Ottův slovník naučný/Pavel

Ottův slovník naučný
Pavage	Pavel	Pavel (obec)

Údaje o textu
Titulek:	Pavel
Autor:	Ladislav Dvořák, Kamil Krofta, František Xaver Kryštůfek, Julius Glücklich, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 345–350. Dostupné online
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Pavel
Související články ve Wikipedii: Pavel I. (papež), Pavel II., Pavel III., Pavel IV., Pavel V.

Pavel (lat. Paulus, ital. Paolo, šp. Pablo), jméno osobní.

1) P. sv., apoštol, dříve Šavel zvaný, narodil se v Tarsu v Kilikii, kdež jeho rodina, náležející k sektě farizejské, obdařena byla římským občanstvím a kdež nabyl vzdělání řeckého. Z Tarsu odebral se v mladistvém věku do Jerusalema, kde měl za učitele Zákona Gamaliela st., u něhož vycvičil se v učenosti rabbínské; současně vyučil se řemeslu robiti stany (odkudž mnozí jej tkalcem nazývají). Poněvadž sv. P. nikde se nezmiňuje, že by byl Krista Pána na zemi viděl, je pravděpodobno, že byl několik roků v Jerusalemě, pak se vrátil do Tarsu a teprve po smrti Páně do Jerusalema přišel. Při umučení sv. Štěpána byl přítomen, z čehož vidno, že ač učenost od Gamaliela pochytil, neosvojil si jeho mírnost vůči křesťanům, ale nadmíru křesťany pronásledoval, zvláště později jako splnomocněnec synedria židovského. Poněvadž Isráélité teprv od 30 let směli zastávati úřad veřejný, možno souditi, že tehda, když sv. P. do Damašku se ubíral, bylo mu 30 let. Blíže Damašku stalo se známé zázračné obrácení sv. apošt. Pavla, o němž zmiňují se třikráte skutky apoštolské. Kristus Pán objevil se Šavlovi a tázal se ho, koho pronásleduje. Šavel náhle jsa obrácen byl ochoten vše učiniti dle vůle Hospodinovy. I odebrati se měl do města, kdež se měl dověděti, co třeba učiniti. Pozbyv zraku, byl do Damašku přiveden, postil se tři dni, vzkládáním rukou Ananiových nabyl zraku, byl pokřtěn a ihned v synagogách kázati začal Ježíše Krista r. 34 po Kristu v 31. roce věku svého. Odtud odebral se do krajiny jižně od Damašku ležící, zvané Arabia petraea, aby se zde o samotě připravil k svému budoucímu povolání, hlásati evang. mezi pohany. Po třech letech vrátil se do Damašku, kázal horlivě proti židům, tak že mu úklady strojili, pročež utekl do Jerusalema, aby viděl Petra. Zde zprvu přijat byl od křesťanů jako podezřelý s velikou nedůvěrou, později však od Barnaby přiveden jest k sv. Petru a Jakubu ml., kteří jej přijali vlídně. Patnáct dní pobyv a viděním nebeským napomenut, vrátil se přes Caesareu do Tarsu r. 37, odkud jej Barnabáš povolal do Antiochie, kde tehda založena byla kvetoucí církev z pohano-křesťanův a kde po celý rok spolu pracovali. Z Antiochie P. a Barnabáš odebrali se r. 43 nebo zač. 44 do Jerusalema, aby přinesli almužnu Antiochijských křesťanům tamním, hladem trpícím. Na této druhé cestě jerusalemské měl vznešené vidění, o kterém sám vypravuje a které jej mělo připraviti na práce a utrpení, jež jej očekávaly. Z Jerusalema P. a Barnabáš vrátili se do Antiochie, kdež byli posvěceni na biskupy, a již r. 45 neb 46 podnikli první apoštolskou cestu. Ze Seleucie odebrali se provázeni Markem na ostrov Cypr, který celý prošli až k Pafu, kde obrátili prokonsula Sergia Pavla. Odtud P. se svými soudruhy odebral se do Perge v Pamfylii, kde Marek se od nich odtrhl, a odtud do Antiochie v Pisidii, odkudž, pronásledováni jsouce od židů nevěřících, utéci musili. Potom odebrali se do Ikonia v Lykaonii, již celou procestovali, pak uzdravili v Lystře chromého, což mělo za následek, že pohané chtěli je ctíti jako bohy. Ale přišli židé z Antiochie a Ikonia a poštvali lid proti apoštolům, tak že byl P. kamenován a jako mrtvý za městem ponechán. Avšak s pomocí učeníků vrátil se do města a odebral se do Derby v Lykaonii, načež toutéž cestou, kterou přišli, Lystrou, Ikoniem, Antiochií, Pisidií a Pamfylií, přeplavili se do Antiochie. Cesta tato trvala 3 neb 4 léta a obrátil na ní P. tři veliké země, Pamfylii, Pisidii a Lykaonii, ale též tolik vytrpěl, že před svojí smrtí, tedy více než 20 let potom, Timotheovi všecka svá utrpení připomínaje naráží zvláště na tuto první svoji cestu apoštolskou. V Antiochii pobyl P. několik rokův, až vznikla rozepře mezi Pavlem a židokřesťany, zda mají pohanokřesťané býti nuceni zachovávati obřízku a Zákon židovský. P. s Barnabou odebrali se do Jerusalema, kde na prvním sněmu církevním, jejž dějiny znají, schválen byl náhled Pavlův, aby pohané Zákonem Mojžíšovým obtěžováni nebyli. Potom vrátiv se do Antiochie a pobyv zde několik dní, P. podnikl se Silou druhou cestu apoštolskou (Barnabáš se oddělil od Pavla a cestoval s Markem) po Syrii a Kilikii, pak po Galacii, přišel do Derby a Lystry, kde si vzal za společníka Timothea, potom odebral se do Frygie a Galacie vlastní a přes Mysii do Troady, kde se k nim přidružil sv. Lukáš. Odtud odebral se do Makedonie, nejprve do Filippi, kde založil svoji první církev evropskou, potom do Thessaloniky, odtud do Beroee, pak do Athén, kde zvláště před areopagem skvěle obhájil z mrtvých vstání Kristovo, pak šel do Korinthu a napsal brzy po sobě dva listy odtud k Thessalonickým, aby je potěšil a povzbudil. Z Korinthu odebral se do Illyrie, z níž se vrátil zase do Korinthu, odtud do Efesu, pak do Jerusalema a konečně do Antiochie. Cesta tato trvala as tři léta (51–54). Přezimovav r. 54 v Antiochii, P. podnikl r. 55 na jaře třetí cestu apoštolskou přes Galacii a Frygii do Efesu, kde se zdržel celá dvě léta. Mezi tím povstaly v Korinthu mezi křesťany známé hádky, které urovnati se snažil listem I. ke Korinthským (správně však nazývá se list ten druhým, protože list první, který se ztratil, již před tím byl napsán). Pak odebral se P. do Troady, odtud do Makedonie, kde ve Filippech napsal druhý list ke Korinthským, aby je na svůj příchod připravil a ke sbírkám ve prospěch církve jerusalemské povzbudil. Pak přišel do Korinthu, kde přezimoval. Z Korinthu vrátil se přes Makedonii a Troadu do Milétu, odtud do Tyru a Caesaree, odkudž proti vůli svých učeníků odebral se do Jerusalema, kde již dříve židé nevěřící hleděli proti němu vzbouření učiniti, ba i usmrtiti jej, tak že v noci odveden býti musil do Caesaree k prokurátoru Felixovi. – Ačkoliv žalobníci své žaloby proti Pavlovi dokázati nemohli, přece Felix celá dvě léta nechal jej v zajetí a teprve nástupce Felixův Festus poslal jej do Říma k císaři. Na podzim r. 61 P. s jinými zajatci plavil se do Říma a po mnohých útrapách (i loď se ztroskotala) r. 62 na jaře do Říma přibyl. V Římě měl zajetí volné, bydlil v domě soukromém a byl od vojína střežen tak, že po celý ten čas svého zajetí (2 léta) mohl rozšiřovati evang. i starati se listy o církve už dříve založené. – Jak dopadla pře Pavlova a vůbec o dalších osudech jeho, sv. Lukáš nám nevypravuje ničeho. Zdá se však dle svědectví svatých otců, že ze zajetí byl propuštěn a podnikl různé cesty apoštolské po Západě a Východě a teprve r. 67 ve druhém zajetí svém v Římě zemřel mučenickou smrtí. Převeliké pečlivosti sv. Pavla o církve založené děkuje za svůj vznik čtrnácte epištol, jejichž původ jest tak jistý, že ode všech křesťanův uznávány byly vždy za pravé. Ovšem pořádek, v jakém tyto epištoly následují v Novém zákoně, sv. Pavlu připsati nelze. Co se týče obsahu epištol, jest tam dle sv. Tomáše obsažena skoro celá theologie. Jedna však věc tvoří obsah skoro všech epištol, totiž důkaz proti protivníkům, že Kristus, syn Boží, všech lidí vůbec jest Vykupitelem, od něhož jediného veškerá milost, spravedlnost a spása všem přichází; všichni lidé potřebují této milosti, jsouce stiženi hříchem dědičným, a jediná cesta k dosažení milosti té že je živá víra v Ježíše Krista a jeho evangelium. Všecky listy sv. Pavla byly psány jazykem řeckým. Jen ohledně epištoly k židům je pochybnost, zda ji nenapsal P. aramejsky a někdo z jeho učeníkův do řeckého jazyka nepřeložil, poněvadž slohem tato epištola od ostatních velmi se liší, tak že mnozí myslili, že sv. P. dal látku a disposici k epištole té, kterou pak sestavil spisovatel jiný.

Ačkoliv sv. P. sám říká, že není znalý jazyka řeckého, přece vyjímajíc sv. Lukáše nikdo ze spisovatelův Nového zákona nemá řečtiny tak čisté. Ovšem objevují se i zde mnohé výrazy neobvyklé, které jsou jednou z mnoha příčin, že listům sv. Pavla je velmi nesnadno rozuměti. Mimo soloecismy vyskytují se časté hebraismy. Sloh epištol vyniká jakousi zvláštní energii, jíž uchvacuje mysl, rozum a vůli čtenářův. Nalézáme u něho četné figury řečnické, jimiž řeč svoji činí živou, otázky četné, zvolání, krásná přirovnání, ostré antithese, gradace atd. Sv. Pavlu jde vždy jen o to, aby myšlenku dobře vyjádřil, o eleganci slov se nestará, proto vidíme u něho často anakoluthy a příliš dlouhé periody. Mistrem je v buzení affektu a v dokazování pravd náboženských, k jejichž přijetí nuťí vůli naši jakousi neodolatelnou silou. – V našem Trid. kanonu, který od časů sv. Augustina v užívání jest v církvi lat., jdou epištoly sv. Pavla v tomto pořádku: k Římanům, I. a II. ke Korinthským, epištoly ke Galatským, Efeským, Filippským, Kolosským, k Thessalonickým I. a II., k Timothovi I. a II., k Titovi (kteréžto tři epištoly se nazývají epištoly pastorální, protože sv. P. v nich Timothea a Tita napomíná, jak si mají vésti, aby byli dobrými pastýři svých církví), dále následuje list k Filemonovi, který je více rázu soukromého, a konečně řadu epištol sv. apoštola Pavla uzavírá epištola k židům (o níž viz k Hebrejským list). Sv. Pavla epištoly vykládali od prvních dob nejsIavnější svatí otcové a theologové, tak že kommentáře ty jsou bezčetné. Zvláště zasluhuji mezi theology řeckými zmínky Origenés, sv. Jan Zlatoústý, Theodoretus a sv. Jan Damascenský. Mezi latinskými kommentáři vyniká t. zv. Ambrosiastes, sv. Jeronym, sv. Augustin; ve středověku Walafrid Strabo, Hrabanus Maurus, Haymo Halberstadtensis, Hugo a S. Victore, Petrus Lombardus a ostatní scholastikové, zvláště sv. Tomáš Aquinský, dále Nicolaus Lyranus a j. V novém věku jest počet vykladačů epištol sv. Pavla obzvláště veliký, tak že od poč. XVI. stol. až na naše časy počítáme jich více než 150, mezi nimiž hlavně vyniká Guil. Estius, Cornelius a Lapide, Frauciscus Toletus a j. V XIX stol. v tomto ohledu vynikají Windischmann, Klee, Fr. Reithmayr, Aug. Bisping, V. Thalhofer, z části též Allioli a Reischl; v ohledu historickém vyniká historie časův apoštolských od Döllingera a jiných.

V jazyku českém podávají nám obšírnější zprávy o sv. Pavlu a jeho epištolách dra Fr. Sušila Listové sv. Pavla apoštola (vyd. nákl. Děd. sv. Prokopa jako č. 8., 9. a 10., Praha, 1870–72) a Jana Ev. Hulakovského Svatý P. a jeho apoštolské cesty (přeloženo z abbéa C. Fouarda, vyd. v Praze, 1895). Pěkná, byť krátká charakteristika sv. Pavla obsažena jest v A. Hellových Podobiznách svatých, překladem S. Boušky (Vzděl. knih. katolická, 1898). dk.

Papežové: 2) P. I. (757–767). Nastoupil po svém bratru Štěpánovi II., jehož přijal i połitiku, opíraje se proti Desideriovi Longobardskému a Byzantincům o franckého Pipina (šlo o exarchát a Pentapolis). Proti Cařihradské synodě z r. 754 ujal se mnichů, kteří snesením synody se vzepřeli. Sám konal synodu v Římě r. 761. Z katakomb přenesl mnoho ostatků do římských chrámův.

3) P. II. (1464–1471) pocházel z bohaté patricijské rodiny benátské a slul původně Pietro Barbo. Nar. r. 1417 (nebo r. 1418). Matka jeho byla sestra pap. Eugena IV., jenž hocha určeného původně ke stavu kupeckému uvedl na dráhu duchovní. R. 1440 povolán byl do kollegia kardinálů. Za vlády svého strýce i jeho nástupců Mikuláše V. a Kalixta III. požíval značného vlivu; méně příznivý byl jeho poměr k Piovi II. Měl mnoho beneficií, z nichž plynuly mu knížecí důchody. Byl imponujícího zevnějšku, miloval nádheru, byl vlídný a štědrý a proto oblíben. Po smrti Pia II. byl zvolen papežem (30. srp. 1464). Před volbou byla kollegiem přijata volební kapitulace, která budoucího papeže zavazovala k pokračování ve válce s Turky, k reformě kurie, k svolání koncilu do tří let; bez svolení kardinálů neměl papež přenésti sídlo své mimo Řím, jmenovati kardinály a osazovati větší beneficia, vypovídati válku a umlouvati spolky. Tato kapitulace měla býti zvláštní bullou schválena do tří dnů po volbě. To však se nestalo; papež přinutil kardinály ke změně některých ustanovení. Vystupoval velmi pánovité a sebevědomě. Zavedl zvláštní způsob života: audience udílel jen v noci. Dával pořádati v Římě nádherné slavnosti, zvláště karneval slaven býval za něho s velikou okázalostí. U dvora svého však zaváděl přísnější kázeň, simonii se neoddával a pokouše l se i o některé reformy. Studiím humanistickým nepřál, příčil se mu jejich pohanský, nekřesťanský ráz. Zakázal r. 1468 čtení starých básníkův a omezoval studium klassické. Za to vážil si stavitelských a sochařských památek antického umění v Římě, měl sám velikou sbírku uměleckých starožitností. Pečoval o restauraci kostelů římských. Již r. 1455 počal stavěti Palazzo di S. Marco, nyní Palazzo di Venezia zvaný. Velikolepá tato budova, v níž zajímavě jeví se přechod od středověkého hradu k renaissančnímu paláci, při smrti jeho zůstala nedokončena. Velikou pozornost věnoval P. válce s Turky. Nemoha pohnouti italské státy ke křížové výpravě proti nim, aspoň velmi štědře podporoval Uhry penězi. Teprve když r. 1470 padlo Negroponte v moc Turkův, ujednán byl přičiněním papežovým všeobecný spolek státův italských proti Turkům, ale ke skutkům nedošlo. Ve sporu s Čechy papež klonil se, jak se zdá, s počátku k mírnému narovnání, ale brzy úplně podlehl nesmířitelným názorům kard. Karvajala. V letě 1465 obnovil půhon proti Jiřímu a nařídil legátovi svému Rudolfu Lavantskému, aby katolickým poddaným královým zakázal poslouchati ho dále. V pros. 1466 pak vydal proti Jiřímu konečný nález, kterým jej prohlásil za kacíře a za zbavena království. Kromě sporu s Čechy P. měl po celou dobu své vlády konflikty s různými státy italskými, zvl. s Benátkami, Florencií a Neapolskem, i s Francií; tyto konflikty vznikaly hlavně z horlivosti jeho v hájení práv církve. Zemř. 27. čce 1471, poživ nemírně melounův a jiných pokrmů těžko ztravitelných. KKr.

4) P. III. (1534–49), slul Alessandro Farnese, byl syn Petra Lonisia a Joannelly Kajetany. Nar. v Carině, městě toskánském, 29. ún. 1468, studoval na florencké akademii, vstoupil do služeb místokancléře církve římské Rodericha Borgia. Když tento jako Alexander VI. stal se papežem, učinil jej protonotářem a pokladníkem, povýšil 20. září 1493 za kardinála u sv. Kosmy a Damiána a jmenoval legátem Viterba a Marky. Byl potom biskupem Ostie a děkanem sv. sboru. Po smrti Klementa VII. byl 13. říj. 1534 zvolen za papeže. Snažil se odkliditi náboženský spor v Německu, obnoviti pokoj mezi Františkem I., králem francouzským, a císařem Karlem V. a pokořiti Turky. Mezi Karlem V. a Františkem I. zprostředkoval schůzi v Nizze v čnu 1538, kamž i sám se dostavil. Když potom vypukla válka mezi oběma soky, pracoval opět o jejich smír. Rozepsal 2. čna1536 všeobecný církevní sněm na květen r. 1537 do Mantovy, a když jej protestanté zmařili, opět 1. května 1538 do Vicenzy, a když jej musil odložiti pro spory mezi císařem a Františkem I., konečně po třetí r. 1542 se srozuměním císařovým do Tridentu, kdež jej započal 13. pros. 1545 svými legáty a potom 11. břez. 1547 přeložil do Bologně. Proti Šmalkaldským učinil s císařem spolek 26. čna 1546, dal mu na válku proti nim 200.000 zlatníkův a povolil 12.000 mužův italské pěchoty a 500 lehkých jezdců na 6 měsíců na své útraty a velikou církevní berni ze Španěl. P. vylíčil kardinálům ve své allokuci 25. pros. 1538 zločiny krále anglického Jindřicha VIII., který od církve odpadl, prohlásil 17. pros. 1538 bullu již dávno, 30. srp. r. 1535, zhotovenou proti němu, vydav na něho klatbu a sesadiv jej, a poslal r. 1539 kard. Pola k císaři Karlu V. a franc. králi Františku I. radit se, kterak by bylo lze zachovati Anglii katolické církvi. P. zakročil ostře proti protestantství v Italii, zřídil v nové podobě r. 1542 inkvisici, zavedl r. 1543 ostrou censuru proti nevázanému tisku, dal zříditi seznamy zakázaných knih (indices librorum prohibitorum) a potvrdil řad sv. Ignáce, kongregaci somasků 5. června 1540 založenou sv. Jeronymem Emiliani (1528) a voršilky (1544). V Americe založil několik biskupství a r. 1537 ujal se v několika bullách svobody Indiánů, vydav klatbu na všechny, kdo by je činili otroky. Byl podporovatelem věd a umění. Začal opevňovati Řím, vystavěl paláce na Quirinálu a Kapitoliu a ve Vatikáně Sala regia, učinil Michela Angela r. 1535 nejvyšším architektem Vatikánu a r. 1547 chrámu sv. Petra; týž maloval za něho poslední soud v kapli sixtinské, Petrovo nesení kříže a obrácení Pavlovo v kapli paulinské. Papež měl syna Petra Ludvíka a dceru Konstancii; synovi daroval města Parmu a Piacenzu, ale císař Karel V. nechtěl tohoto darování potvrditi. Syn Petr Ludvík byl ve vzpouře Ghibellinů v Piacenze zavražděn, a císařští obsadili město. Dceru Konstantii provdal za jednoho Sforzu. Syna Petra Ludvíka, stav se papežem, učinil hned kardinálem a místokancléřem, syna své dcery Quidona kardinálem a komorníkem; synovce Ottavia oženil s Markétou Rakouskou, levobočkou císaře Karla V. a vdovou po Alexandru Medicejském. Tohoto Ottavia učinil praefektem Říma a zřídil pro něho vévodství Camerino, Ottavio však chtěl po smrti Petra Ludvíka Parmu, povstal proti papeži a hrozil mu, že zavolá na pomoc císaře. P. zemřel 10. list. 1549 v 82. roce svého života.

5) P. IV. (1555–1559). Nástupcem Marcella II. stal se kardinál Giovanni Pietro Caraffa jako P. IV. Narodil se 28. čna 1476 v Neapolsku, přišel r. 1494 ke dvoru papežskému, dostal r. 1507 prostřednictvím svého příbuzného kardinála Oliviera Caraffy biskupství theatské, později ještě arcibiskupství brindiské. Lev X. poslal jej jako legáta do Anglie. Po smrti kardinála Oliviera opustil Řím a odebral se do Španěl, kdež jej král Ferdinand přijal do své rady, odkudž povolal jej Hadrián VI., jenž jej osobně znal, do Říma pro opravu duchovenstva. R. 1524 složil své důstojnosti, odebral se na samotu vrchu Pincia a založil se sv. Kajetánem řád theatinský, jejž Klement VII. potvrdil r. 1524 a jehož prvním představeným stal se P. Pomáhal biskupovi ve Veroně opravovati duchovenstvo a lid, odkudž jej P. III. povolal do Říma, učinil r. 1536 členem kommisse pro opravu církve a povýšil týž rok dne 22. pros. za kardinála od sv. Pankratia; obdržel též arcibiskupství neapolské (1549 až 1555), v něž však se uvázati mu zprvu nedovoloval císař Karel V.; naposled byl kardinálem-biskupem ostijským. Za papeže byl zvolen 23. květ. 1555. Ve své první bulle učinil přísahu, že provede opravu všeobecné církve a římské kurie. Začal s kurií a vydal přísná nařízení proti všem nepořádkům v ní, poručil duchovenstvu nositi příslušné roucho a ustanovil kongregaci pro opravu všeobecné církve. Chtěje obmeziti lichvu Židův odkázal je do zvláštní části města (Ghetta) a předepsal jim zvláštní kroj; Římanům odpustil mnohé poplatky a opatřil jim obilí, tak že mu z vděčnosti ještě za života postavili pomník. P. byl nepřítel císaře Karla V. a Španělů. Spojil se s Francií a při dalších neshodách vypukla válka s králem Filipem II. jako králem neapolským; španělský vojevůdce Alba vpadl v září 1556 do Církevního státu, dobyl mnoha měst, ale počínal si velmi mírně, a Filip II. povolil papeži čestný mír a vrátil mu všechno zpět. Alba vyprosil si osobně rozřešení. P. ohradil se proti míru Augšpurskému z r. 1555, který král Ferdinand učinil s protestanty, a prohlásil jej za neplatný. Poněvadž Karel V. bez svolení apoštolské stolice císařství se vzdal a jeho bratr král Ferdinand bez tohoto svolení císařskou důstojnost přijal, prohlásil papež obé za neplatné a pokládal teprve smrtí Karlovou císařství za uprázdněné. Vlivem francouzského dvora, aby hájil práv Marie Stuartové, nechtěl uznati Alžbětu, dceru Jindřicha VIII. a Anny Boleynové, za královnu anglickou a chtěl, aby své nároky ponechala jeho rozhodnutí; po čemž Alžběta od katolické církve odpadla. Zamítl žádost polského krále Sigmunda II. za slavení národního polského sněmu církevního, sloužení mše sv. jazykem polským, rozdávání Večeře Páně pod obojí způsobou a manželství duchovenstva. P. byl oddán nepotismu; svého bratrovce Karla učinil kardinálem a legátem Bologně, jiného synovce vévodou z Palliana, třetího markýzem z Montebella, ale přesvédčiv se o jejich nehodnosti, vypověděl je 27. led. 1559 z Říma. Věnoval velikou péči inkvisici, i kardinály dal vzíti do vazby pro podezření bludu, jako Jana Morona. Zřídil hierarchii v Belgii a Indii. Zemřel 18. srp. r. 1559. Pro útrapy válečné, k nimž 27. září r. 1557 přistoupila povodeň, lid římský ho nenáviděl, a co se smrtí zápasil, zapálil inkvisiční budovu a zbořil jeho pomník. Tajně byla jeho mrtvola pochována 19. srpna.

6) P. V. (1605–21), dříve zvaný kardinál Camillo Borghese; nar. 17. září 1552 v Římě z otce Marka Antonína a matky Flaminie Astalie, studoval práva v Perugii a Padově, stal se referendářem při signatuře; potom vikářem při chrámě Maria Maggiore, pak vicelegátem v Bologni, za Klementa VIII. legátem ve Španělsku a byl od něho 15. čna r. 1596 povýšen za kardinála. Za papeže zvolen byl jednohlasně 15. květ. 1605 a nazval se P. V. Málo mluvil, mnoho činil a pracoval statně o nápravě duchovenstva. Rozpustil 28. srp. 1607 kongregaci de auxiliis (o působení milosti Boží), dokonal stavbu chrámu sv. Petra, okrašloval římské kostely, upravil k uctění Nejsv. svátosti oltářní 40-hod. pobožnost, kterou Klement VIII. r. 1592 zavedl, zrušil některé výsady řeholníků, byl činný pro missie v Indii a Číně, upevnil církevní jednotu s Maronity a Rutheny a sjednotil nestoriánského patriarchu Eliáše II. Měl veliký spor s republikou Benátskou. Tato republika nedbala pravoplatné církevní immunity čili nedotknutelnosti (privilegium fori), dala uvězniti dva duchovní, držela se dvou zákonů z 10. led. 1603 a 26. břez. 1605, církvi nepřátelských, čímž zakládání nových klášterův a hospitalů, stavba kostelů, zavádění nových řádův a bratrstev velmi stíženo a nabývání pozemků se strany církve bez schválení světského zakázáno bylo. Papež žádal odvolání oněch zákonův a vydání oněch dvou duchovních církvi, a když se to nestalo, vydal klatbu na dožete Leonarda Donata a senát a interdikt na zemi (17. dub. r. 1606). Servita Pavel Sarpi, nenávidě papežství, hájil republiku, na jejíž stranu největší čásť duchovenstva se postavila; jesuité, theatini, kapucíni a minimi byli poslušni papeže a musili se vystěhovati. Válku mezi papežem a republikou zamezil francouzský král Jindřich IV. zprostředkovav mír: ony dva zákony byly zastaveny, duchovní vydáni, po čemž papež censury zrušil; vypověděné řády mohly se navrátiti, až na jesuity, kterým teprve r. 1657 návrat dovolen. P. snažil se odstraniti spor v domě Habsburském mezi císařem Rudolfem II. a jeho bratrem Matiášem, staral se o volbu Ferdinanda II. za císaře a platil mu měsíčně 10.000 zlatých na válku. Prohlásil za svaté: Ignáce z Loyoly, Františka Xaverského, Filipa Neri, Karla Borrom. a jiné. Zemř. 28. led. 1621. Dr.Kr.

Panovníci světští: 7) P.: Bedřich, velkovévoda meklenbursko-zvěřínský (*1800–†1842). Otec jeho Bedřich Ludvik zemřel již r. 1819 ještě jako následník, a tak P. stal se velkovévodou teprve po smrti svého děda Bedřicha Františka r. 1837. Jako vladař byl velmi oblíben; město Zvěřín vzrostlo hlavně za něho. Politicky stál při privilegiích šlechty. Za manželku měl Alexandrinu princeznu pruskou.

8) P. I. Petrovič, car ruský (1796-1801). Vláda Pavlova hned s počátku znamená reakci proti regimu Kateřiny II. Násilná smrť jeho otce, málo tajená neláska Kateřiny měly zhoubný vliv na jeho povahu. Stal se krutým i nešťastným zároveň; byl plný despotických rozmarů. S počátku nechtěl válce s Francouzi, ale po míru campoformijském, jímž Francie získala Iónské ostrovy, zabrání Malty Napoleonem, chování direktoria vůči Polákům, vpád francouzský do území švýcarského, prohlášení Římské republiky změnily jeho smýšlení a měly za následek druhou válku koaliční (1799-1802). S počátku spojenci vítězili, ale brzy se dostavily roztržky mezi vídeňskou radou válečnou a Suvorovem, mezi Thugutem a Pavlem. Thugut chtěl z vítězství v Italii kořistiti pro zvláštní zájmy domu Rakouského a podržeti dobyté kraje pro sebe, kdežto P. si přál, aby hned byly vráceny legitimním panovníkům. Tyto oboustrané neshody měly za následek porážku Korsakova u Curichu a v důsledcích ústup Suvorova do Feldkirchu; car počal se blížiti Napoleonu, který pozoruje u cara nepřátelskou náladu proti Anglii a Rakousku, vycházel mu s obratnou diplomacií vstříc. OznámilP-ovi, že mu vrací bez výměny všechny zajatce, nově oděné a vyzbrojené na útraty Francouzův. Potom vyjednáváno přes Berlín ruskými a francouzskými prostředníky v Hamburku. Pavel při své vášnivosti vhroužil se do myšlenky spolku s prvním konsulem víc a víc, obklopoval se jeho obrazy, pil na jeho zdraví a poroučel příkře Ludvíku XVIII., aby odešel z Mitavy. Tehdy se činily velmi veliké projekty na povalení angl. panství v Indii. Ale v noci 23. břez. byl P. zavražděn. Ode dávna vrtošivé choutky, bezohledné, kruté i nesmyslné rozkazy odcizily mu jeho okolí. Dvůr zvykal myšlence revoluce, jež by povolala na trůn syna jeho Alexandra. Hrabě Pahlen, guver. petrohradský, stal se duší spiknutí; kromě něho vynikající úlohu hráli Bennigsen a Platon Zubov. V noci 23. břez. Bennigsen s mečem v ruce podal caři abdikační listinu k podepsání; rozpředl se zápas, car byl sražen k zemi a důstojnickou šerpou zardoušen. Ráno Alexander prohlášen carem. Napoleon vinil Anglii ze spoluviny, jež však dosud žádným důvodem nebyla prokázána. AZ

Jiné vynikající osobnosti: 9) P. Samosatský, zvaný takto dle syrského rodiště, antitrinitář, stal se r. 260 biskupem v Antiochii. Učení jeho, že Kristus z člověka v boha se vyvinul, odsoudila synoda Antiochijská (269) a sesadila jej s biskupství. P. však hájen Zenobií, kněžnou palmyrskou, setrval v biskupství až do r. 272, kdy císař Aurelian dobyl Antiochie.

10) P. Thébský, dle sv. Jeronyma světec poustevník (auctor vitae monasticae), jenž zemřel r. 347, proživ 97 let v jeskyni na poušti egyptské, kam se uchýlil před pronásledováním Deciovým a odtud lidské tváře neuzřel. K němu poslán devadesátiletý sv. Antonín, jemuž ve vidění se zjevilo, že jest ještě někdo, jenž déle žil na poušti než on. Dále líčí sv. Jeronym setkání obou, rozchod a smrt Pavlovu, jejž sv. Antonín, opět viděním upozorněn, přichází pohřbit. Jest mínění, že sv. Jeronym osobu i příběhy si vymyslil. Svátek Pavla Thébského připadá na 10. ledna.

11) P. Aiginský (běžn. lat. Paulus Aegineta), nejznam. lékař byzantský ze VII. stol., zanechal souborné dílo lékařské Ὑπόμνημα o 7 knihách, z nichž zvláště 6., pojednávající o chirurgii, vyniká samostatností a stala se hlavním zdrojem ranlékařských vědomostí arabských i středověkých vůbec. Dílo to bylo vydáno častěji (řec. v Benátkách 1528, lat. v Basileji 1556 a j.), posléze v překladě angl. (Lond., 1845–47, 3 sv.).

12) P. Diakon viz Paulus Diaconus.