Ottův slovník naučný/Peculium

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Peculium
Autor: Josef Vančura
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 383. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Peculium

Peculium [-ku-] znamená v právu římském tu čásť majetku, jejíž správu a užívání vyhradil majitel moci otcovské dítěti nebo pán otrokovi. Vývoj p-ia souvisel s nesamostatným postavením dětí a otroků, kteří jsouce sami podřízeni moci cizí jako personae iuris alieni nebyli způsobilými subjekty práv majetkových a nemohli ve smyslu právním ničeho míti pro sebe, nabývajíce všeho, co svým jednáním získali, přímo pro držitele moci. Právě z této příčiny Římané používali často dětí a otroků ke správě jednotlivých částí svého majetku, což pro poměry doby tehdejší mělo též z té příčiny značnou praktickou důležitost, ježto poskytovalo jakousi náhradu za přímé zastoupení, kterého právo římské neuznávalo. P. zůstávalo dle práva ve jmění držitele moci, dítě a otrok měli pouze faktickou správu jeho, tu volnější, tu omezenější, podle ustanovení zřizovatele, jenž mohl je též kdykoliv odvolati. Důsledek této právní povahy p-ia byl, že po smrti dítěte a otroka p. připadalo opět otci resp. pánovi a po smrti tohoto náleželo do jeho pozůstalosti. Jenom propustil-li otec dítě ze své moci nebo pán otroka na svobodu neodvolav p-ia, mělo se za to, že mu je daroval. Co se týče poměru k osobám třetím, zřízení p-ia jevilo se důležitým tím, že otec nebo pán ručil až do obnosu p-ia za závazky dětí a otroků z jednání právních, a dávala se proti němu věřitelům actio de peculio nebo, zřidil-li p. za účelem provozování obchodu, actio tributoria.

Z tohoto zásadního nazírání práva římského připuštěny byly v době císařské některé výjimky, ale jen ve prospěch dětí; první průlom učiněn byl za principátu Augustova ve prospěch syna, který byl vojínem. Co fifiusfamilias nabyl jako miles in castris a později též co nabyl occasione militiae, to mělo mu i po právu náležeti, a jmenovitě byla mu přiznána způsobilost, o majetku takovém na případ smrti pořizovati. Jmění to nazváno bylo p. castrense na rozdíl od otcem zřízeného p-ia profektičního. Vzhledem k p. castrense byl syn loco patrisfamilias, jenom zemřel-li bez posledního pořízení, nepřipadalo p. castrense jeho dědicům zákonným, nýbrž otci jeho; avšak i tento jediný důsledek vyplývající z pekuliární povahy majetku takto nabytého byl později odstraněn. Ustanovení o p. castrense byla za císařství z doby podiokleciánské rozšířena také na majetek, jehož dítě nabylo veřejným působením jako úředník státní, dvorský, jako kněz anebo darem od císaře, t. zv. p. quasi castrense. J.V.