Pavlovský Stanislav z Pavlovic, biskup olomoucký (1579–1598). Narodil se v Pavlovicích ve Slezsku z rytířské rodiny Pavlovských. Otec jeho slul Stanislav, matka Žofie pocházela ze šlechtického rodu Brandejských z Hrabošic. Byv r. 1566 propuštěn z diécése vratislavské, P. r. 1567 od olomouckého biskupa Viléma Prusinovského dosáhl kněžského posvěcení a r. 1569 stal se kanovníkem v Olomouci. V l. 1571–74 studoval v Římě, jsa členem německé kolleje jesuitské, a povýšen tu na doktora církevního práva. Navrátiv se do vlasti stal se r. 1575 proboštem v Brně a hodnost tu podržel, i když se r. 1577 stal scholastikem při chrámě olomouckém. Když po smrti biskupa olomouckého Jana Mezona z Telče první volba, při níž 6 hlasy postulován byl pražský arcibiskup Antonin Brus z Mohelnice a 11 hlasů dostal laik Bernard Bruntálský z Vrbna, papežem byla zrušena, zvolen byl P. dne 10. čna 1579 jednohlasně biskupem olomouckým. Před jeho volbou kapitula usnesla se na volební kapitulaci o 35 bodech, jimiž jednak zavazoval se biskup k činnosti ve směru reformního katolictví (měl býti ustanoven inkvisitor kacířstva, seminář olomoucký měl býti udržován a míti vždy aspoň 10 členů, biskup měl pracovati k obnovení moci biskupské nad opaty a představenými řádovými podle ustanovení Tridentského koncilu, měl míti jen katolické rádce a služebníky), jednak kapitula vyhrazovala si účastenství při manském právě olomouckého biskupství vedle biskupa. K reformní činnosti P-kého pobízeti nebylo třeba, pudilo jej k ní vlastní jeho přesvědčení. Jako odchovanec jesuitů byl plně prodchnut bojovnými ideami jejich řádu. Hned r. 1579 vymohl od císaře zostřený zákaz tisku a prodeje knih kacířských; censura všech knih svěřena biskupovi a nařízeno, že v Olomouci smí býti jediný knihtiskař. Cizinci nezákonně v zemi se zdržující měli býti odtud vypovězeni. Nařízení tato, jejichž přísné provádění bylo by zasadilo těžkou ránu stranám nekatolickým, ve skutečnosti neměla pro malomocnost tehdejší vlády značnějšího účinku. Významnější byl jiný úspěch P-kého. Již r. 1579 postoupil mu pan Vratislav z Pernšteina, nejvyšší kancléř český, jehož otec byl z nejhorlivějších odpůrců katolické církve právo osazovati fary na všech rozsáhlých panstvích pernšteinských; učinil tak hlavně asi vlivem své manželky Marie z Lary, rozhodné katoličky. Právo to podržel P. i po brzké smrti Vratislava z Pernšteina a užíval ho velmi rozhodně ve prospěch katolicismu. Také jinde působil však k tomu, aby fary a kostely vymaněny byly z rukou protestantských a osazovány kněžími katolickými. Tak r. 1582 obrátil s pomocí několika jesuitů na víru katolickou mnoho nekatolíků na panství a v městě mikulovském, středisku to novokřtěnců, lutheránův i bratří, které však již od r. 1575 bylo v držení horlivého katolíka p. Adama z Dietrichšteina; při tom získal pro katolíky osm kostelů dosud nekatolických. Podobně působil P. i na mnohých jiných místech. Z rozhodného vystupování proti nekatolíkům vznikaly mu ovšem četné konflikty s nekatolickými pány a obcemi. V samé Olomouci měl stálé spory. Hned v prvém roce své vlády dosáhl toho, že byl z Olomouce vypověděn lutherský kazatel Jan. Naléhání biskupovo, aby do rady městské voleni byli jen katolíci, a tato rada aby se účastnila průvodu o Božím těle, mělo jen částečný úspěch. P. snažil se však svým vlivem zasahovati ještě výše a působiti tu proti nekatolíkům. Roku 1593 důrazně radil císaři, aby uprázdněná místa při zemském soudě nedostali pánové Karel ze Žerotína a Oldřich z Kounic, nýbrž rozhodní katolíci. Zajímavo jest, že v podobném případě r. 1589 naléhal na nejv. císařského hofmistra, aby na místa v zemském soudě nebyl dosazen žádný pikart, t. j. Český bratr, nýbrž, kdyby nebylo způsobilých katolíků, aby byl raději zvolen lutherán. Stejně horlivě jako o podvrácení protestantismu na Moravě P. staral se o reformu vlastní církve, o obnovení a utužení mravní kázně, zvláště v duchovenstvu. Dbal přísně toho, aby při obsazování církevních beneficií rozhodovala schopnost a mravnost kandidáta, ne rod a přímluvy. Když r. 1580 císař přál si, aby jakémus jeho dvornímu pěvci z Nizozemi udělen byl kanonikát v Olomouci, P. rozhodně odepřel vyhověti tomu přání. Nedostatku vzdělaného kněžstva, které by mohlo působiti v duchu jeho reformních snah, hleděl odpomoci tím, že nadané mladíky, zvláště z rodin šlechtických, posílal do německé kolleje v Římě a jiné vydržoval svým nákladem na jesuitské kolleji v Olomouci. Při své činnosti reformní P. opíral se vůbec o řád jesuitský, jemuž také osvědčoval zvláštní přízeň. Jeho přičiněním zrušen byl císařský dekret, jímž jesuité vypověděni byli z Brna, a r. 1581 odevzdán jim bývalý panenský klášter dominikánek v Brně i jeho statky; k jeho rozkazu jesuité kázali netoliko v obnoveném svém kostele, nýbrž i v jiných chrámech v Brně a v okolí. Roku 1590 P. dokončil nadání kolleje jesuitské v Olomouci, k čemuž užil části statků zrušeného kláštera ženského v Pustiměři. Okázalého výrazu dostalo se reformním snahám P-kého velikou synodou kněžstva jeho diécése, konanou v Olomouci v listopadu 1591. Na této synodě, posledním to církevním sjezdě na Moravě, byly po řeči P-kého slavnostně publikovány nálezy koncilu Tridentského. Velmi rázně hájil P. starých práv a výsad církve katolické i biskupství olomouckého, která v minulých letech velmi často byla rušena. Když r. 1586 zemský soud moravský chtěl rozhodovati spor pana Oldřicha Valkouna z Adlar s olomouckým kanovníkem Zikmundem Skutelanem, P. rozhodně se tomu vzepřel, aby zemský soud vykonával soudní pravomoc nad osobou duchovní. K narovnání sporu mezi biskupem a zemským soudem byla ustanovena od císaře kommisse, která rozhodla ve prospěch biskupův. Roku 1589 P. žádal od císaře potvrzení některých práv biskupův olomouckých. Dostalo se mu zprvu odmítavé odpovědi, ale P. podal k české dvorské kanceláři rázné ohrazení. Ukazoval, že biskupství olomoucké nikdy nebylo podřízeno markrabím moravským, nýbrž uznávalo vždy za svého pána toliko krále českého, že však biskupství olomoucké není lénem, že biskupové statků svých nepřijímali nikdy od krále českého v léno, nýbrž vždy jen holdovali králi jako jiní stavové Čech a Moravy, kteří mají statky dědičné; že manové biskupství olomouckého nenáležejí před soud zemský, nýbrž před manský soud biskupství, že sami nemohou potvrzovati pečetmi svými landfrýd, nýbrž že tak činiti má jejich jménem biskup, že nemají míti přístupu k zemskému sněmu. Privilegiem cís. Rudolfa z čce 1590 tyto nároky biskupovy byly uznány skoro v plném rozsahu. Již r. 1588 císař obnovil polozapomenuté právo biskupů olomouckých na titul knížecí a dovolil rozšířiti erb biskupský dvěma černými orly. Této císařské milosti dostalo se P-kému v odměnu za služby prokázané nedlouho před tím rodu Habsburskému v Polsku. Poč. r. 1587 P. vyslán byl v čele velikého poselství do Varšavy, aby tu působil ve prospěch kandidatury některého ze čtyř princů rodu habsburského na trůn polský, uprázdněný smrtí Štěpána Bátoriho. P. dosáhl jen částečného úspěchu. Při volbě hlasy se rozdělily; strana, v jejímž čele stál Zamojski, zvolila dne 19. srpna švédského králevice Sigmunda a dne 22. srpna zvolen byl stranou protivnou, již vedl Stanislav z Górky a bratří Zborovští, rak. arcivév. Maximilián. V nastalém boji Maximilián podlehl Sigmundovi a sám upadl v lednu 1588 do zajetí, z něhož propuštěn byl teprve v čci 1589, slíbiv odříci se pod přísahou trůnu polského. Roku 1592 P. znova vyslán byl do Polska, aby pracoval pro kandidaturu arciknížete Arnošta. Roku 1595 pak meškal po třetí v Polsku, vyjednávaje spolek mezi císařem a Poláky proti Turkům. Oboje poselství bylo bez úspěchu. Polákům vadilo, že Maximilián nesplnil slibu daného při svém propuštění ze zajetí a trůnu polského se neodřekl. Od r. 1593 P. trpěl na kámen a neduh ten zvláště od r. 1595 víc a více se horšil, až dne 2. čna 1598 ukončil jeho život plně zasvěcený práci ve prospěch věci katolické na Moravě. Význam P-kého v náboženských dějinách Moravy je veliký. Krok za krokem odnímal půdu protestantismu a zároveň pracoval k zmohutnění katolicismu vnitřní organisací, utužováním kázně v duchovenstvu, šířením ideí reformního katolictví v kněžstvu i v kruzích šlechtických, rozhodným hájením práv a svobod církve proti moci světské. Slabost vlády Rudolfovy, její bezmocnost proti hrdé a mocné šlechtě protest. způsobila, že činnost P-kého nedobyla úspěchův okázalejších, ale bylo to z valné části jeho zásluhou, že v rozhodném boji mezi katolicismem a protestantismem na Moravě, k němuž došlo za jeho nástupce Dietrichšteina, katolicismus projevil tolik vnitřní síly. Mnohostranná činnost P-kého obráží se v jeho korrespondenci. Zachovalo se 20 foliových svazků s opisy jeho listů; zvláštní svazek obsahuje mimo to korrespondenci z doby jeho polské cesty. P. byl však i literárně činný. Roku 1577 vydal tiskem latinský překlad známého českého cestopisu pana Lva z Rožmitálu. Kromě toho vyšly tiskem některé jeho řeči (latinské), tak smuteční řeč nad smrtí cís. Maximiliána (vyd. r. 1577), řeči k polským stavům z let 1587 a 1595, řeč proslovená na Olomoucké synodě dne 12. list. 1591. – Srv. Wolny, Kirchliche Topographie von Mähren, I. 1. (1855), str. 76 až 86; Procházka M., Stručný životopis Stanislava II. P-kého (1861); Mayer, Des Olmützer Bischofes Stanisl. Pavlovski Gesandtschaftsreisen nach Polen (1861); d'Elvert, Zur Geschichte des Erzbisthums Olmütz (1895), str. 62–93 (k tomu viz poznámky B. Navrátila v »Čes. časop. hist.«, I'., 144). KKr.
PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Stanislav Pavlovský