Ottův slovník naučný/Peel (osoby)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Peel
Autor: Adolf Srb, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 395–396. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Peel [píl]: 1) P. Robert, angl. státník, nejstarší syn velkoprůmyslníka a politika sira Roberta P-a (* 5. ún. 1788 v Chamber Hallu v Lancashiru – † 2. čce 1850 v Londýně). Již v kolleji Harrowské P. poutal na se pozornost svých učitelův a spolužákův, mezi nimiž byl i slavný později básník Byron, který ve svých Pamětech o něm praví, že vynikl zvláště v klassických vědomostech a že již tehdy do něho skládány veliké naděje. Na universitě oxfordské zaujímal první místo mezi studujícími. U věku 21 roků zvolen r. 1809 do parlamentu za irský městys Cashel a přistoupil ke straně toryjské, jejíž zásady po dvacet roků věrně hájil. Na počátku své parlamentní činnosti nevstupoval v popředí, nýbrž věnoval veškerou píli svému vzdělání politickému. Avšak již r. 1810 obrátil na se všeobecnou pozornost řečí, již proslovil v adressní debattě a kterouž si vydobyl místa v první řadě strany své. V dvaadvacátém roce svém jmenován státním podtajemníkem a r. 1812 prvním tajemníkem pro Irsko. Pro přísnost svou byl od Irů nenáviděn a stával se předmětem příkrých útoků jejich. vůdce O'Connella. Byl nejrozhodnějším odpůrcem emancipace katolíkův, poněvadž byl přesvědčen, že by tím protestantská církev byla ohrožena. Když r. 1817 návrh, aby emancipace ta byla udělena, který parlament již třikrát byl zamítl, za příznivějších okolností znovu byl podán, P. proslovil dne 19. květ. velikou řeč proti němu, která měla tak mocný účinek, že návrh padl. Irským katolíkům dostalo se místo emancipace obnovy »aktu proti buřičům«. V Anglii tehdy mandát za protestantskou universitu oxfordskou pokládán za největší poctu, a poněvadž mandát ten právě se uprázdnil, zvolen P. zástupcem jejím. Následujícího roku vzdal se svého úřadu a věnoval se zcela parlamentu. Jmenován předsedou kommisse, která ustanovena byla k úřadě o změně bankovního privileje, provedl přijetí osnovy zákona, kteráž nese jeho jméno a kterouž se nařizoval návrat k měně kovové. R. 1821 stal se ministrem vnitra, a již tehdy počaly se u něho jeviti odchylky od zásad toryjských. Ve všem, co se týkalo politiky, držel se jich pevně, ale ohledně správy a zákonodárství soudního klonil se k liberálům. Když r. 1827 toryjské ministerstvo propuštěno, odstoupil též P., ale již následujícího roku, když dostala se jeho strana opět ke vládě, vstoupil zas do kabinetu Wellingtonova v dřívější své hodnosti. Radost toryův nad vítězstvím trvala krátce, a byl to P., jenž své straně připravil trpké zklamání. Byla to opět žádost za emancipaci katolíkův, která vládě působila nesmírné rozpaky. P. upustil od svého dvacetiletého odporu proti ní, neboť se přesvědčil, že netoliko pokoj v Irsku, ale mnohem více na ní závisí. Dne 5. kv. 1829 odůvodňoval velikou řečí svůj návrh, »aby sněmovna se proměnila v komitét, jenž by uvažoval o zákonech, jimiž římsko-katolickým poddaným J. Veličenstva ukládá se nerovnost práva«. Řeč jeho trvala přes čtyři hodiny a byla často přerušována pochvalou tak hlučnou, že ji bylo slyšeti daleko mimo sněmovnu. Změnu svého stanoviska odůvodnil slovy: »Vím dobře, že bych jednati mohl populárněji a sobě prospěšněji; mohl jsem tak mluviti, že bych se byl zavděčil přátelům, s nimiž tak dlouho společně jsem jednal, a uspokojil voliče své, které jsem v poslední době ztratil. Vellem equidem vobis placere: sed multo malo vos salvos esse, qualicunque erga me animo futuri estis (Rád bych se vám zajisté zalíbil, ale raději vás chci zachrániti, jakkoli na příště smýšleti budete o mně). Při kroku svém řídil jsem se hlavně přáním, aby postaráno bylo o hájení protestantských zájmův a aby protestantské státní zřízení bylo zabezpečeno. To je mým obhájením, to jest mou útěchou, to jest mou omluvou.« Návrh přijat velikou většinou. Zato dostalo se P-ovi útoků se všech stran. Toryové nazývali jej Jidášem, ano i jeho otec a bratři vyslovovali se proti němu, univ. oxfordská nesvěřila mu již mandátu, liberálové se mu posmívali, ano ani Irové nebyli mu vděčni a O'Connell se vyjádřil, že P., stav se zrádcem své strany, nemůže býti nikomu věren. P. vzdoroval pevně této bouři a pokračoval v reformách; zejména získal si zásluhy o reformu policie anglické a hlavně londýnské. Když r. 1830 v Paříži vypukla revoluce červencová, liberální strana anglická jala se s největším důrazem žádati reformu parlamentu a útočila na vládu tak prudce, že tato dne 30. čna 1830 odstoupila. P. vstoupil potom v čelo opposice a bojoval po 18 měsíců proti reformě parlamentu, jak ji whigistické ministerstvo bylo navrhlo. Odpor ten byl sice marný, ale P. získal si opět důvěru toryův. P. jal se pak usilovně reformovati ztrnulou stranu toryjskou a utvořil novou stranu konservativní, k níž přistoupili také četní whigové, nesouhlasící s tím, že vláda se kloní k radikálům. Nová strana (Peelité) měla na 100 členův a nabyla záhy veliké moci. Ke konci r. 1834 odstoupilo ministerstvo whigistické a král svěřil P-ovi sestavení kabinetu nového. P. vzal úkol ten na se, stál však v čele kabinetu toliko na krátko, neboť již v dubnu r. 1835 byl nucen odstoupiti, utrpěv v parlamentě několik porážek. V následujících šesti letech potíral ministerstvo whigistické v čele své víc a více vzmáhající se strany. R. 1841 parlament rozpuštěn, a když při volbách konservativní strana domohla se velikého vítězství, svěřeno P-ovi opět sestaviti nové ministerstvo, které se udrželo při vesle až do r. 1846. Tu P. jal se prováděti usilovně veliké reformy hospodářské, zejm. které směřovaly k tomu, aby pracujícím třídám dostalo se lacinějších potravin. Provedl odstranění tížících zákonů obilních a reformu zákona obchodního, zavedl volný obchod, ač byl dříve přívržencem zásady protekcionistické. Jeden z životopisů P-ových praví, že bylo zásluhou P-ovy reformy, že Anglie unikla všeobecnému rozvratu, který r. 1848 nastal v celé Evropě. Změnou své obchodní politiky P. odvrátil od sebe velikou čásť svých přívržencův a r. 1846 donucen odstoupiti. Dne 29. čna zmíněného roku proslovil v parlamentě řeč na rozloučenou, která způsobila veliký rozruch. »Odstupuje s tohoto místa – pravil – zanechám jméno, které, jak se obávám, bude přísně odsuzováno od mnohých, kteří neschvalují vyproštění se ze závazků stranických... ale možná, je zanechám také jméno, jehož vděčně bude vzpomínáno v obydlích těch, jejichž losem jest pracovati a svůj vezdejší chléb vydělávati v potu tváři své, když své znavené tělo síliti budou potravou vydatnou a daněmi nestiženou, kteráž jim bude chutnati tím více, že jim nebude ztrpčována pocitem nespravedlnosti.« Po odstoupení svém P. stal se nejpopulárnějším mužem v Anglii. Ministerstvu whigistickému, které jej ve vládě vystřídalo, nečinil opposice, nýbrž podporoval je v jeho obchodní politice a v liberálních reformách. Poslední svou řeč v parlamentě promluvil 28. čna 1850 proti zahraniční politice Palmerstonově. Druhého dne spadl na projížďce s koně a zabil se. P. zaujímá v novodobých dějinách Anglie jedno z nejprvnějších míst. Nebyl geniální státník, ale politik venkoncem prozíravý a praktický a veliký řečník. Mužem nezlomných zásad nebyl, jednal tak, jak uznal právě prospěšným. »P. obětoval – píše o něm jeden z jeho životopisců – na oltáři vlasti veškeru svou ctižádost kromě té, získati si vděk národa. O míře jeho velikosti může se souditi různě; že byl veliký muž, v tom srovnávají se všichni. Snad nepřináleží mu místo mezi tak zvanými veleduchy, ani v nejprvnější řadě mistrů výmluvnosti, ale měl mnoho výtečných schopností, podporovaných nesmírnou pílí a bezpříkladnou znalostí věcí a zručností. Mezi vynikajícími muži a dobrodinci Anglie P. bude zaujímati vždy místo čestné.« Jeho soukromý život byl rovněž bezúhonný, jako veřejný. Jeho Paměti vyšly r. 1859 v Londýně. -rb

2) P. Arthur Wellesley, nejmladší syn před. (* 1829), byl členem strany liberální a zastupoval od r. 1865 v dolní sněmovně Warwick a Leamington. Potom svěřeno mu postupné tajemnictví úřadu chudinského, obchodního, pokladového a minist. vnitra. Od ún. 1884 po dub. 1895 byl mluvčím dolní sněmovny. Odstoupiv jmenován peerem.