Ottův slovník naučný/Pešina

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pešina
Autor: Kamil Krofta, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 592–595. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Tomáš Pešina z Čechorodu
Související články ve Wikipedii:
Václav Michal Pešina z Čechorodu

Pešina: 1) P. František Ondřej, malíř český (* 1723 v Nepomuku – † ?, ač známo, že žil v Praze ještě r. 1787). Byl zvláště oblíben jako malíř květin, jež maloval nejen v oleji, ale také al fresco, a to jak v Praze, tak ve mnohých městech venkovských. Přes to, že uvádějí jej některé prameny lexikální, jako Meusel, Teutsches Lex. lebender Künstler, Függli, Allgem. Künstlerlex., a Nagler, Neues allg. Künstlerlex., není o P-novi známo nic jiného.

2) P. Jan Matěj, lékař čes. (* 21. pros. 1861 v Třeboni). Gymnasijní studia konal v Třeboni a v Praze, kdež i lékařská studia absolvoval a r. 1887 na české fakultě lékařské promovoval. Vstoupiv jako externista do všeob. nemocnice v Praze, stal se tu r. 1889 lékařem sekundárním a r. 1889 assistentem první interní kliniky. Vykonav r. 1890 u příležitosti X. mezinár. lékařského sjezdu v Berlíně menší vědeckou cestu po Německu, obdržel r. 1891 cestovní stipendium Krombholzovo a navštívil jihoněmecká města universitní, Brussel, Londýn a zvláště Paříž, kdež mimo interní kliniky studoval jmenovitě v ústavě Pasteurově. Vystoupiv r. 1893 z kliniky, započal v Praze praxi lékařskou, r. 1894 se habilitoval pro vnitřní lékařství a r. 1899 stal se jako nástupce Neureutterův prof. dětského lékařství při české universitě. Mimo odbornou činnost vědeckou byl též horlivě činný ve spolkovém životě lékařském, jsa zejm. od r. 1895 až 1898 redaktorem »Časopisu lékařův českých«. Veliké zásluhy příslušejí mu o zřízení českého národ. komitétu při XII. mezinárodním sjezdu lékařském v Moskvě, kterýžto komitét zachován byl i při následujícím sjezdě Pařížském. Tu zejména došlo jeho přičiněním k zřízení slovanského komitétu lékařského, kterýž ve svých pracích v Praze r. 1901 o III. sjezdu českých přír. a lékařův zdárně pokračoval. Od r. 1897 je dopisujícím členem »Obščestva russkich vračej« v Petrohradě a od r. 1901 Srbského lék. družstva v Bělehradě. Napsal zvláště: Z vědecké cesty do Francie (v Praze, 1892); Příspěvek ku poznání adenie (t., 1894); O hlízách praeperitoneálních přední stěny břišní (Jub. spis k stol. výročí založ. všeob. nemocnice, 1891); Antisepse gastrointestinální (»Čas. čes. lék.«, 1893); Dva vzácnější případy aktinomykosy u člověka (t., 1893); O léčení serem krevním (t., 1895); Příspěvky k seznání associačního účinku bakterií (t., 1894, spolu s I. Honlem); O immunisaci proti pneumokokku (t., 1897); O výsledcích serotherapie při diftherii v Čechách (t., 1901). Dále napsal oddíl »Vnitřní lékařství« pro jubilejní památník České Akademie a jest odborným spolupracovníkem Ottova Slovníku Naučného.

3) P. Tomáš z Čechorodu, dějepisec český (* 19. pros. 1629 – † 3. srp. 1680). Otec jeho byl řezník a radní v Počátkách. Kdežto ostatní bratří obrátili se na řemesla, Tomáš byl dán na studie. Asi r. 1643 dostal se na jesuitské gymnasium v Jindřichově Hradci. Jako osmnáctiletý jinoch složil tu v 1800 latinských hexametrech vypsání rvaček gymnasijní mládeže hradecké s tamní mládeží řemeslnickou (de bellis intestinis iuventutis Novodomensis inter studiosos et mechanicos). Jak již tehdy proniknut byl až k fanatismu smýšlením přísně katolickým, dokazuje jiná jeho práce z té doby, jakési přepracování Ciceronovy řeči proti Catilinovi v ten způsob, že na místo státu Římského ve skladbě P-nově vstupuje církev katolická a na místo Catiliny – Luther. Někdy na podzim r. 1648 P. přijat byl do pražského konviktu jesuitského a odbyv studia filosofická a theologická, stal se mistrem literního umění a bakalářem theologie. Ještě v době studií seznámil se s vlasteneckým jesuitou Bohuslavem Balbínem, který v něm již tehdy vzbudil úmysl věnovati se českému dějepisectví. R. 1653 P. vysvěcen byl na kněžství a stal se kaplanem v Kostelci n. Orl., kde před tím působil Balbín. Panství kostelecké náleželo tehdy pražské jesuitské kolleji u sv. Klementa, od níž r. 1655 dosazen jest 26letý P. na děkanství v Kostelci. Maje v úřadě svém kaplana ku pomoci, P. mohl se věnovati také činnosti dějepisecké. Dle vlastní své zprávy sepsal v Kostelci pojednání o vzniku, rozvoji a proměnách křesťanství v Čechách, které však zdá se býti ztraceno. Ale již r. 1657 P. jmenován byl děkanem v Litomyšli a přestěhoval se tam v říjnu téhož roku. V úřadě svém osvědčil velikou horlivost, pro kterou ustanoven byl r. 1658 biskupským vikářem východní polovice kraje chrudimského. Zároveň asi dostalo se mu povýšení erbem a přídomkem; P. přijal významné jméno z Čechorodu. Své vlastenecké smýšlení dával však na jevo i skutky působivějšími. Roku 1662 předložil kanceláři arcibiskupské mapu panství lanšperského, kterou sám byl nakreslil a na níž vyznačeny byly národnostní poměry jednotlivých osad, a žádal rozhodně, aby se v obcích českých všude kázalo česky, v obcích smíšených aspoň každé druhé neděle. O rok dříve uložil u města Stráže 500 zlatých, aby z úroku jejich podporován byl vždy jeden rodák počátecký, studující na svatovítském semináři v Jindř. Hradci. Šlo mu při tom asi nejvíce o rozmnožení českého katolického kněžstva, jehož tehdy byl veliký nedostatek. Záhy po svém příchodu do Litomyšle P. počal se zabývati dějepisem moravským. Snad odhodlal se k tomu po úradě s Balbínem, který sám pracoval o dějinách českých; snad působila i ta okolnost, že jeho působiště bylo blízké Moravě. Sbíraje látku pro dějiny moravské, P. odebral se na výzkumnou cestu do Moravy a Slezska. Zjednal si tu přístup do mnohých důležitých archivů šlechtických, klášterních i městských a vstoupil v přátelské styky s muži, kteří i později podporovali jej v práci. Byli to zejména opat zábrdovský Godfryd Olenius, rytíř Jan Jakartovský ze Sudic a olomoucký probošt Eliáš František Castelle. S Balbínem udržoval ovšem stálé literární přátelství a vedle něho byli mu od počátku pomocníky v jeho díle i druzí dva jesuité, pracující tehdy o domácích dějinách, Jiří Kruger a Jan Tanner. R. 1663 P. měl hotovy již tři díly svého spisu o Moravě, jejž nazval Moravopisem, ale z nedostatku pramenů pro čtvrtý díl, který měl obsahovati topografii moravskou, upustil na čas od začaté práce. Chtěje rozšířiti známost o rázu svého hlavního díla, získati si pro ně podporu mravní i hmotnou a pohnouti majetníky archivův, aby mu poskytli pramenů dosud nepřístupných, P. vydal r. 1663 výtah ze svého Moravopisu s názvem Prodromus Moravographiae, to jest Předchůdce Moravopisu, obsahující summovní vejtah všeho toho, co v týmž Moravopisu, kterýž na světlo se hotoví, obšírně položeno bude. V předmluvě prohlašuje P., že práci svou vydává v jazyku českém »ku poctivosti národu a jazyka svého českého jako i moravského, jenž se od našeho nemnoho dělí, abych ukázal, že jsem upřímný ctitel své vlasti a pravý Čech a za svou vlasteneckou řeč se nestydím«. Spis sám dělí se na pět knih, z nichž první dvě podávají přehled dějin moravských, třetí obsahuje pojednání o náboženství Moravanův a o církevních ústavech, čtvrtá stručný nástin moravské topografie; pátá kniha jest pouhý prospekt budoucího pátého dílu Moravopisu, jenž ustanoven byl k vypsání politické správy markrabství. V historické části prostě chronologicky seřazeny jsou zprávy starších kronikářů. Dějiny české pojímá P. se stanoviska náboženství a hierarchie katolické, zatracuje husitství a raduje se z náboženských účinků bitvy Bělohorské. Vedle toho však projevuje nejen rozhodné vědomí české, nýbrž i silné vědomí slovanské. Tak čteme v Prodromu slova: 1) P. »My Čechové, Moravané, Poláci, Charváti, Rusové, Vindové a jiní téhož jazyka příbuzní jednomyslně všichni k tomu se známe, že od slavného národu slovanského jestiť počátek náš.« – Patrně na základě Prodromu P. byl ještě v r. 1663 jmenován historiografem moravským (byl to první dějepisec, jemuž na Moravě dostalo se toho titulu). Téhož roku P. vydal však i jiný spis (latinský) s názvem Ucalegon Germaniae, Italiae et Poloniae Hungaria, flamma belli Turcici ardens. Jest to jakási politická brošura, v níž P. předvádí netečným vládám křesťanským rostoucí nebezpečí, které jim hrozí od Turkův, a výmluvně dokazuje nezbytnost společné války křesťanů proti tomuto nepříteli. Zvláště varuje Poláky, aby nedali se oklamati mírným smlouváním Turkův, a ukazuje na ostatní národy slovanské, hledí je pohnouti ke smíru s Rusy a k společnému boji proti Turkům. Spis P-nův došel velikého rozšíření (již r. 1664 vyšlo jeho druhé vydání), ale na vývoj událostí ovšem vlivu neměl. Touto činností spisovatelskou vzrostla vážnost P-nova tak, že r. 1663 zvolen byl kanovníkem vyšehradským, r. 1664 kanovníkem litoměřickým. Děkanem v Litomyšli zůstal však do r. 1666, kdy přestěhoval se do Prahy, stav se kanovníkem kapitoly svatovítské. Ještě na pod. zim toho roku ustanoven kommissařem k revisitacím v Kouřimsku, Chrudimsku, Královéhradecku a Boleslavsku a teprve zjara r. 1668 vrátil se z visitačních cest. O něco dříve jmenován byl císařským radou a v led. 1668 císařským falckrabětem. V kapitole svatovítské P. požíval velikého vlivu a vážnosti, zvláště když r. 1668 stal se arcibiskupem příznivec jeho Sobek z Bílenberka, před tím biskup královéhradecký. Ten jmenovaly dub. r. 1670 P-nu officiálem a generálním vikářem a v květnu t. r. zvolila jej kapitola děkanem. Příběhy svého děkanství vypsal P. ve svých zajímavých pamětech. Jako generální vikář a officiál měl dohled na duchovní správu v celé diécési. R. 1672 byl na vikářské visitaci v Plzni a poznav, že někteří z okolních farářův, ač měli osadníky české, neuměli dobře česky, pohrozil jim odnětím beneficií, nenaučí-li se českému jazyku tak, aby mohli česky kázati. Koncem téhož roku napomínal probošta chotěšovského, aby staral se, by v některých kostelích panství chotěšovského kázalo se česky, a v psaní svém dodal: »Mámtě za zločin veliký a nevděčný nenáviděti řeči, kterou za tolik století mluvila vlasť naše a její nejvýbornější zakladatelé a dobrodinci, a chtíti ji vypleniti, řeč, kterou velebili a chválili kdysi Boha na zemi, kdož nyní s ním vládnou a veselí se v nebesích«. – S velikou horlivostí P. ujímal se starých zvyklostí a privilejí kapitoly, a když arcibiskup Sobek zaváděl některé novoty v řádech kostelních, rozhodně se tomu vzepřel. Z toho vznikaly mezi oběma muži spory a místo bývalé důvěrnosti nastoupilo nejprudší napětí. Při volbě probošta kapitoly svatovítské r. 1674 P. nebyl zvolen hlavně pro odpor arcibiskupa Sobka. Teprve smrtí Sobkovou r. 1675 nastal klid. P. ještě v témž roce dostal titul biskupa smederevského, jejž uděloval císař jako král uherský. Když v l. 1679 a 1680 císař Leopold dlel s dvorem svým v Praze, kam se uchýlil před morem, P. stýkal se mnoho s císařem a získal si jeho přízeň do té míry, že mu císař dovolil, aby mu někdy dopisoval o věcech, jež by císaři slušelo věděti. P. skutečně hned v prvním listě upozorňoval císaře, že by měl jako císař potvrditi stará privilegia království Českého. Když pak nebezpečí morové nákazy rostlo, prosil P. v čci 1680 císaře, aby ujal se, kdyby snad P. zemřel, jeho dávného plánu, uvésti totiž do Čech řád pavlánský a založiti tu proň klášter. O provedení tohoto plánu byl se zatím postaral P. tím, že řádu pavlánskému odkázal svůj statek Obořiště v ceně 20.000 zl., krom toho však i jiných 10.000 zl. a svou knihovnu. Také chrámu svatovítskému odkázal P. značnou summu peněz a založil tu fundaci pro dva oltářníky, jimiž měli býti ustanovováni pouze Čechové nebo Moravané rodem i jazykem, anebo Poláci neb Chorvati nebo uherští Slováci, kromě nich však toliko Belgičané nebo Vlachové; závěť P-nova ukládala jim, že mají se modliti za zachování národa českého. P. zemřel zachvácen byv morem. Brzy po jeho smrti přišli do Čech dva členové řádu pavlánského, aby ujali se odkazu P-nova, počali hned stavěti klášter v Obořišti a r. 1688 byla již stavba dokončena. – I v době své pražské zůstával P. věren činnosti literární. Udržoval i tu stálé styky písemní s Balbínem, Krugerem a Tannerem. Balbín věnoval mu svou slavnou obranu řeči slovanské, zvláště české. Krugerovi přispíval P. penězi na vydání jeho spisův. S jeho podporou vyšlo znova v českém překladě Martyrologium aneb Pašionál svaté římské církve (1676). Především však s neúnavnou horlivostí P. pracoval o vlastních svých dílech. Nedlouho po příchodě do Prahy dokončil spis o válečných dějinách Moravy, jejž nazval Mars Moravský, a nevěda ještě, kdy a jak vyjde tiskem, pracoval dále o svém Moravopise. Svým postavením při chrámě svatovítském přiveden byl k napsání díla Phosphorus septicornis, jež vyšlo tiskem r. 1673. Účelem díla toho jest oslava chrámu svatovítského. Jedná se v něm o založení chrámu sv. Václavem; o lásce a úctě, kterou mu prokazovali knížata, králové a císařové; o věrnosti kapitoly k Bohu, církvi, papeži a králi; o relikviích v kostele svatovítském chovaných; o hodnostářích, kteří kdy při kostele tom působili; o divech a zázracích, kterými jej Bůh vyznamenal; o někdejším počtu kanovníků při chrámu svatovítském a o někdejším jeho bohatství. Doplňkem a z části opakováním Phosphoru je spisek Thesaurus in lucem protractus, s. Mercurius, r. 1675 vydaný. Jedná o ostatcích chrámu svatovítského a zvláště o kosti dosud záhadné, v níž přičiněním P-novým zjištěna kosť sv. Merkuria. Tisk velikého díla Mars Moravský zatím se odkládal. Poslední čásť jeho měla obsahovati dějiny od r. 1526. Bylo se obávati, že vypravování o událostech posledních let nemile se dotkne některých rodů šlechtických; proto P. rozhodl se dílo své zakončiti r. 1632 a ostatek ponechati k pohrobnímu vydání. Trvalo však několik let, než podařilo se P-novi pohnouti stavy moravské, by povolili podporu na vydání Marsa. Konečně stalo se to s tou výminkou, že stavové mají právo před vytištěním rukopis revidovati a dle potřeby přidávati, nejen prý na prospěch díla a spisovatele, ale i historické pravdy. První díl Marsa, sahající až k r. 1526, vyšel konečně v dubnu r. 1677 s názvem Mars Moravicus sive bella horrida et cruenta..., quae Moravia hactenus passa fuit. Druhý díl zůstal v rukopise. První díl, v němž P. příliš je závislý na svých předchůdcích, zvláště Hájkovi a Dubraviovi, nemá téměř ceny historické. Díl druhý, době autorově bližší a z hojných původních pramenů složený, je nejcennějším výsledkem badání P-nova vůbec a zůstává i dnes důležitým pramenem historickým zvláště pro počátky třicetileté války. Stanovisko P-novo i tu je především katolické. Den bitvy Bělohorské pokládá za jeden z nejslavnějších dní poslední doby, protože tu pokořeni byli původcové zle počatého povstání, kteří porušili věrnost k zákonnému knížeti; velebí vítězství Ferdinandovo, protože jím bylo potlačeno kacířství a povznesena církev katolická. Ale P. také naříká, že porážkou Bělohorskou přemocný kdysi národ český jako jedním rázem ztratil všechnu svou starou slávu a svobodu, a Čechové stali se k nesmazatelné hanbě otroky národů cizích. Při tak rozhodném národním vědomí P-nově tím jasněji v jeho názoru na českou minulost vyniká ohromný převrat ve smýšlení českého národa, způsobený katolickou reformací. Muž, jenž s takovým nadšením a bolem vzpomíná dob české slávy a jejího zániku, v ideálech, za něž předkové jeho dvě stě let zápasili a pro něž konečně podlehli, vidí jen ohavné kacířství a všechnu slávu českých dějin spatřuje toliko v králích, kteří podporovali církev a kněžstvo, ve svatých a jejich ostatcích, v církevních hodnostářích a ústavech atd. Jestliže takové povrchní pojímání českých dějin i primitivní methoda práce ubírá ceny P-novým dílům historickým, jeho vroucí láska k českému národu, projevovaná slovy i skutky v době jeho nejžalostnějšího úpadku, jeho neúnavná snaha o poznání české minulosti»uváděná ve skutek podle nejlepšího přesvědčení a schopností, zajišťují P-novi pro vždy vděčnou pamět potomstva. – Důkladnou studii o P-novi napsal V. V. Zelený; vyšla v »ČČM.«, 1884–86 a též ve zvláštním otisku v Praze 1887. KKr.

4) P. (Pessina) z Čechorodu Ignác, lékař (* 1766 v Kostelci v Čechách – † 1808 ve Vídni). Filosofická studia absolvoval v Praze, lékařská pak ve Vídni, kdež s obzvláštní zálibou přilnul k anatomii, tak že Prochaska učinil jej svým assistentem. Roku 1798 stal se prof. na ústavě skotoléčitelském, brzy pak převzal jeho správu vůbec a znamenitě jej zvelebil. Mimo jiné přičiňoval se horlivě o zavedení očkování ovčích neštovic a o léčení dobytčího moru. Napsal: Anleitung zur Heilung der Viehpest mittelst der eisenhältigen Salzsäure (1802, nové otisky 1807 a 1817); Ueber die Erkenntniss des Pferdealters aus den Zähnen (1811 a 1813, 2. vyd. 1824).

5) P. z Čechorodu Václav Michal, spisovatel český (* 1782 – † 1859). V letech 1807–14 byl kaplanem v Polné, r. 1814 až 1819 farářem v Krucemburku, načež byl přeložen do Blučiny na Moravě. Roku 1832 stal se kanovníkem a českým kazatelem u sv. Víta v Praze. Jsa v přátelském spojení s předními tehdy vlastenci a buditeli, P. v témže národně obrodním smysle působil jako kněz; zejména jeho činnost na Moravě byla v tom směru velmi požehnaná. V letech 1832–47 redigoval »Časopis pro katol. duchovenstvo« a v l. 1835–57 řídil Dědictví Sv.-Janské, jemuž hlavně on dopomohl k jeho rozšířenosti a oblibě. Také byl členem nebo podporovatelem skoro všech spolků vzdělávacích, dobročinných a humanitních v Čechách i na Moravě, zakládal po venkově knihovny a působil k rozšiřování vzdělávacích knih českých. S velikým úsilím zabýval se myšlenkou na dostavění chrámu sv. Víta, za kterýmž účelem zřídil zvl. jednotu (1844, 1850). P. byl také horlivý spisovatel náboženský: psal kázání, písně, spisy nábožensky vzdělávací a historické, na př.: Kapitola hlavního chrámu sv. Víta za času sv. Jana Nep. (1840); Život sv. Ludmily (1850); Popsání hlavního chrámu sv. Víta (1854); Život sv. Jana Nep. (1858) a j. Roku 1858 byl povýšen do stavu rytířského s erbem a titulem Tomáše P-ny z Čechorodu.