastoupilo tříměsíční uprázdnění stolce, kdy církevní věci spravovali arcipresbyter, arcijáhen a primitius notářů, kteří smrť papežovu oznámili exarchovi ravennskému. Nové volby účastnili se duchovenstvo, nejpřednější císařští úředníci a posádka města. Vykonaná volba oznámena exarchovi a ravennskému arcibiskupu, by císaře požádali za potvrzení její. Před císařským potvrzením, které stálo veliké summy peněz, posvěcení vykonati se nesmělo. Tento způsob volby udržel se v celku po celý čas řecké vlády nad Římem. P. I. zemřel 3. břez. 560. Jeho listy u Mignea, ser. lat. LXIX, 393 sl.

2) P. II. (578–590) byl syn Vinigildův, patrně gothského původu, rozený Říman, byl za papeže zvolen a 27. list. 578 na papeže posvěcen bez potvrzení císařova, poněvadž Langobardi obléhali Řím. Bojoval úsilně proti rozkolu v Italii a volal cisaře Tiberia II. a Franky ku pomoci proti Langobardům, kteří zbořili Monte Cassino a ohrožovali Řím. Císař Mauritius, nástupce Tiberiův, pohnul franckého krále Childeberta II. ke vpádu do Italie, který však vyrovnal se s Langobardy, a když později proti nim tři voje vypravil, byly poraženy a z části zahynuly morem. Když r. 588 patriarcha cařihradský Jan Postitel dal si od synody v Cařihradě, při níž přítomni byli východní patriarchové dílem osobně, dílem svými zástupci, uděliti název oekumenický (všeobecný) patriarcha, papež prohlásil toto jednání synody za neplatné a zakázal svému apokrisiariovi v Cařihradě, účastniti se jeho služeb božích. Za něho západní Gothové ve Španělsku obrátili se od ariánství k církvi katolické (589). P. učinil svůj dům hospitálem chudých a starců, byl tedy první, který založil tyto humanní ústavy. Zemřel 8. ún. 590 morem, který v Římě vypukl. Jeho listy u Mignea, ser. lat. LXXII, 703 sl. Dr. Kr.

3) P. původce bludařů po něm zvaných pelagiáni, byl rodem z Britannie a mnichem, ale duchovním čili klerikem nebyl. Přišel do Říma chtěje pokračovati ve svém vzdělání, které čerpal z Východu, jmenovitě byl jeho učitelem v bludu kněz Rufin, rodem ze Syrie, a učeník mopsvestenského biskupa Theodora, který za papeže Anastasia (398 až 402) bludnou soustavu anthropologickou v Římě rozšiřoval. Svůj blud o hříchu dědičném, milosti Boží a svobodě lidské podal v listu k panně Demetriadě, kterou chtěl rozohniti pro panenství. Ani jeho kommentáře k listům sv. Pavla nejsou prosty výkladů bludných. Horlivého stoupence nalezl v Coelestiovi, který byl ze vznešeného rodu a advokátem. Roku 411 oba mužové opustili Řím a odebrali se do Karthaga, kde Coelestius chtěl býti posvěcen na kněze. P. odebral se odtud do Jerusalema a byl tam od biskupa Jana vlídně přijat. Coelestius byl od Paulina, milánského jáhna sv. Ambrože, obžalován u karthag. arcibiskupa Aurelia z bludů, pohnán před synodu, a když odvolati nechtěl, z církve vyobcován. Od výroku synody odvolal se do Říma a odebral se do Efesu, kde se stal knězem. Proti novému bludu kázal a působil sv. Augustin a poslal španělského kněze Orosia, svého učeníka, do Palestiny, aby sv. Jeronyma a jiné muže na toto bludařství učinil pozorny. Byla proto za předsednictví biskupa Jana r. 415 slavena diécésní synoda v Jerusalemě, která však rozhodnutí ponechala papeži Innocenci I., poněvadž žalobník i obžalovaný byli latiníci, Orosius neuměl řecky a Jan opět latinsky, a tlumočník nepočínal si vždycky věrně. Po několika měsících dva gallijští biskupové, Heros z Arelatu a Lazar z Aixu, kteří byli ze svých sídel vypuzeni a v Palestině se zdržovali, podali žalobu o 12 článcích Eulogiovi, metropolitovi caesarejskému, proti P-iovi. Eulogius svolal r. 415 synodu do Diospole neboli Lyddy, kde sešlo se 14 biskupů, a ta uznala P-ia za pravověrného, poněvadž žaloba byla latinská, otcové latinsky neuměli, tlumočník nesprávně si počínal a P. oba jazyky ovládal. P. chlubil se potom vítězstvím, a jeho přívrženci páchali násilnosti na katolících. Výrok synody Diospolské zvěděli biskupové Afriky prokonsulární na synodě r. 416 v Karthagu pod předsednictvím svého arcibiskupa Aurelia shromáždění, potvrdili znova svá usnesení z r. 411 a oznámili to papeži Innocenci I. listem synodálním. Podobně učinili Numiďané počtem 59 na synodě v Milevě (416), kde přítomen byl též sv. Augustin, příslušeje k provincii numidské. Augustin ještě se čtyřmi biskupy obrátil se soukromým listem na papeže. Innocenc I. potvrdil jejich výroky a tak P. a Coelestius až do odvolání byli vyobcováni. Tenkráte pronesl sv. Augustin památná slova: »Již v této věci poslány jsou dvě koncilie k apoštolské stolici, odtud také přišly reskripty; věc jest ukončena, kéž by i blud byl ukončen.« Coelestius odebral se z Efesu do Cařihradu, odkudž jej pro rozšiřování bludu vypudil patriarcha Attikus. Ve své tísni přišel osobně do Říma k nástupci Innocence I. Zosimovi a oklamal jej dvojsmyslným vyznáním víry (r. 417), tak že jej v listu k africkým biskupům prohlásil za pravověrného. Též P. dobře promyšleným listem oklamal papeže, kterýž jej též v druhém listu k Afričanům uznal za pravověrného. Tu slavili Afričané valný sněm o 200 biskupů v Karthagu r. 418 a zatratili pelagiánství v 9 kánonech. Císař Honorius snahou sv. Augustina vyhnal r. 418 ediktem pelagiány z Říma, potom zatratil Zosimus blud v listě zvaném epistola tractatoria, žádal na všech biskupech Západu jeho podpisu a hrozil sesazením každému, kdo by se zdráhal. Skutečně zdráhalo se 18 biskupův italských podepsati a byli sesazeni, mezi nimi byl nejznamenitější Julian z Eklana v Apulei, který tvoří přechod k semipelagiánství (v. t.). Julian, mírně se ve svých výrocích, odvolal se se sesazenými biskupy od Zosima k všeobecnému sněmu a odebrali se do Cilicie k Theodoru, biskupu Mopsvestie, který však je též zavrhl na synodě provinciální. Potom Julian přišel do Cařihradu, kdež jej patriarcha Nestorius vlídně přijal, ale císař Theodosius II. z města vyhnal. Nadarmo žádal na papeži Sixtovi III., aby byl zpět do církve přijat a do svého biskupství dosazen. Zemřel za císaře Valentiniana III. (425–455). O P-iovi není nic více známo. Coelestius byl okolo r. 421 v Římě neb jeho okolí, poněvadž císařský edikt pobyt tam jemu zakazoval. Tentýž osud vyhnanství potkal ho, když r. 425 žádal za slyšení u papeže Coelestina I. Potom mizí z dějin. Třetí všeobecná synoda Efesská r. 431 zatratila učení P-iovo a Coelestiovo s Nestoriem. Na Východě zmizelo pelagiánství nadobro, Západ obíral se jím a jeho výběžkem semipelagiánstvím ještě dlouho. Bludy Pelagiovy byly: 1. Adam byl by prý umřel, ať hřešil nebo nehřešil; 2. hřích Adamův uškodil pouze jemu, nikoli lidskému pokolení, leč potud, pokud zanechal špatný příklad, kterého by následovalo; 3. dítky rodí se v témž stavu, v kterém byl Adam před pádem, a mají život věčný i bez křtu; totiž pokřtěné přicházejí do království nebeského (regnum coelorum); nepokřtěné do blaženosti, do života věčného (salus, vita aeterna); 4. tělesnost (concupiscentia) a svoboda člověka jsou takovými, jaké byly v Adamu před hříchem. Bludy o milosti byly: 1. Aby člověk dobře činil, k tomu stačí svobodná vůle s učením a zákonem Božím; 2. milost Boží není nutnou, ale přičiňuje k tomu, aby člověk snadněji konal dobré; 3. tato milost uděluje se dle zásluh. Ostatně blud P-iův nevešel mezi lid, nýbrž byl probírán pouze učenci. Hlavním bojovníkem proti P-iovi a jeho bludům byl sv. Augustin, který zde krásně a jasně vyvinul učení církve o prastavu člověka, hříchu dědičném, svobodě člověka, nutnosti vykoupení a milosti Boží. Srv.: Dr. Kryštůfek, Všeob. círk. děj., stať Pelagianismus, I., 452–464; Wörter, Der Pelagianismus (Freiburg, 1866); Klasen, Die innere Entwickelung des Pelagianismus (Freiburg, 1882). Dr. Kr.