Ottův slovník naučný/Parrhasios

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Parrhasios
Autor: Hynek Vysoký
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 272. Dostupné online
Licence: PD old 70

Parrhasios z Efesu, řec. malíř školy iónské, syn a žák Euénorův, vrstevník a soupeř Zeuxidův. Žil v 2. pol. V. a v 1. pol. IV. stol. před Kr. Zdržoval se delší dobu v Athénách, kde i Sókratés navštěvoval jeho atelier a hovořil s ním o malířství (Xen. Memor. III, 10). Z Athén podnikal asi cesty umělecké po Řecku. Uvádí se od něho asi 20 obrazův vesměs ztracených, a to: 1. Démos athénský; 2. Thrácká pěstounka s děckem na ruce; 3. Archigallos, obraz chovaný později v paláci Tiberiově v Římě; 4. Nauarchos v brnění; 5. Dva hoši, v jejichž obličeji zračí se zosobněná dovádivost a naivnost dětská; 6. Dva hoplitové; 7. Kněz, vedle chlapec s pánví kadidla a věncem; 8. Filiskos (básník střední komédie), Dionysos a Areté; 9. Hermés; 10. Héraklés na Lindu; 11. Meleagros, Héraklés a Perseus na jednom obraze; 12. Aineias a Dioskurové na jednom obraze; 13. Vyhojeni Télefovo; 14. Odysseus šílený; 15. Spor Aiantův a Odysseův o zbroj Achilleovu; tímto obrazem konkurroval s Timanthem a podlehl, čehož prý litoval ne pro sebe, nýbrž pro Aianta, jenž takto prý již po druhé podlehl nehodnému; 16. Filoktétés na Lémnu, jehož napodobení shledává Milani na jednom aryballu IV. stol. př. Kr. (Milani, Il mito di Filottete, Florencie, 1879; Bloch, Griech. Wandschmuck, 27–28, 46, 47); 17. Théseus, o němž prý Eufranór řekl, že jest krmen růžemi, kdežto jeho, Eufranórův, Théseus krmen jest masem hovězím; 18. Osvobození Prométheovo (Milchhöfer, Die Befreiung des Prometheus, 20 sl.); 19. malé obrázky pornografické, mezi nimi Meleagros a Atalanté; 20. náčrtek Kentauromachie, kterou Mys ozdobil štít Feidiovy Athény Parthenos, a náčrtek Dobyti Ilia, podle něhož Mys vytepal scénu tu na jednom stříbrném poháru. Náčrtky P-iovy byly dle zprávy starověké od malířů vyhledávány a hojně jich používáno. O rivalitě mezi P-iem a Zeuxidem viz Zeuxis. Charakteristická jest pro P-ia záliba ve scénách pathétických, zejména bolestných, v čemž spatřovati jest vliv tragédie řecké, hlavně Euripidovy (Robert, Bild u. Lied, str. 35). Plinius starší (Nat. hist. 35, 67) praví o P-iovi, že uvedl v malířství nauku o proporcích, že obličeji dodal oduševněného výrazu, vlasu že dodal elegance, ústům jemného půvabu a že zejména zevnější kontury jeho se chválí. P. patrně nevynikal tak effektním koloritem, jako podáním formy jak v kresbě, tak v modellaci co nejjemněji propracované a mistrnou charakteristikou psychologickou. Srov. Brunn, Gesch. d. griech. Künstler, II., 97 až 120; Helbig, Zeuxis u. P. (Lipsko, 1867); Baumeister, Denkmäler d. klass. Alterthums, 861–862; Festschrift für Benndorf. Vý.