Ottův slovník naučný/Paraguay

Ottův slovník naučný
Paraguana	Paraguay	Parahyba

Údaje o textu
Titulek:	Paraguay
Autor:	Ludvík Tošner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 200–204. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Paraguay
Související články ve Wikipedii: Paraguay (řeka)

Paraguay [-gvái]: 1) Rio P., pr. přítok ř. Parany, tekoucí v hlav. ose laplatské nížiny jihoamerické, vzniká ze tří pramenů (záp. vlastní P., stř. Cuyaba a vých. São Lourenço) prýštících ve vysočině brazil. státu Matta Grosso. Vlastní P., nám dosud při pramenech neznámý, vzniká z. od Diamantina ve výši 305 m (?) a teče směrem jižním. Přijav některé přítoky prýštící nedaleko pram. amazonských poboček (nejv. Jauru), vstupuje j. od Villa Maria do bažin Xarayes, v nichž přijímá své spojené prameny São Lourenço a Cuyabu. Bažiny Xarayes (80 km široké a 150 km dlouhé) vznikají rozvodněním řek, jež na podzim promění celé širé okolí v jediné sladkovodní moře; průměr maximální obnáší 3 m. Ke konci srpna voda opadává zanechávajíc četné kanály a laguny lesknoucí se v nádherné tropické vegetaci. U Corumby (140 m) P., přinucen jsa Sierrou Doradou, obrací se na čas k v., aby přijal z l. ř. Taquary sesílenou ř. Mirandou. Vrátiv se k svému již. směru tvoří hranici mezi Brazilií a Bolivií, odkud přitéká jediný mocnější Otuquis přicházející ze záp., aby na dalším toku středem rep. Paraguayské nepřijal již pr. poboček až naproti Assuncionu v pampách seslabené Pilcomayo. Levé přítoky odvodňující serras, hlubokými lesy tropickými pokryté, jsou poměrně menší. Od ústí Pilcomaya je hranicí mezi rep. Paraguayskou a Argentinskou. Nedaleko za ústím Vermeja, 30 km nad městem Corrientes, vlévá se 3 rameny do Parany, z nichž největší je střední (Boca de Humaita), 260 m široká. Délka toku celého P-e odhaduje se na 2600 km a úvodí na 1,148.000 km². Šířka řeky kolísá se mezi 200-500 m. Pro veliké parníky splavný je až do Corumby (1500 km), pro menši až k m. Cuyabě (2500 km).

2) P., jihoamerická republ., rozkládá se na obou březích řeky t. jm., která ji dělí na vých. čásť v podobě rovnoběžníka mezi 22° a 27° j. š. a 54° a 58° z. d. a západní v podobě trojúhelníka mezi 25° a 21° j. š. a 58° až as 62° z. d. Na s. sousedí s Bolivií, na svých. a v. s Brazilií a na ostatních stranách s Argentinou, zabírajíc celkem 253.100 km². Vých. hranici tvoří nízká Serra de Amambahy táhnoucí se od s. k j. a dělící se na 24° j. š. na záp. pohraniční Serra de Mbaracayú jdoucí k ř. Paraně, jež tu tvoří proudy Sette Quedas, a na jihozápadní ramena, která představují Cordilleras Caaguzú, Villa Rica a Los Altos, jež jsou zároveň předělem mezi ř. Paraguayí a Paranou. Povrch dosahující místy až 420 m je zvlněný, svlažován je četnými řekami (Apá, Aquidaban, Ipane a Tebicuari), které měni se místy v bažiny. Záp. čásť náležející ke Gran Chaku je málo známá rozsáhlá, suchá rovina, místy až poušť. Podnebí je horké a suché; hlavními činiteli podnebnými jsou větry. Již. a jzáp. jsou studené a čerstvé, nejúmornější jsou sev. a sev.vých. V Assunciónu střední roční teplota činí 24,2° (minimální 6,9°, maxim. 38,1°). Mezi teplotou denní a noční jsou rozdíly značné, ale zdraví neškodné. V zimě pozorují se mrazíky a ve vyšších polohách i sníh. Dešťová doba není pravidelna, pršívá více v létě než v zimě. Bouře trvají často dlouho, spojeny jsouce s mohutnými lijáky. Co se týká flory, celý vých. P. náleží do jihobrazil. oblasti araukariové, charakterisované vedle Araucaria brasiliensis hlavně druhy Ilex paraguayensis, jenž tvoří celé lesíky, promíšené různými druhy palem (jm. Trithrinax brasil.). Na březích řek je vegetace bujnější, rázu spíše tropického, s druhy hygrofilními (kokos. palma). Západ náleží do oblasti Gran Chaka, charaktirisované hl. Copernicia cerifera, druhy algarrob a hustým, vysokým, trnitým křovím. Důležitá je flora v hospodářském ohledu; lesy dávají znamenité dříví, (lapacho, arayan), četné drogy (sarsaparilla, ipekakuanha, ricin a j.); divoce se daří bavlník, indychový strom; cukr. třtina, tabák, rýže, maniok, kukuřice a mn. j. Nejdůležitějším produktem je herba maté (Ilex paraguyensis), jehož sbíráním živí se velká část obyvatelstva a vývozné clo, jakož i právo sbírání tvoří jeden z hlav. státních příjmů; r. 1896 vyvezeno 19.024 t. Vedle toho je tu hospodářství stejně nevyvinuté jako v cele tropické a subtrop. Již. Americe. Pěstuje se maniok, cukr. třtina, tabák, kukuřice a j. Chov dobytka je značný; r. 1897 bylo ho: 2,102.680 kusů hov. dob., 214.916 koní (plemene podob. andaluskému), 31.644 mezkův a oslů, 130.352 ovcí, 33.514 koz a 39.513 kusů bravu. Průmysl jest ještě méně vyvinut; hlavně jsou to cukrovary, lihovary, výr. likérů, tabákové tov.; domácně se vyrábějí poncho, manta, koňské houně a j. Největší vada P-e je značná vzdálenost od moře, ač ř. Paraná usnadňuje obchod. Valná čásť produktů vyvezených počítá se k vývozu argentinskému. Hlavní vývoz spočívá v maté, pak dříví, tabáku, manioku, kukuřici; ročně jde dále přes Buenos Ayres přes 100.000 kusů koží. Dovážejí se hlavně látky, rýže, víno a mouka. Roku 1896 činil dovoz 13,651.400 K a vývoz 10,040.100 K. Cest je dosud málo, drah toliko 252 km z Assunciónu do Pirapó. Telegrafů bylo r. 1899 780 km. I zvířena je bohata; z divokých uvádíme pumu, jaguara, ocelota, tapíra, opice (vřešťaň, kapucínská); zvláště četné netopýry, lenochoda, mravenečníka, pásovce, vačice a j. Z ptactva přes 450 druhů vykazujícího je největší drop a nejmenší »vindita«, druh papoušků, kteří jsou velmi hojní. Alligatoři a »capinchos« oživují rybnaté řeky, životu lidskému nebezpečni jsou četní, silně jedovatí hadi. – Mineralie, ač jich bude dostatek, nejsou dosud využitkovány. Domorodí Indiáni náležející k národu Guaraní ustoupili jednak před bělochy do lesnatých krajin, kde žijí jako divoši, jednak byli pokřtěni a stýkají se s ostatním obyvatelstvem; počet jejich není znám, dle jedněch as 460.000, z nichž 333.000 křesť., dle jiných pouze 100.000 duší. S bělochy, mestici, mulaty a černochy odhadnut počet všeho obyvatelstva r. 1899 na 655.561 duší. Cizinců bylo téhož roku 17.000, z nichž 5000 Argentinců, 2500 Vlachů, 1500 Španělů, 1250 Němců, 450 Rakušanův a j. P. svou úrodnou půdou lákalo k čilé kolonisaci pro hospodářství a chov dobytka. Kolonistů bylo r. 1897 2997 žijících na 10 koloniích. Nejsilnější jsou: Colonia Nacional 848, de 25 Novembre 899 a j. O slovan. kolonistech data scházejí. Ústava je demokrat. republika, v jejímž čele stojí president volený na 4 roky. Vedle toho zřízen je 13člený senát a 26člená sněmovna; na 6000 voličů připadá 1 poslanec. Státní finance trpí dosud následky strašné války v l. 1865-70. Vnitřní státní dluh obnáší 12.085.234 pesos (à 80 h.), vnější 30,773.089 pesos ve zlatě (à K 4,78). Vojsko skládá se z 1 praporu pěchoty o 4 setn. s 350 muži, 1 jízdní škadrony se 120 m., 1 pol. batterie; pevnostní dělostř. má 25 děl a 50 m. Vedle toho je všeobecná branná povinnost. Vál. loďstvo tvoří 2 parníky s 236 m.

Dějiny P-e počínají se cestou Vincenta Yaneza Pinzona a Juana Diaze de Solis, kteří vypluli dne 9. čna 1508 ze Španělska a objevením ústí ř. La Platy dali podnět k odkrytí území nynější republiky. Oba plavci pokládali však tehdy ústí to za mořský chobot, jemuž pro sladkou jeho vodu dali název mar dulce. Teprve r. 1515 na nové své výpravě Solis objevil tok řeky, již nazval Rio Solis. Avšak v dubnu r. 1516 byl zavražděn domorodci, čímž objev jeho upadl v zapomenutí, tak že Seb. Caboto, který r. 1525 plul po Paraně, založil při stoku ř. Carcaraña tvrz San Espiritu a plavil se po ř. Paraguayi a Bermeju, nazval Solisem objevené ústí nynějším jeho jménem Rio de la Plata, t. j. řeka stříbrná, domnívaje se, že tok této řeky vede do stříbronosných krajin peruanských. Navrátiv se s horního toku řeky Caboto setkal se s Diegem Garciou, který jmenován byl od Karla V. kapitánem území při řece Solis. Oba výzkumci sjednali mezi sebou smlouvu o dalších podnicích, k nimž žádali pomoci od císaře, avšak po marném pětiletém čekání Caboto vrátil se do Španělska, zanechav v San Espiritu posádku 170 mužů pod Nuñem de Lara. Avšak tvrz tato byla brzy po jeho odjezdu opuštěna.

Nový ruch v osazování těchto končin počal po příchodu adelantada Pedra de Mendoza, který přivedl s sebou 2650 lidí se 72 koni, založil 2. ún. 1535 Buenos Ayres, odkud uchýlil se v prosinci do tvrze San Espiritu. Odtud vyslal pod velitelstvím Ayolase řadu výprav, jejichž výsledkem bylo objevení a osazení krajin, tvořících území nynější republiky. Ayolas porazil Indiány nad ř. Paraguayí 15. srp. 1536 a založil zde tvrz Asuncion, základ to budoucího hlavního města republiky. Pak pokračoval ve výzkumech po řece až k Puerto Candelaria a odebral se přes Gran Chaco do Peru, avšak na cestě byl zavražděn Indiány.

Po nešťastném výsledku této výpravy soustředili se zbývající španělští osadníci z celého úvalu La Platy v Asuncionu, kamž uchýlily se i posádky z Buenos Ayres a Corpus Christi. Za velitele této zdárně prospívající osady zvolen Irala, který přivedl ji k rozkvětu. Proto když r. 1542 přibyl sem ze Španělska Nuñez Cabeza de Vaca, přijat byl osadníky s nechutí a po 11 měsících vzpourou přinucen vrátiti se do Španěl. Irala potom pronikl až k hranicím Peru, zorganisoval osadu, rozděliv její území i obyvatelstvo mezi španělské dobyvatele, načež r. 1555 přinesl mu první paraguayský biskup, Pedro de la Torre, jmenováni adelantadem. Po jeho smrti r. 1557 vypukla v P-i pravá anarchie, nástupci jeho bojovali nešťastně s Indiány, v osadě samé vznikaly neustálé vnitřní krvavé spory, až jakýsi pořádek nastal za Juana de Garay, který stal se r. 1573 místoguvernérem a generálním kapitánem území řeky La Platy a znovu vystavěl město Buenos Ayres. Země tato podřízena byla místokráli peruanskému a prostírala se pod názvem provincie P. až k moři. R. 1618 zřízena však samostatná provincie Rio de la Plata s hlavním městem Buenos Ayres, čímž odňato P-i území nynějších provincií Buenos Ayres, Santa-Fé, Entre Rios a Corrientes, jakož i republiky Uruguay.

Nástupcem Garaye byl Alonso de Vera, který založil r. 1585 na ř. Bermejo město Concepcion, po něm následovali rychle za sebou Juan de Torres a (1591) Hernando Arias de Saavedra, který od dob Iralových byl nejčinnějším vladařem mladé osady. Výpravy jeho zasahovaly až do pamp, avšak po některých nezdarech válečných proti Indiánům rozhodl se získati je mírně missionářskou činností. Dosavadní působení františkánů v tom směru nesetkalo se s náležitými výsledky, pročež r. 1608 vysláni sem ze Španělska jesuité. R. 1610 Maceta a Cataldino založili první missionářské stanice mezi Indiány Guayra-Guarany a od té doby jejich dílo rychle se vzmáhalo a již r. 1611 uděleno jim ve svrchované držení území po obou březích Uruguaye mezi 27°–31° j. š. a na březích Parany a Paraguaye mezi 26° až 28° j. š.

Na tuto rostoucí moc jesuitů pohlíželi španělští osadníci a i civilní úředníci s velikou nelibostí, za nástupcův Saavedrových pak i se strany guvernérův činěna jim příkoří, tak že r. 1631 byli nuceni s 12.000 pokřestěných Indiánův uchýliti se do neobydlených dosud krajin při Uruguayi a Paraně, které odtud označují se jménem Misiones. Potom udělena jim královským dekretem nezávislost na občanské správě země a právo ozbrojiti své Indiány. Této výsady využitkovali jesuité plnou měrou, založivše na zabraném takto území skutečnou theokraticko-patriarchální říši, stojící podle jména pod svrchovaností španělskou, ve které však vláda španělská žádného vlivu neměla. Mezi tím v P.-i opakovaly se vzpoury a krvavé spory vnitřní a mimo to vedeny i boje s portugalskými osadníky v sousedních krajinách Brazilie. Zvláště kruté nepřátelství oproti jesuitům jevili biskupové paraguavští, z nichž Bernardino de Cardenas, zvolený r. 1648 lidem za guvernéra, spálil jejich kollej v Asuncionu. Po něm následovala řada guvernérů většinou neschopných, z nichž José de Antequera r. 1728 znova jesuity z Asuncionu vypudil, ačkoliv již r. 1730 opětně se tam vrátili. Opětná vzpoura r. 1733 potlačena krvavě guvernérem z Buenos Ayres, Mauriciem de Zavala, který odňal P-i právo voliti si guvernéra a upevnil moc jesuitův r. 1735, načež trval v osadě delší čas pokoj. Avšak r. 1750 sjednána smlouva s Portugalskem, dle které mělo Brazilii připadnouti území mezi Uruguayí, Yacuyí a Ybicuyí se 7 jesuitskými missiemi, mezi nimiž byl i Asuncion. Provedení této smlouvy protivili se jesuité brannou mocí, avšak podlehli a r. 1768 jedním dnem z celé španělské Ameriky vyvezeni a jejich missie rozděleny mezi Španělsko a Portugalsko.

Pro kulturní a hospodářský rozvoj země, zvláště co se indiánského jejího obyvatelstva týče, znamená tato událost krutou pohromu, neboť pokřestění a usedlí Indiáni zanechali brzy rolnictví a usedlého žití a začali vésti bývalý svůj život divošský. Jesuitské osady přivtělené k P-i staly se pak r. 1776 s touto provincií částí nově utvořeného místokrálovství Rio de la Plata, jehož hlavním. městem učiněno Buenos Ayres. Avšak užších nějakých styků s touto zemí nebylo, tak že r. 1810 při prohlášení neodvislosti argentinské udržel se v P-i španělský guvernér beze všeho boje a vzdal se roku následujícího své hodnosti zcela dobrovolně. Za to ohrožena byla neodvislost země se strany osvobozené Argentiny, která chtěla z ní učiniti svoji provincii, avšak vojsko argentinské pod Belgranem poraženo a přinuceno vzdáti se. Vláda svěřena pak (1811) triumvirátu, Caballerovi, Yegrovi a Franciovi, z nichž tento r. 1814 zvolen za diktátora na 3 léta a po jich uplynutí na doživotně. Vláda diktátora dra Francia (v. t.) byla sice neobmezená, ba despotická, avšak pevná a energická. Aby zachránil samostatnost země, obmezoval přístup cizincům do P-e, a udržel se díky své neobyčejné a neunavné činnosti, vynikajícímu rozhledu politickému a neporušenosti v postavení svém až do smrti r. 1840. Po celou dobu jeho vlády vládl v zemi dokonalý klid a pokoj, ačkoli v celém sousedství zuřily neustálé občanské boje a panovala úplná anarchie.

Po smrti Franciově nastaly sice nepokoje a zmatky následkem několika pokusův usurpátorských, krátce vládl guvernér Vidal, udržuje zemi i na dále uzavřenou proti cizině, ale již r. 1842 svolán národní kongress, který zvolil 2 konsuly, Martina Roque Alonsa a Carlosa Antonia Lopeza, synovce dra Francia. Tento brzy vytlačil onoho z vlády a vypracoval státní základní zákon, schválený dne 13. břez. 1844 novým kongressem, který dle tohoto zákona zvolil Lopeze za presidenta s neobmezenou téměř mocí na dobu 10 let. Lopez soustředil veškeru moc v rukou své rodiny, učiniv jednoho bratra arcibiskupem a druhého ministrem vnitra, kdežto syna svého jmenoval velitelem stálého vojska, čítajícího 5000 mužů. Kongress byl volen všeobecným hlasováním a zasedal každých 5 let, obyvatelstvo země bylo vojensky organisováno. Vláda byla sice téměř monarchistická, avšak lepší než v kterémkoliv jiném státě Jižní Ameriky, rozpočet neměl schodku, dluhů nebylo, vláda podporovala průmyslové podniky a od r. 1861 bylo veřejné vyučování povinné a zdarma. Systém celní byl změněn ve smyslu svobodného obchodu, země otevřena cizincům, ačkoliv obchod zahraničný byl téměř úplně v rukou rodiny Lopezovy. Stálé vojsko bylo rozmnoženo na 8000 mužů, zřízeno malé loďstvo a postavena tvrdá pevnost Humaïta. Samostatnost P-e byla za této doby ohrožena argentinským tyrannem Rosasem, který prohlásil republiku za provincii argentinskou. Proto Lopez r. 1845 spojil se s povstalým argentinským státem Corrientes, r. 1851 pak s Brazilií, Uruguayí a odpadlým argentinským státem Entre Rios, vpád argentinského vojska do P-e neměl úspěchu a po pádu Rosasově uznala i Argentina 15. čce 1852 nezávislost republiky Paraguayské. Roku 1854 Lopez zvolen za presidenta na další 3 roky, r. 1857 chtěl se vlády vzdáti, poněvadž však syn jeho Francisco Solano Lopez hodnosti presidenta nepřijal, zvolen Carlos Lopez na dalších 7 let, r. 1862 přijal za místopresidenta jmenovaného syna Solana, který po smrti otcově 10. září 1862 ujal se vlády.

Hned po svém nastoupení Solano Lopez zmocnil se ostrova Martin-Garcia na stoku Parany s Uruguayí, aby si zabezpečiI spojení s mořem, a spojil se s uruguayským presidentem Aguirrem proti Brazilii. Když pak 12. říj. 1864 vojsko brazilské vpadlo do Uruguaye, Lopez zajal brazilskou poštovní loď a vojsko jeho zpustošilo brazilský stát Matto Grosso. Tak vypukla hrozná pro P. válka, trvající téměř 6 let, která skončila se úplnou hospodářskou a kulturní pohromou země, naprostým finančním vysílením a záhubou téměř veškerého mužského jejího obyvatelstva.

S počátku nebyla situace pro P. příliš nepřízniva, neboť měla výborně organisované vojsko se silným dělostřelectvem a dostatek prostředků peněžních, nicméně hned r. 1865 Braziliané opanovali Uruguay a mimo to Lopez bombardováním argentinského města Corrientes popudil proti sobě Argentinu, tak že 1. kv. 1865 spojily se Uruguay, Brazilie a Argentina proti jediné P-i. Lopez bránil se energicky této přesile, ačkoliv 24. květ. 1866 byl poražen u Estero-Velhaco. V čci 1867 brazilská armáda přitrhla k pevnosti Humaïtě, obklíčila ji a přes statečný odpor posádky a neunavné útoky Lopezovy přinutila ke vzdání 3. srp. 1868. Lopez odtáhl k s. a opevnil se v táboře u Angostury nad Asuncionem, avšak ležení toto bylo 25. pros. dobyto a Asuncion v lednu 1869 obsazeno. Avšak přes to Lopez pokračoval s vynaložením posledních sil obyvatelstva paraguayského v boji přes neustálé porážky, které jeho sbory stíhaly zvláště od té doby, co velení nepřátelské moci převzal hrabě d'Eu, zeť brazilského císaře. Konečně poslední zbytky jeho vojska zatlačeny do lesův a hor na sz. země, kde padl Lopez sám v boji na Aquidabanu 1. března 1870. Tím válka skončena, ačkoliv poslední podmínky míru mezi P-í a Brazilií sjednány teprve 27. břez. 1872. P. ztratila na s. pruh území mezi Paranou a planinou Amambaya, na z. čásť Gran Chaca mezi ř. Bermejo a Pilcomayo a na j. territorium Misiones. Naproti tomu rozhodnutím presidenta Spoj. Obcí sev.-amer. Hayesa přiřčena jí 12. list. 1878 východní partie Gran Chaca, zv. Villa Occidental. Ovšem horší než tato ztráta území byly pro P. hrozné vnitřní rány, zasazené jí touto válkou, ze kterých se jen velmi zvolna zotavuje. Poslední zbytky nepřátelského vojska opustily zemi teprve 22. čna 1876.

Po smrti Lopezové zvolen zatímně za presidenta Cirilo Antonio Rivarola a vypracována nynější demokratická ústava země. Dne 12. pros. 1871 zvolen presidentem na 3 léta Salvador Jovellanos. Zároveň zmenšeno stálé vojsko na 2000 mužův, zavedeny ve státním hospodářství všemožné úspory a opatřena půjčka v Londýně. Dne 25. list. 1874 stal se presidentem Juan Bautista Gill, který však 12. srp. 1877 se svým bratrem na ulici úkladně zavražděn. Nástupce jeho Bareiro snažil se udržeti v zemi mír a zvýšiti její blahobyt, avšak zemřel již r. 1880, načež následoval Bernardino Caballero, r. 1886 Fabricio Escobar, r. 1890 Juan Gonzalez, r. 1894 Marcos A. Morinigo a v l. 1898–1902 Emilio Aceval. Jinak nevykazuji dějiny země v těchto posledních letech žádné pamětihodné události, mír ani vnitřní ani zahraničný porušen nebyl a počet obyvatelův zvolna stoupá stěhováním cizích osadníkův do země, jimž skýtá vláda zdarma pozemky a dopravu do země. Tšr.