Ottův slovník naučný/Parma

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Parma
Autor: Ludvík Tošner
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 245–246. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Parma

Parma: 1) P., hl. město italské prov. t. jm. a bývalého vévodství Parmského, leží v úrodné rovině ve výši 58 m n. m. na řece Parmě, pravé pobočce Pádu, která přijímá zde ř. Baganzu, na trati Bologna-Piacenza s odbočkami do Brescie (40 km), Suzzary (44 km) a Spezie (120 km), dále jest spojena parní tramwayí s Fontanellatem, Bussetem, Rocabiancou, Langhiranem a Traversetolem, má 49.370 ob. (1901) a jest kruhovitě obklopena hradbami, které mají bašty, 5 bran, na j. vybíhají v hrad z r. 1591 a slouží obyvatelstvu za oblíbené procházky. Řeka Parma dělí město na 2 nestejné části, z nichž větší jest východní, přes řeku vedou 3 mosty. Hlavni třída města, probíhající jím od z. k v., jest Corso Vittorio Emanuele a Strada Massimo d'Azeglio, zvaná dříve Via Aemilia, jež protíná ve svém středu veliké náměstí zv. Piazza Grande s hodinovou věží a sochami Correggia a Garibaldiho. Větší náměstí jsou ještě: Piazza della Steccata s pomníkem malíře Parmeggianina, Piazza della Prefettura s pomníkem Viktora Emanuele II. a Piazza del Duomo. Oblíbené promenády jsou kromě hradeb Stradone mezi městem a hradem na j. s přiléhající botan. zahradou a na sz. odtud ležící rozsáhlý park Giardino Pubblico. P. čítá přes 60 kostelů. Přední a nejstarší z nich jest kathedrála ve slohu lombardsko-románském, vystavěná v l. 1059 až 1074, přestavěná r. 1463 a často obnovovaná; průčelí jest zdobeno 3 sloupkovými galeriemi a 3 portály se 6 lvy z červeného mramoru, vnitřek má 3 lodi a 8hranou kupoli s proslulou freskou Correggiovou (Nanebevzetí P. Marie). Na jz. od kathedrály jest baptisterium z r. 1196–1280 z veronského mramoru, 8hrané s 3 portály, 5 patry, 8 pyramidami a zvoničkou na ploché střeše. Z ostatních chrámův uvádíme: San Giovanni Evangelista při býv. benediktinském klášteře změněném nyní v kasárny, krásná to křížová stavba renaissanční od Zaccagniho z r. 1510 s freskami od Correggia, kupolí, 3 loděmi a 2 řadami kaplí; dále Madonna della Steccata, nejkrásnější renaissanční stavba města, postavená v l. 1521–39 dle vzoru chrámu sv. Petra v Římě podle plánů Zaccagniho, bývalý klášterní chrám benediktinek San Paolo s nádherným mramorovým náhrobkem hrab. Vojtěcha Neipperga, manžela vévodkyně parmské Marie Louisy, a s mythologickými freskami od Correggia v klášternim sále z l. 1518–19. Vynikající světské stavby jsou: Velkolepý palác della Pilotta, počatý r. 1597 od Farnesův, avšak dosud nedokončený, obrovská to kvádrová budova s mohutnými arkádami, v níž umístěny jsou archivy, musejní sbírky, knihovna a divadlo Farnese, zřízené r. 1618 pro 5000 diváků, v poslední době obnovené; palác vévodský, v němž jest prefektura; Palazzo del Giardino, nyní vojenská škola, vystavěný r. 1564 od Ottavia Farnesa s freskami od Agostina Carraccia; obecní palác z r. 1627 s krásným atriem; soukromé paláce rodin Sanvitali, Soragna, Pallavicini a j. v. Z ústavů vzdělávacích na předním místě stojí universita, založená r. 1512 a obnovená r. 1855, která má 3 fakulty, právnickou, lékařsko-chirurgickou amathematicko-přírodovědeckou, pak zvěrolékařskou a lékárnickou školu a čítá 46 docentů a 579 posluchačů (1901). K ní náleží botanická zahrada, přírodovědecké museum a hvězdárna. Dále má město biskupský seminář, hospodářský ústav, lyceum, vyšší gymnasium a reálku, technický ústav a školu, vojenskou školu, ústav učitelek, uměleckou akademii s obrazárnou a hudební konservatoř. Veliká knihovna, zv. Biblioteca Palatina, vznikla sloučením knihovny Biblioteca Parmense z P-my a Biblioteca Palatina z Lukky a má 298.389 svaz., 26.613 broš., 3000 inkunabulí, 4769 rukop., 60.000 mědirytin a 41.656 dopisů. Museum má rozsáhlou sbírku starožitností a obrazárnu se 6000brazy, mezi nimi krásné malby od Correggia, Holbeina, Cimy da Conegliano a j. Divadla jsou 3, značný jest počet ústavů dobročinných, mezi nimi veliká nemocnice, chorobinec, porodnice, nalezinec, blázinec a j. v. P. jest město dosti průmyslné i vztahuje se její průmyslová činnost na výrobu zboží hedvábného a vlněného, krajek, plstěných klobouků, hudebních nástrojů, zboží skleněného, majolikového a hliněného, papíru, mýdla, konserv, potravin, tabáku a doutníkův atd. Čilý jest obchod s mýdlem, obilím, dobytkem, vínem a sýrem, v červnu jest veletrh na hedvábí a zboží hedvábné. P. jest sídlem prefekta, biskupa, appellačního dvoru, soudu I. stolice, obchodní komory, velitelství pěší brigády »Livorno« a porotního soudu. Zde narodil se fysik Melloni, skladatel Paer a malíři Parmeggianino a Lanfranco.

P. byla osadou již v době předhistorické jak svědčí nalezené zde kolové stavby z doby bronzové, později byla obývána Gally a r. 183 př. Kr. zřízena zde římská osada, která stala se brzy bohatým obchodním městem, nazvaným za Augusta Colonia Julia Augusta a po pádu říše Západořímské Chrysopolis. R. 569 po Kr. dobyli jí Langobardi a r. 774 upadla v moc říše Francké. Za bojů mezi císařem a papežem město stálo často na straně císařské, zvláště za protipapežů Honoria II. a Klementa III., kteří byli rodilí z P-my. Avšak r. 1247 vyhnali Guelfové z města podestu dosazeného císařem Bedřichem II. a jmenovali na jeho místě Gherarda Correggia. Císař potom město oblehl a založil v bezprostřední jeho blízkosti nové město Vittoria, avšak tato osada byla Parmskými spálena a vojsko císařské 18. ún. 1248 poraženo. R. 1306 domohl se neobmezeného panství nad městem Giberto Correggio, avšak nedovedl se dlouho udržeti. Po dlouhých bojích připadlo město v l. 1335–41 rodině della Scala, pak rodu Correggio, dále Obizzovi III. z Este a konečně r. 1346 Luchinu Viscontimu z Milána. Po dobytí Milána Francouzi r. 1499 zabral P-mu papež Julius II. a připojil ji k Církevnímu státu, avšak r. 1545 učiněna hlavním městem samostatného vévodství Parmského (v. t.).

2) P., provincie italská, náležející ke kraji Emilia, ohraničená na s. provinciemi Cremona a Mantova, na z. Piacenza, na j. Massa-Carrara a Janov a na v. Reggio, měří 3238 km2 a má 294.312 obyv. (1901), t. j. 91 na 1 km2. Prostírá se mezi Apenniny a Pádem, jižní její čásť prostoupena jest Ligurskými a Etrurskými Apenniny, které dosahují v Monte Orsaro výše 1830 m a v Monte Silara 1861 m, k Pádu území provincie se snižuje a jest zavlaženo přítoky Pádu, Ongina, Taro, Parma, Enza a četnými průplavy. Minerálních pramenů jest 21, mezi nimi nejdůležitější Salsomaggiore. Z užitečných nerostů dobývá se sůl, vápenec, pískovec a petrolej. Půda jest velmi úrodná a plodí hojně obilí (ročně do 600.000 hl), kukuřice (do 300.000 hl), vína (přes 300.000 hl), luštěnin, konopí, kaštanův atd. V horách provozuje se chov dobytka, hlavně skotu (89.000 kusů) a ovcí (67.500). V rozkvětu jest i sýrařství (ročně 1,3 mill. kg sýra) a hedvábnictví (ročně 443.000 kg kokonových vláken). Průmysl jest mimo hlavní město nepatrný a zabývá se výrobou zboží hedvábného, obuvnického, uzenářského, papíru a klobouků. Provincie dělí se na 3 kraje: Borgo San Donnino, Borgotaro a Parma s 50 obcemi. Tšr.

3) P., kdysi samostatné vévodství v Italii, spojené s Piacenzou. Vzniklo r. 1545, kdy papež Pavel II. daroval Parma i s Piacenzou svému synu Pietrovi Luigi Farnese (v. t.). Po jeho zavraždění (1547) obsadili Piacenzu Španělé, ale syn Pietrův Ottavio († 1586), který se udržel v P-mě, r. 1558 získal zpět i Piacenzu. Jeho syn je slavný Alessandro Farnese (v. t.). Od jeho smrti obě vévodství pozbyla politického významu.  Odoardo (1622–1646) byl spojencem rodu Medici a Francie (liga Rivolská r. 1635); s papežem bojoval o Castro, jež potom Innocenc X. (1649) rozbořil. Antoniem rod Farnese r. 1731 vymřel. Obě vévodství přešla na Dona Carlosa, syna krále špan. Filipa V., r. 1735 ujal se jich mírem Vídeňským císař, ale již r. 1748 mírem Cášským Marie Terezie postoupila je (i s Guastallou, v. t.) bratru Dona Carlosa Donu Filipovi. Za Filipa nastala pod vlivem ministra Tillota P-mě doba osvíceného absolutismu, jeho nástupce však Ferdinand (1765–1802), dospěv, zahájil přísnou reakci. Ferdinand r. 1797 mírem v Campu Formiu přišel o čásť svého území, a jeho syn Ludvík, od r. 1801 král etruský, musil celé dědictví otcovské odstoupiti Francii; titulu a důchodů vévodství Parmského požíval pak Cambacérès (v. t.). Po pádu Napoleonově P., Piacenza i Guastalla byly doživotně dány jeho manželce Marii Luise a po její smrti (1847) byly vráceny rodu starých držitelů Bourbonských. Ale proti Karlovi II. Lucckému r. 1848 vypuklo povstání a země prohlásila své spojení se Sardinskem. Byla sice pokořena rakouským vojskem, ale Karel II. zatím zřekl se vlády a nastoupil Karel III. (1849). Karel III. vládl násilně a reakčně, i byl r. 1854 připraven o život. Za jeho nedospělého syna Roberta vladařila vdova Luisa. Parma byla tehdy silně proniklá revolučním hnutím a snahami po národní jednotě Italie; proto Luisa ve válce r. 1859 odhodlala se k neutralitě; po bitvě u Magenty opustila však v zoufalství zemi, a ta dle nadšeného přání obyvatelstva r. 1860 (v březnu) byla přivtělena ke království Italskému.