| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Pavlinović |
| Autor: |
Stjepan Radić (jako Štěpán Radić) |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 354–355. Dostupné online. |
| Licence: |
 PD old 70 |
Pavlinović Mihovil, lidově prostě don Mijo, buditel, politik, spisovatel, řečník, publicista a básník chorvatský (* 28. ledna 1831 ve vesničce Podgoře u Makarsky v již. Dalmacii – † jako farář 18. květ. 1887 t.). Již jako žák italského gymnasia učil se chorvatsky, prvou mši sloužil jazykem staroslovanským a po celý svůj život jen jednou promluvil italsky v dalmatském sněmě r. 1867 proti volbě vůdce tehdejší italské většiny Lapenny, jejž touto řečí navždy porazil. Kromě chorvatštiny uměl latinsky, italsky, francouzsky a německy. Chorvatský jazyk poznal tak dokonale, že v jeho spisech nalezeno přes 4000 slov pro akademický slovník chorvatského či srbského jazyka, která se nikde jinde nenacházejí. Latinsky četl nejvíce svaté církevní otce, francouzsky literární klassiky a Lamartinea, italsky kromě jiných zvláště Leopardiho. Avšak nejvíce četl chorvatsky a celá jeho výchova byla ryze národní. Od r. 1861–83 byl vždy volen do dalmatského sněmu, vyjma r. 1864, kdy byl ve vyšetřování pro své články o národnosti v zaderském »Národním Listě«. Byl vůbec po celých deset let (do r. 1870, kdy Chorvaté nabyli většiny ve sněmě) pronásledován politickými úřady a jednou téměř celá Podgora byla uvězněna a jejím předákům byl dán pokyn, že všichni budou puštěni na svobodu, udají-li něco na svého faráře. R. 1873 byl zvolen do říšské rady, kde vystoupil jmenovitě proti novému školskému zákonu a proti zákonům interkonfessionálním. R. 1879 postoupil říšský mandát Klaićovi, čímž jej uznal za politického vůdce dalmatského Chorvatska. R. 1885 byl opět zvolen do Vídně, kde onemocněl a již se neuzdravil. Na říšské radě mluvil pouze chorvatsky a vždy kladl důraz na to, že pravé jeho místo jest ve sněmovně záhřebské. Když r. 1861 chorvatská sněmovní deputace z Dalmacie vracela se z Vídně, kde protestovala proti neupřímnosti vlády, která dalmatský sněm vyzvala, aby vyjednával o spojeni s Chorvatskem, a zároveň násilím prosadila italskou většinu, P. zavítal do Záhřeba, kde právě zasedal chorvatský sněm. Tu na návrh Strossmayerův P. ve sněmu vysvětlil, proč obrovská většina chorvatského lidu v Dalmacii jest zastoupena menšinou poslanců na dalmatském sněmu. Roku 1865 P. byl v Djakově zvolen do chorvatského sněmu – s Klaićem, Milićem a Mikulášem Pučićem – a hájil v adressní debatě chorvatské státní právo a chorvatskou ústavu. R. 1870 přestěhoval se do Zadru, kde s podporou biskupa Strossmayera po dva roky pracoval na tom, aby se z bývalého »Nazionala« stal finančně pojištěný, v chorvatství a v křesťanství pevný orgán »Narodni List«, do jehož redakce povolal tehdy 24letého kněze Jiřího Biankiniho. R. 1872 s Kostou Vojnovićem a srbským spisovatelem Jovanem Sundečićem procestoval banské Chorvatsko. R. 1874 zastupoval Dalmacii při otevření chorvatské university (19. října) a od té doby často přicházel do Záhřebu a do Djakova k biskupu Strossmayeru. Putoval často také do Říma a podnikl ethnografickou cestu po Bosně a Černé Hoře. Jako buditel hájil P. s obdivuhodnou důsledností především práva chorvatského jazyka. R. 1861 byl ze třinácti přívrženců národní chorvatské strany s poslancem Ljubišou jediný, jenž počal mluviti chorvatsky, a hlavně jeho zásluhou sněm počal rokovati, zemský výbor a místodržitelství úřadovati chorvatsky. Poslední jeho řeč v dalmatském sněmu byla proti obecní italské škole v Trogiru a na říšské radě naposledy mluvil proti státní němčině. Tehdy v Dalmacii každý, kdo jednou zasedl na školní lavice, mluvil italsky, a proto nezlomná důslednost P-ova narážela na odpor i v chorvatské intelligenci. Avšak P. i s dalmatskými Italy mluvil chorvatsky a nejednou je mravně přinutil, že také používali nenáviděné chorvatštiny. Vedle práv jazykových šířil nejvíce chorvatské vědomí státoprávní a myšlenku o slovanské vzájemnosti. Do okkupace Bosny hlásal i jednotu jihoslovanskou, jmenovitě chorvatsko-srbskou, později však zahrnuv i Bosnu do státoprávního programmu chorvatského, rozešel se se Srby, tím více, že tito, zvláště v Dalmacii, všemožně potírali její připojení k Chorvatsku a vešli za tím účelem v nejtěsnější allianci s poitalštělými autonomisty. – Ač radikální buditel, P. byl politik tak konservativní, že jej ve vlastní straně nejednou podezřívali z klerikalismu. A skutečně po školském zákoně r. 1868 zanášel se myšlenkou, založiti klerikální stranu, avšak arcibiskup Maupas na to nepřistoupil. O jeho působení literárním viz Jihoslované, 485 a. Ač jest P. nejtypičtější a nejvýznamnější zjev chorvatského obrození v Dalmacii, neexistuje o něm žádná studie, buď politická nebo literární, a kdyby sám nebyl vydal svých prací, které jsou ostatně velmi nedostupné, P. byl by mladšímu pokolení úplně neznám. Nejvíce o P-i psal Dinko Politeo, jenž všechno, co o něm vydal, dal vytisknouti v I. sešitě svých »Vybraných článků« (Izabrani članci, Dolnja Tuzla v Bosně, 1901, str. 169–260). -d-
PD old 70