Ottův slovník naučný/Pečeť

Ottův slovník naučný
Pečerskij	Pečeť	Pečetín

Údaje o textu
Titulek:	Pečeť
Autor:	Kamil Krofta
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 384–387. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pečeť

Pečeť jest otisk určitého charakteristického obrazu do měkké látky určitého tvaru, jenž bývá připevněn k písemnostem nebo jiným předmětům za účelem bezpečného uzavření, k jejich pověření nebo k označení jejich majetníka. P-i nalézáme již u Židův, Assyrů, Babylóňanů na listinách i dopisech. U Egypťanů potkáváme se s otisky obrazu posvátného brouka zv. scarabaeus, jichž užívalo se hlavně k označování majetku. U Řeků již v V. stol. př. Kr. činí se zmínky o užívání P-í k označování cenných předmětů, k uzavírání voskových tabulek, na nichž se psávaly listiny, a pod. K dělání otisků na p-ech původně asi sloužil pouhý kovový prsten; z Asie přinesena byla do Řecka pečetítka kamenná, jež nosila se na krku zavěšena na šňůrce nebo řetízku. Řekům přičítá se spojení kamenného pečetítka s kovovým prstenem, jemuž tím dán určitý tvar pro všechnu budoucnost. Z Řecka tato forma pečetního prstenu přešla do Italie. Otisk prstenu slul Římanům signum (ne sigillum). Pečetilo se voskem nebo zvláštním druhem jemné hlíny. Prsten a otisk prstenu, P., jest Římanům takřka symbolem osoby, jíž prsten náleží. Užívání P-i bylo velmi rozšířeno. Dopisy a listiny panovníkův i osob soukromých bývaly opatřeny P-í. Listiny římské bývaly psány na dvou až třech destičkách (hlavně kovových nebo voskových) spojených provázky, na jejichž koncích byly přitlačeny P-i, tak že jen s jejich porušením mohly býti destičky otevřeny. Dokud P. nebyla porušena, bylo jisto, že text listiny nebyl falšován. Když později na místo oněch destiček vstoupily listiny papyrové a pergamenové, bývaly sice i potom svitky papyrové ovíjeny provázky spečetěnými, ale celkem P. pozbyla své důležitosti.

Podobný význam jako u Římanů měla p. prvotně u národů germánských, kde se jí také velmi hojně užívalo. Sloužila tu jednak k tomu, aby listina nebo jiný předmět zapečetěním stal se nepovolanému nepřístupným a aby na něm nemohly býti prováděny změny, jednak bývala znamením, po němž poznávala se osoba úřední. Časem však p. nabyla jiného významu. Listiny Meroveovců byly vesměs opatřeny p-í, která však přitlačovala se na popsanou stranu listiny pod text; nesloužila tedy k uzavření listiny, nýbrž byla vhodným znamením k rozeznání listiny královské od jiné. Význam p-i stoupal, když klesala znalost písma, když králové, neumějíce čísti ani psáti, nemohli listinu pověřovati svým podpisem a ráz písma, jímž listina byla psána, přestával býti dostatečným a všeobecně srozumitelným prostředkem k poznání její pravosti. Ještě v době Karlovců vývoj dospěl tak daleko, že p. byla pokládána za jediný spolehlivý prostředek k pověření listin. Ale vývoj ten neobmezil se na kancelář královskou. I soukromá listina uchyluje se již v IX. stol. k p-i jako k názornému prostředku pověřovacímu. Počátek učinili duchovní knížata, biskupové a opati, po nich následovali v stol. X.–XI. knížata světští; v XIII. stol. mají již hrabata, rytíři, nižší hodnostáři duchovní a města vlastní p-i, v 2. pol. XIII. stol. dokonce již i jednotliví měšťané. Z práva užívati p-i nebyl ve středověku vůbec nikdo vyloučen. Ovšem neměl každý své vlastní p-i. Takové osoby dávaly své listiny pověřiti p-í cizí. Ale jenom p-i osob výše postavených (knížat, praelátů, kapitol, konventův atd.) požívaly v cizích záležitostech důvěry. Od století XIII. p. ať vlastní ať cizí jest nevyhnutelnou podmínkou právní platnosti listiny. Toliko v Italii udržely se notářské listiny bez p-í, při nich záruku pravosti podával toliko odznak a podpis notáře. Koncem středověku takové notářské listiny vlivem italským vnikají do střední Evropy. Vznikem městských knih dána byla i jiná možnost učiniti způsobem bezpečným písemní záznam o právních jednáních, aniž k tomu bylo potřebí listiny zpečetěné. Konečně s rostoucí znalostí písma podpis vystavovatele listiny stává se dostatečným prostředkem k jejímu pověření. Od konce středověku význam p-i klesá; zůstáváť jen druhotným prostředkem pověřovacím vedle podpisu. Kromě toho užívá se od konce středověku p-i hojněji k uzavírání dopisův.

Pokud se týče látky, přejal středověk od starověku dvojí druh p-í: voskovou a kovovou (bullu). Vosk převládal na západě, kov v říši Východořímské. Voskové p-i dělaly se prstenem pečetním. V říši Francké zasazovány byly v době Karlovců do pečetních prstenův antické gemmy. Později však vyskytují se také zvláštní pečetítka kovová nebo kamenná. K ražení p-í kovových užívalo se ovšem také razítek, nejvíce asi železných. Z kovův užívalo se k dělání p-í hlavně olova a zlata (viz Bulla). Olověné bully byly massivní, zlaté záležely zpravidla jen ze dvou tenkých plátků dohromady spojených. Vosk býval původně nebarven, od XII. stol. velmi často vyskytuje se vosk zeleně nebo červeně zbarvený. Původně asi záleželo to na vůli jednotlivcově; teprve koncem středověku pokládala se p. z červeného vosku za cosi vyššího, a právo k jejímu užívání dávali si praeláti a knížata propůjčovati od císaře. Ale i právo pečetiti voskem zeleným nebo žlutým bývalo udělováno zvláštními privilegiemi. V Čechách jsou královské listy na užívání vosku zeleného nebo červeného zvláště od konce XV. stol. velmi obyčejné. V pozdější době však hojným udělováním podobných výsad právo užívati vosku určité barvy zevšednělo, tak že v XVIII. stol. rozdíl v barvách vosku skoro již ani nebyl zachováván. Ani užívání bull nebylo původně obmezeno. Užívalo se jich zvláště v Italii, zejména ode dávna v kanceláři papežské. V německé kanceláři císařské ujala se bulla olověná vedle p-i voskové na konci vlády Otty III., ale jen na krátko. Od pol. XI. stol. olověná bulla v kanceláři císařské se již neobjevuje. Když se tu výjimečně bulla vyskytne, je to vždy bulla zlatá. Užívání zlaté bully pokládalo se vždy za výhradní právo suverenních panovníků. Ve střední Evropě mimo krále německé užívali jí toliko panovníci čeští, poprvé r. 1217 Přemysl I.; v Italii králové sicilští a dožové benátští, ojediněle vyskytuje se v kanceláři papežské při listinách zvláště důležitých.

Co do formy byly kovové p-i, bully, vždy okrouhlé, p-i voskové mívaly formy rozmanité, ač i u nich forma okrouhlá je nejčastější. V kanceláři německých císařův a v kanceláři českých knížat a králův užívalo se výhradně formy okrouhlé. U duchovních knížat a ústavů setkáváme se zpravidla s formou čočkovitou, jež někdy též u světských knížat se vyskytuje. Obyčejně bývají však p-i světských pánův okrouhlé nebo mívají tvar štítu.

P. mohla býti opatřena otiskem buď po jedné nebo po obou stranách. Bully mívají až na mimořádné výjimky otisk vždy na obou stranách; u voskových p-í vyskytuje se to i ono. Má-li vosková p. otisky na obou stranách, jsou buď oba stejně veliké (p. mincovní), nebo na rubu jest otisk menší, jenž sluje p. rubní. P-i se stejně velikými otisky na obou stranách vyskytují se sice v Italii již od IX. stol.; ve střední Evropě však užívá se jich teprve později. Poměrně velmi záhy objevují se v Čechách (za krále Vladislava I. 1158–73), o něco později v Rakousích, v císařské kanceláři teprve za císaře Sigmunda. P-i s otisky nestejně velikými lze děliti podle toho, zda oba otisky náležejí dvěma osobám různým (na př. manželu a manželce) nebo osobě jediné. Případ druhý jest mnohem častější. Bývalo totiž zvykem, že panovníci mívali několikerý druh p-i. V kanceláři německých císařů vedle veliké hlavni p-i (p. majestátní, sigillum maiestatis), která ovšem i při jediném panovníku mívala několikerý typ, vyskytuje se od konce století XIII. menší p. zvaná sekret (sig. minus, secretum), jíž užívá se toliko při dopisech a patentech. Stejný zjev pozorujeme i jinde. Vedle toho bývala ještě p. tajná, jíž panovníci užívali jen v soukromých, důvěrných záležitostech a jež obyčejně zhotovovala se pečetním prstenem. Různé tyto p-i se kombinovaly. Zejména často nalézáme na líci otisk hlavní p-i, na rubu otisk p-i sekretní nebo řidčeji p-i tajné. Ale byly i p-i výhradně k otiskování na rubu určené t. zv. contrasigilla.

Látkou, z níž p. byla zhotovena, podmíněn byl z části způsob jejich připevnění na listinu. Kovové p-i mohly býti arci toliko přivěšeny, kdežto p-i voskové bylo lze též k listině přitiskovati. V starší době jsou p-i přitištěné pravidelny, v XII. stol. objevují se voskové p-i visuté a od XIII. stol. přitištěných p-í užívá se již jen v dopisech a patentech. Ve XIV. stol. p. přitištěná stává se charakteristickou známkou k rozeznání patentův od diplomův opatřených p-í visutou. Visuté p-i voskové i kovové připevňovaly se na listinu provázky, voskové též řemínky nebo proužky pergamenu. V papežské kanceláři ustálil se od konce XII. stol. zvyk rozlišovati listiny papežské podle toho, zda byla k nim bulla připevněna provázkem hedvábným či režným (litterae cum filo serico a litterae cum filo canapis); souviselo to ovšem též s obsahem a významem listiny.

Nejdůležitější známkou p-i jest typus, t. j. obraz a nápis na ní otištěný. Obraz někdy nemá určitého vztahu k osobě, jíž p. náleží. Tak na př. starší p-i německých králů jsou otisky nejrozmanitějších antických gemm. V pozdější době (asi od XI. stol.) obraz p-i pokouší se vystihnouti podobu panovníkovu, často arci jen s malým zdarem. Pozorujeme tu vývoj od obrazu poprsí k obrazu celé postavy. Veliká péče věnována byla odznakům moci a postavení osoby, jíž p. náležela. Králové bývali zobrazováni na trůně s žezlem v ruce, praeláti s odznaky své důstojnosti, knížata od XII. stol. obyčejně na koni. Duchovní ústavy mívaly na p-ech obraz patrona, jemuž jejich kostel byl zasvěcen. Na papežských bullách až do pol. XI. stol. spatřují se jen nápisy, odtud počínají se objevovati otisky obrazův a od poč. XII. stol. jest ustáleným zvykem, že na jedné straně p-i jsou hlavy apoštolů Petra a Pavla. Také znaky bývaly otiskovány na p-i. Ze studia obrazů na p-ech lze mnoho čerpati pro dějiny umění, krojův a pod. – Nápisy na p-ech udávají obyčejně jméno majetníka p-i s příslušnými tituly, vedle toho však někdy též bližší označeni druhu p-i (na př. sigillum secretum, contrasigillum), vysvětlení obrazu nebo heslo.

Z panovníků českých první, jak se zdá, měl p. Vratislav II. (1061–92), jenž podle všcho již v době své knížecí užíval p-i jednostrané, okrouhlé, na které zobrazen je sedě na trůně. Z následující doby zachovala se teprve zase p. knížete Vladislava I. (1110 až 1125), a to v jediném exempláři; jest to zase p. jednostraná, okrouhlá a na ní jest otištěn obraz panovníka sedícího na koni. P-i jeho nástupce Soběslava I. neznáme. Vladislav II. (1140–73) v době své knížecí užíval p-i okrouhlé, jednostrané, na níž zobrazen je sv. Václav sedě na trůně. Stav se r. 1158 králem, Vladislav začal prvý z českých panovníkův užívati p-i dvojstrané. Na přední straně jest obraz panovníka na trůně, na zadní straně obraz sv. Václava rovněž na trůně. Tento způsob p-i udržel se s malými výjimkami až do pol. XIII. století. S nastoupením Přemysla II. mizí obraz sv. Václava s p-í králů českých. Panovník tento zavedl nový typ p-i. Na obou stranách jest zobrazen panovník, po jedné straně na trůně, po druhé na koni; na pokryvce koně upevněny jsou štítky se znaky zemí, jimž vládl. Typ Přemyslem II. zavedený zůstal v podstatě za obou jeho nástupců. Jindřich Korutanský pro krátkost své vlády nemohl si dát zhotoviti zvláštní p. královskou, známe od něho jen sekrét okrouhlý, na němž jest obraz hlavy s dlouhým vlasem. Sekrétu pak užívají všichni následující panovnici čeští z rodu Lucemburského k pečetění listův otevřených (za Jana a Karla bývá na něm obraz jednohlavého orla, za Václava obraz orla dvouhlavého s českým lvem na prsou). K pečetění privilegií užívali tito panovníci veliké p-i majestátní, na jejíž zadní straně býval otištěn sekrét. Za Jana bývá na p-i majestátní zobrazen král buď jízdecky, nebo na trůně, a někdy oba tyto typy bývají po starším způsobu spojeny v jedinou p. mincovní. Na veliké p-i Karlově jest obraz krále sedícího na trůně s různými odznaky jeho moci a se znaky jeho zemí. Podobnou p. měl i Václav i Sigmund, u něhož však také vyskytuje se veliká p. dvojstraná s obrazem krále sedícího na trůně na jedné a s velikým dvouhlavým orlem na druhé straně. V pozdější době jsou dvojstrané p-i jen velmi vzácnou výjimkou. Tak vyskytuje se za krále Vladislava II. veliká p. mincovní, na jejíž jedné straně jest obraz panovníků na trůně, na druhé straně znaky jeho zemí. Ostatně počínaje XV. stol. p-i králů českých jsou skoro výhradně jednostrané; nespatřujeme na nich již obrazu panovníkova, nýbrž jen znaky jeho zemí a různé ornamentální výplňky. Za Ferdinanda I. objevuje se na p-i obraz jednohlavého velikého orla se štítem na prsou; kolem něho seskupeny jsou znaky zemí Ferdinandových. Za Maximiliána II. nastupuje na jeho místo orel dvouhlavý a obraz ten v podstatě nezměněn zůstává po celou dobu pozdější. Látka p-í českých panovníků jest zpravidla vosk, a to obyčejně vosk nebarvený. Král Vladislav I. (1158–73) užíval vosku černého. Za Přemysla I. vyskytuje se někdy také vosk červený, za Václava I. červený nebo zelený, za Přemysla II. zelený. Sekréty králů z rodu Lucemburského bývají na zadní straně p-i vytištěny obyčejně v červeném vosku. Králové XV. stol. užívají obyčejně červeného vosku. Vlastní p. z červeného vosku bývá tu vtlačena do misky z vosku nebarveného. Počínajíc XVII. stol. bývá tato vosková miska nahrazována dřevěným pouzdrem. Zlaté bully užívati začal Přemysl I.; z jeho nástupcův užívali jí toliko Karel IV. a Sigmund, ale jen jako králové, resp. císařové římští. – V nejstarší době byly p- i panovníků českých k listině přitiskovány. Za krále Vladislava I. vyskytují se již také p-i visuté a počínaje nástupcem jeho Bedřichem přitištěné p-i mizejí docela. P. bývá odtud zavěšena zpravidla na hedvábných nitech rozličných barev nebo na provázku, řidčeji na proužku pergamenovém. Ve XIV. stol. objevují se zase p-i přitištěné, jež později stávají se pravidlem na dopisech a patentech. Jen důležitější privilegia bývají odtud opatřena p-í visutou.

Věda zabývající se p-mi nazývá se sfragistika. KKr.