Ottův slovník naučný/Pasteur

Ottův slovník naučný
Pasterze	Pasteur	Pasteurisování

Údaje o textu
Titulek:	Pasteur
Autor:	Bohuslav Raýman, redakce
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 302–303. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Louis Pasteur

Pasteur [-tér] Louis, chemik franc. (* 27. pros. 1822 v Dôle – † 28. září 1895 ve Villeneuve l'Etang). Těkaje po krátkou dobu mezi malířstvím a radostmi života venkovského, vzchopil se vida oběti, jež mu přinášel otec, krutě v dílně koželužské s požadavky života zápasící, i energií zvláštní, geniem záhy probleskujícím spěl k cíli, jímž mu byla professura. Učitel Darlay zaujal jej pro chemii, Dumas a Balard jmény i prací svou neunavnou vzpružili ctižádost jeho k nejvyššímu. Konstrukce atomové i molekulárné, tehdy moderní, plnily ducha jeho, ve fysice pak přilnul k práci učitele Biota, jenž pozoroval zvláštní vliv na paprslek světelný, prošel-li krystally některých hmot minerálných aneb roztoky látek organických. cukru, vinné kyseliny, kafru, terpenu a j. Biot optické chování křemene svedl s jeho formou krystallovou, mladý P. byl proniknut přesvědčením, že v látkách organických tatáž optická zvláštnost závisí na vnitřním ustrojení molekulárném. Na vínanech P. nalezl krystallovou asymmetrii i připravil vínany s ploškami krystallovými v pravo a jiné v levo vyvinutými a shledal, že jedny otáčejí rovinu světla polarisovaného v pravo, druhé v levo. Plošky asymmetrické byly P-ovi výrazem asymmetrie molekulárné. Když chemie postoupila na fasi, kdy vnitřní ustrojení molekul bylo odhadováno z atomů, názory P-ovy vyvinuty v chemii tak zv. prostorovou (Le Bel a van t'Hoff), z níž povstala stereochemie, nejmodernější fase vývoje chemie organické.

Ze smíšeniny kyselin vinných (pravé i levé), opticky nečinné to kyseliny hroznové, P. získal krystallky jedny neb druhé cestami chemickými nebo pomocí mikrobů, kteří pravou modifikaci spotřebovali a levou zůstavili. Odtud bystrá pozornost P-ova obrácena k životu mikrobů. I vlastenectví vedlo jej tehda ku práci užitečné životu praktickému, a octnuv se v Lille, centru průmyslu, jal se studovati podmínky života mikrobův kvasných – kvasnic – i zplodiny života toho, chemické produkty kvašení. Výsledkem práce té jest vyvrácení spekulací o praplození, přesné stilisování úkolů studia mikrobů (moderní bakteriologie), sestrojení method a ustálení průmyslu kvasného pivovarství, lihovarství, vinařství i octářství na vědeckém základě. Odkryt jest život anaérobný mnohých nízkých organismů, vytčeno kvašení mléčné, máselné i processy hnilobné a střídání se chemismů těch biologických – chorob vína, piva, ovoce a j. Odtud klassická díla P-ova: Sur le vin et ses maladies (Pař., 1873, Savy); Études sur la bière (t., 1876); Études sur le vinaigre (1868); ba i o chorobě bourců Études sur la maladie des vers à soie (GauthierVillars). Nejbližší konsekvencí těchto výzkumův o »chorobách« bylo rozšíření náhledu, že nemocem nakažlivým vůbec příčinou podstatnou jsou mikrobi, a poněvadž důkaz jest proveden, že organismy ty z bahna se nerodí, nýbrž ze zárodků svých živých, P. vyslovil větu, že »musí býti v rukou člověka vyhladiti choroby parasitární s povrchu země« – a zde počíná význam P-ův v lékařství. Rn.

P-ovo studium nakažlivých nemocí zvířat hospodářsky důležitých neslo se zvláště tím směrem, aby zjednal ochranné prostředky proti škodlivinám chorobotvorným. V tom ohledu jsou zvláště významny jeho práce o nemocech bourců (pebrina a flacherie) z let 1866–69, o sněti slezinné u hovězího dobytka, o moru slepičím a července prasat. Vedle momentu aetiologického, pokud se tkne seznání příčiny a zdroje onemocnění, tkví největší zásluhy P-ovy v tom, že dovedl určiti radikální způsoby léčení, čelící přímo nakažlivině a jejím výsledkům v těle nakaženém. Sluší pak tu především uvésti jeho studie o mírnění (mitigování) a sesilování kultur bakteriálních a pak práce o ochranném očkování, kterýmž dosahoval umělé ochrany čili immunity proti možné nákaze. Poslední práce toho druhu o vzteklině týkají se přímo člověka. Aniž se podařilo P-ovi zjistiti vlastní příčinu této nakažlivé nemoci, shledal přec, že hlavní sídlo nakažliviny je mícha prodloužená a že mimo jiné postupným vysušováním nakažlivina se mírní. Po pětiletých zkušenostech experimentálních P. užil nové methody r. 1885 s plným zdarem také k léčení lidí pokousaných vzteklými psy. Veřejnými sbírkami pak zřízen mu byl nákladný ústav k léčení vztekliny a k pokusným pracím o léčení nakažlivých nemocí vůbec, a po vzoru tom zřízeny podobné ústavy také mimo Francii. (Srv. Fr. Bournand, P., sa vie et son oeuvre (Paříž, 1895); E. Ducleaux, P., histoire d'un esprit (t., 1896). red.