Ottův slovník naučný/Papež

Ottův slovník naučný
Papeterie	Papež	Papežský stát

Údaje o textu
Titulek:	Papež
Autor:	Josef Tumpach
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 165–170. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Papež

Papež zove se biskup římský jako primas (prvenec) církve katolické. Božský původ prvenství p-ova. Pravomocné prvenství p-ovo nad veškerou církví jest požadavkem víry, poněvadž dostatečným prostředkem, kterým by jednota církve Kristovy všeobecná, ustavičná, vniterná, společenská byla uvedena, zachovávána, chráněna, není ani Písmo sv., ani péče svrchovaných správcův občanských, ani veškerý sbor věřících, ani jednotliví biskupové, ani sbor biskupů formu aristokratickou mající; jediným prostředkem jest pravomocné prvenství nad veškerou církví, svěřené jednomu pastýři. Tento důkaz nepřímý podporován jest důkazem přímým, z veškeré víry křesťanské čerpaným. Neboť synagoga Starého zákona, obraz církve Kristovy, řízena byla na rozkaz Boží jedním představeným nejvyšším. Dále Kristus přirovnává církev svou k ovčinci, tělu, domu, království, aby dal na jevo, že jeho církev bude míti jednoho představeného nejvyššího, pravomocí obdařeného. Dále Kristus volil zajisté vládu příhodnou a účinlivou pro svou církev, která jest rozšířena v říších mezi sebou samostatných, mezi národy přerozmanitými, která trvati má až do skonání světa, která zachovati má jednotu víry, která k učení Kristovu lnouti má z celého srdce všemi silami; takovou vládou jest jediná monarchie. Dále Kristus, pokud meškal na zemi jako člověk, byl monarchou své církve; tedy nemohla býti jiná forma vládní po jeho odchodu. Dále samovláda jest v jednotlivé diécési, od biskupa řízené; je-li tedy potřebí samovlády pro jednotlivé diécése, jest jí potřebí tím více pro celou církev. Sv. otcové a učitelé svorně tvrdí, že prvenství nad veškerou církví pravomocné jest nevyhnutelno.

Pravomocné prvenství nad veškerou církví udělil Kristus Petrovi (viz Petr sv.). Také všeobecní sněmové církevní, i ti, na kterých byli biskupové řečtí, na př. sněm Efeský, zovou Petra hlavou veškeré víry, ba i apoštolů. Podle ustanovení Kristova Petr musí míti nástupce v prvenství. Neboť úřad od Krista Petrovi udělený jest řádný a potřebný také k zachováni církve; prvenství jest od Krista založeno, aby jednota církve byla zachována, avšak jednota musí býti zachována, pokud církev trvá; forma vlády církevní náleží k bytnosti vlády, avšak na počátku byla označena forma vlády monarchickým prvenstvím. To dosvědčují otcové církevní, také řečtí.

Nástupcem Petrovým v prvenství musí býti biskup římský. Neboť Petrovo biskupství a prvenství jsou tak spojena, že jedno od druhého nemůže býti odděleno, tak že kdo jest Petrovým nástupcem v biskupství, jest i nástupcem jeho v prvenství, v čemž shodují se sv. otcové východní i západní, jakož i sněmové církevní všeobecní, také ti, kterým obcovali biskupové řečtí. O tom svědčí život veškeré církve. Neboť biskupů římských táží se o radu nejen neučení a prostí, ale také biskupové a sněmové, odvolávajíce se k jejich úřadu, podle kterého jsou skalou církve. Dále na stolici římskou, apoštolskou, vznášeny důležitější záležitosti, aby je biskupové římští vyřídili; k stolici římské odvolávali se biskupové jak západní, tak východní, na př. Athanas, biskup alexandrijský, Jan Zlatoústý, biskup konstantinopolský; biskupové římští volají k soudné stolici své nejen biskupy, ale také jejich odpůrce. Císařové, jako Gratianus, Valentinianus, Theodosius, uznávají prvenství stolice římské. Posléze biskupové římští tak si vedli, jak sluší se těm, kterým jest od Boha uloženo, aby se starali o celou církev Kristovu; zamítají soudem rozhodným a konečným kacíře, dopisy posílají do všech krajů světa; o kázeň veškeré církve pečují; biskupy potvrzovali, zamítali, sesazovali; potvrzovali nebo zavrhovali sněmy, také všeobecné, které svolávali, kterým předsedali buď sami nebo skrze své legáty; v různých krajinách zástupce své ustanovovali.

Podle vůle Kristovy právem božským nejen jest biskup římský nástupcem sv. Petra v prvenství, ale také prvenství lne k stolici římské podobným způsobem.

Aby mohl P. jako prvenec působiti, musí býti samostatný, nezávislý na světských mocnářích, a musí míti dosti statků pozemských jako prostředků k vykonávání svého úřadu svrchovaného. Je tedy suverénem a majetníkem držav po právu. Že p-ové prvenství své prokazovali blahodárně ku prospěchu církve Kristovy a společnosti lidské, dokazuji dějiny všeobecné, jež napsal na př. Cesare Cantù nebo J. B. Weiss, a dějiny zvláštní, jež o p-ích napsali na př. Reumont, Pastor, Grysar. Apologií p-ského prvenství jsou též monografie, na př. Innocenz III. od Hurtera, Sixtus V. od Hübnera.

Neomylnost p-ova. Jako prvenci přísluší p-i nad celou církví katolickou nejvyšší úřad učitelský, spojený s neomylností, kterou prohlásil všeobecný církevní sněm Vatikánský r. 1870 za článek víry takto: »Biskup římský, když mluví s kathedry (stolice apoštolské, Petrovy), t. j. když konaje úřad pastýře a učitele všech křesťanů, podle své nejvyšší autority apoštolské stanoví učení o víře nebo mravech, aby od veškeré církve bylo přijato: skrze přispění Boží, jež sv. Petru a jemu jest slíbeno, z té neomylnosti se těší, kterou podle vůle Božského Spasitele církev jeho jest opatřena, když stanoví učeni o víře nebo mravech, a proto taková ustanovení biskupa římského sama sebou, ne teprv po souhlase církve, jsou nezměnitelná.« Tato vlastnost prvenecká není neomylnost v jednání, není nehřešitelnost, ale je to neomylnost v učení, učitelská, kterou Kristus církev obdařil. Předmětem jejím jsou pravdy, jež o víře nebo mravech jsou přímo zjeveny, a pravdy, jež s těmito úzce souvisí. S tou však podmínkou jest P. neomylným, když nějaké učení stanoví, aby je přijala a věřila celá církev, když je nadobro a rozhodně určuje, dávaje jasně a nepochybně na jevo, že chce je uložiti všem. Příčinou neomylnosti jeho účinlivou jest přispění Ducha sv., sv. Petru a p-i přislíbené, jež nedovolujíc, aby nějaké učení nové bylo vydáno, působí, aby P. užívaje patřičných prostředků: modlitby, studií, porady, zjevení skrze apoštoly podané střehl a věrně vykládal. Nutným účinkem neomylnosti jest souhlas církve veškeré, ne podmínkou. Neomylnost p-e samotného je táž, která přísluší podle vůle Kristovy sboru biskupův, nástupcův apoštolských, s p-em spojených a buď na sněmu obecném shromážděných anebo po světě rozptýlených.

O božském původu prvenství a o neomylnosti p-ově jedná veliké množství spisů, na př.: Kempeneers, De Rom. Pontificis primatu ejusque attributis (Levna, 1841); Bouix, Tract. de papa (Pař., 1868–70); Hettinger, Die kirchliche Vollgewalt des apostol. Stuhles (Freiburg, 1873); Rive, Unfehlbarkeit des Papstes (Paderborn, 1870); Manning, Privilegium Petri (Lond., 1871); Öttiger, Theologia fundamentalis (Freiburg, 1899); Roskovány, Rom. Pontifex tamquam Primas etc. (Nitra, 1867–79, 16 sv.); Kadeřávek, Obrana základů víry katolické (Praha, 1900). red.

Práva p-ova jsou dvojího druhu: jurisdikční a čestná; souhrn prvých označuje se názvem primatus iurisdictionis, souhrn druhých jménem primatus honoris.

A. Základem primátu jurisdikčního, příslušejícího p-i, jak výše dokázáno právem božským, vyniká P. jurisdikcí svou nad veškery biskupy jsa plenarius possessor potestatis ecclesiasticae. Nabývá pak pravomoci své přímo od Boha ihned, jakmile volbu přijme, a jurisdikce jeho jest řádná a všeobecná. Avšak přes to ani P. u vykonávání jurisdikce nemůže počínati si zcela neobmezeně; jeť vázán nejen zákony božskými a konkordátními, nýbrž morální mezí jurisdikce jeho sám účel církve, který nepřipouští, aby mohl stanoviti něco, co by čelilo ke zhoubě církve; nesmí si též vésti u vykonávání své pravomoci jako tyrann, nýbrž má dávati zákony a vůbec říditi církev in spiritu mansuetudinis et moderationis; dále též, ač může zákony církevní měniti, jest to již požadavkem přirozeným, aby zákony řádně dané, jakož i legitimní zvyky nebyly od něho měněny bezdůvodně, by tím nepovstaly jednak zmatek, jednak neúcta k zákonům.

Jednotlivá práva, jež p-i příslušejí mocí primátu jurisdikčního, jsou různa dle toho, zda se týkají buď úřadu učitelského, nebo úřadu kněžského, nebo úřadu královského.

I. Co do úřadu učitelského P. je nejvyšším učitelem církve; přísluší pak mu proto: 1. právo, aby ex cathedra loquens mohl neomylně definovati věci týkající se víry a mravů (v. výše neomylnost), předpisovati symboly věroučné, rozhodovati spory o věcech věroučných a mravoučných, poučovati o týchž věcech (na př. encyklikami), vydávati katechismy apod. V některých těchto věcech podporován je zejména posv. sborem inkvisičním. 2. S vykonáváním tohoto úřadu učitelského souvisí přirozeně i právo censury, t. j. právo, zakazovati spisy záhubné víře a mravům, resp. podrobovati spisy druhu toho církevnímu schválení (censura repressivní a praeventivní), kterážto věc nejnověji normována konstitucí Lva XIII. »Officiorum ac munerum« z 25. led. 1897; pomocným orgánem v té příčině jest p-i kongregace Indexu. 3. Jako nejvyšší učitel církve má P. právo rozšiřovati víru a říditi missie, kteréžto právo své p-ové od pradávna v praxi vykonávali; za tím účelem zřízena též v Římě ve stol. XVII. zvláštní kongregace pro rozšiřování víry (Congr. de propaganda. fide), s níž od r. 1627 spojena jest od p-e Urbana VIII. i zvláštní kollej.

II. Základem kněžského úřadu příslušejí p-i tato práva: 1. Aby se všude konal kult Boha důstojný a jednotný, přísluší p-i právo, pořádati vše, co se týká liturgie mešní, círk. hodinek, posluhování svátostmi a svátostinami; jeť liturgie vnějším projevem víry, a souditi o věcech víry a mravů přísluší stolici p-ské. Z toho důvodu p-ská stolice může předpisovati a pořádati knihy liturgické, jako missál, breviář, pontifikál, rituál, ceremoniál; jí přísluší zaváděti nová officia, nové litanie a p.; ona může dovoliti užívání jiného ritu než latinského a přechod od jednoho ritu ke druhému atd. Ku podpoře p-e ve věcech týkajících se kultu a ceremonií církevních zřízen p-em Sixtem V. r. 1587 posv. Sbor obřadový (kongregace ritů). 2. P. má právo ustanovovati a rušiti (redukovati) zasvěcené svátky, jakož i dni postní. 3. Právo beatifikační a kanonisační (v. Beatifikace) a 4. právo dovolovati zřízení soukromé oratoře k tomu cíli, by tam mše sv. v určité dni a pro určité osoby sloužena býti mohla.

III. Mocí královského úřadu příslušejí p-i jistá práva s ohledem jak na moc zákonodárnou, tak administrativní a soudní.

1. Co se dotýká moci zákonodárné, P. jakožto nejvyšší zákonodárce církevní má právo; a) dávati jak na sněmech, tak mimo ně zákoně, jež byvše řádně promulgovány nabývají ihned – není-li výjimkou stanoveno něco jiného – závaznosti, kteráž není závislou ani na přijetí zákona se strany poddaných, ani na souhlase vlád světských (placetum regium), ani na dobrozdání biskupů, vyjímajíc některé případy, kdy biskupům přísluší t. zv. ius remonstrationis; b) bdíti nad zachováváním zákonův a naléhati na jejich zachování, jakož i tresty stíhati přestupníky zákona; c) authenticky vykládati zákony; d) rušiti zákony starší buď úplně nebo částečně; e) dispensovati od všeobecných zákonů církevních a udělovati privilegia buď proti zákonu, buď mimo něj.

2. S ohledem na správní moc P. a) jako nejvyšší strážce a obhájce kánonů má právo vrchního dozoru v celé církvi. Toto právo vykonává dvojím způsobem: jednak tím, že posílá do různých zemí své vyslance a zástupce (legáty, nuncie, vikáře apoštolské), kteří mají mimo jiné povinnost podávati mu zprávy o všech důležitějších věcech, jednak tím, že přijímá od jednotlivých biskupův a od praelátů nullius relace o stavu jejich diécésí a exemptních území. Jsouť totiž biskupové a praeláti nullius povinni navštíviti čas od času posvátné prahy apoštolské (visitatio sacrorum liminum), t. j. navštíviti basiliky sv. Petra a sv. Pavla, dostaviti se k p-i, by mu osvědčili svou poslušnost a úctu a podali mu ústní zprávu o stavu svých diécésí, jakož i aby posv. kongregaci super statu ecclesiarum (Congr. visitationis liminum čili Il Concilietto), která tvoří zvláštní partikulární sbor při kongregaci vykladačů koncilu Tridentského, předložili o stavu svých diécésí relaci psanou. K této cestě jsou všichni biskupové a praeláti nullius vázáni přísahou, majíce se dostaviti osobně a mohouce jenom z legitimní příčiny dáti se zastupovati zvláštním delegátem. Základem nejvyšší moci administrativní přísluší dále p-i právo: b) zřizovati nová biskupství (diécése), obnovovati zašlá, rozdělovati je a v jedno spojovati, po případě rušiti, při čemž vázán je P. nejen normami zákona církevního, nýbrž často též souhlasem nebo srozuměním vládním (v. Erectio beneficii); c) ustanovovati biskupy, potvrzovati zvolené nebo jmenované, je světiti, přesazovati, úřadu zbaviti a přijímati jejich resignace; d) přidělovati biskupům diécésním koadjutory a biskupy auxiliárni (světící), jakož i ustanovovati vikáře apoštolské pro kraje missionářské a území, kde řádná správa hierarchická provedena není; e) svolávati koncily všeobecné, předsedati jim buď osobně nebo skrze zástupce, odročovati a zakončovati je a potvrzovati úchvaly jejich; f) co se týče církevních úřadův a důstojnosti, P. α) jmenuje (creat) kardinály, β) uděluje a odnímá důstojnost metropolitní a důstojnosti jiné, γ) uděluje pallium, δ) vysílá legáty a nuncie, ε) uděluje exemce; g) ohledně církevních obročí P. jakožto ordinarius ordinariorum má zásadní právo udělovati beneficia vůbec; de facto však vykonává jen udělování beneficií větších. U nás vyhrazeno p-i čl. 22. konkordátu z r. 1855 též obsazování první důstojnosti při kapitolách kathedrálních, po případě, byla-li by důstojnost první soukromého patronátu laického, obsazování důstojnosti druhé; h) ve příčině jmění církevního P. jest nejvyšším jeho správcem. Může tedy α) vydávati předpisy o jeho správě, nabývání, zužitkování, zavazení, pronajímání, zcizování; β) přenášeti je s jednoho ústavu církevního na jiný; γ) zaměňovati vůli zbožných fundátorův a jmění to určiti k jiným účelům církevním; δ) buď nutiti bezprávné držitele statků církevních k navrácení či restituci jich, nebo učiniti s nimi o věci té narovnání, nebo jim restituci resp. náhradu prominouti. V některých těchto právních úkonech P. bývá často vázán právem konkordátním (u nás na př. čl. 20. a 23. konkord.); ε) požadovati poplatky a daně. Co se p-ských daní a poplatků týče, dříve více odvádělo se jich nežli teď. Platiliť králové a knížata p-ům jistou daň za udělení léna; kapitoly a řády odváděly poplatek za exemce; platily se z círk. statků t. zv. decimae Saladinae na vedení války s Turky; p-ové užívali t. zv. ius spolii a ius deportus a zavedli t. zv. annáty. Nyní kromě některých annát (v. t.) odvádí se ještě jistý poplatek za udělení pallia, jisté taxy při udělování výsad, fakult, dispensí, a odvádí se jako dobrovolný dar haléř sv.-Petrský.

3. Co do moci soudcovské P. jakožto nejvyšší soudce věřících má právo a) urovnávati a rozsuzovati všechny pře a trestní záležitosti a zejména t. zv. causas maiores, hned v první (a jediné) instanci; b) přijímati a vyřizovati appellace ve všech sporných a trestních věcech; stolice p-ská jest instancí nejvyšší, od níž dále appellovati nelze, ani ke koncilu oekumenickému; c) provinilce proti zákonům církevním stíhati tresty a censurami církevními; d) P. má právo rozvazovati sliby prosté i slavné; e) udělovati odpustky částečné i plnomocné; f) redukovati z příčin závažných fundované mše sv., g) vyhraditi si absoluci od jistých hříchův a censur. – Ke konci poznamenáváme, že P. má právo zřizovati a rušiti nové řády.

B. Základem primátu čestného příslušejí p-i a) různé tituly a názvy, z nichž nejobyčejnější jsou tyto: papa, Domnus Apostolicus, Pontifex maximus, Vicarius Christi, Vicarius Petri, servus serorum Dei; v oslovení užívá se titulu: Sanctissime Pater, Sanctitas Tua nebo Vestra, Beatissime Pater, Beatitudo Vestra; b) různé insignie či odznaky, totiž: berla přímá (nikoliv – jako u biskupů – nahoře zakřivená), nahoře křížem opatřená; talár zpravidla barvy bílé, cingulem přepásaný; purpurové. hedvábné sandály s vetkanými zlatými kříži; kappa z červené látky hermelínem lemovaná; solideo zpravidla barvy bílé; červená kamaura, hermelínem lemovaná; zlatý pektorální kříž na zlatém řetěze; rybářský prsten; trůn; přenosné křeslo (= sedia gestatoria); tiara; pallium; c) některé vnější projevy úcty (po způsobu orientálním), jako pokleknutí a políbení nohou (resp. kolenou nebo ruky); dříve králové a knížata p-i, když sedal na koně, drželi třmen (officium strepae); d) v kánonu při mši sv., v oracích a veřejných modlitbách vzpomíná se p-e; e) P. má právo praecedence přede všemi; f) p-ové dříve korunovali krále římské, udělovali titul královský vládcům (na př. Silvestr II. sv. Štěpánu Uherskému, Innocenc III. Přemyslu I.), bývali a bývají rozhodčími ve věcech sporných, udělovali panovníkům čestné názvy (na př. králi uherskému: rex apostolicus a p.).

P. však vykonává nejen všechna práva, jež mu jako nejvyšší hlavě celé církve příslušejí, nýbrž on je zároveň 1. patriarchou celého západu, 2. primasem Italie a přilehlých ostrovů, 3. metropolitou církevní provincie římské, k níž kromě biskupství římského přísluší ještě 5 t. zv. suburbikárních biskupství: ostijské, portské (spojené se Sta Rufina), albanské, praenestské, tusculské a sabinské, dále arcibiskupství a biskupství italská mezi Pisou a Capui (12 arcib., 67 bisk.) všechna exemptní biskupství a praelátství) nullius, jakož i arcibiskupové, nemající suffraganův; 4. biskupem města Říma a nejbližšího okolí, ve kteréžto vlastnosti zastupuje p-e jeden z kardinálů, jenž má opět zástupce svého, který bývá biskupem neb arcibiskupem titulárním. – P. je též panujícím vládcem, ovšem za naší doby, kdy mu patrimonium sv.-Petrské bylo zabráno, jen de jure, ačtě arci neustává a ustati nesmí dovolávati se práv svých vladařských a navrácení území zabraného. Jakožto suverén má pak též jistá práva, jež mu příslušejí v obcování mezinárodním; jest to na př. a) právo repraesentace č. zastoupení u dvorů; b) právo přijímati u svého dvora zástupce jiných panovníkův a vlád; c) právo exterritoriality; d) právo na mezinárodní obřadnosti při setkání s vládci jinými, při diplomatickém jednání atd.

Pomocníci a zástupci p-ovi u vykonávání jeho pravomoci jsou velmi různí a četní, z nichž někteří mají sídlo své v Římě, jiní pak mimo Řím. V Římě samém osoby a úřady, p-e ve vykonávání jurisdikce podporující, tvoří t. zv. kurii p-skou; jsou to kardinálové, praeláti a jiní kurialisté, dále různé kongregace, tribunály soudní, totiž rota romana, komora p-ská a signatura justitiae, tribunály milosti, totiž datarie, poenitentiarie a signatura gratiae, a konečně úřady expediční, totiž kancelář apošt., secretaria brevium a secretaria Status. Mimo Řím jsou to legáti, nunciové a apoštolští vikáři.

Volba p-e přísluší dle práva nyní platného výlučně kardinálům. Nejdůležitější ustanovení o věci té pocházejí od Alexandra III. a Řehoře X. Alexander III. stanovil na koncilu Lateránském III. r. 1179, že voliti p-e mohou jenom kardinálové a že ku platnosti volby je kandidátu potřebí dvoutřetinové většiny hlasů; Řehoř X. pak vydal na koncilu Lyonském II. r. 1274 ustanovení o konklave, předepsav, že kardinálové za deset dní po smrti p-ově mají vejíti do konklave a zvoliti tam co nejdříve nového p-e. K těmto základním ustanovením p-ové další, jako Klement V., Julius II., Alexander VI., Pavel IV., Pius IV., připojili některá ustanovení nová a Řehoř XV. vydal o průběhu volby podrobnou instrukci a ceremoniál. Nejnovější doplňky pocházejí od p-e Pia IX. z r. 1871, 1874, 1877 a 1878, jež se zřetelem ke změněným politickým poměrům v Italii obsahují některá přiměřená ustanovení. Děje pak se volba p-e tímto způsobem: Jakmile stolec p-ský se uprázdní (smrtí p-e nebo per cessionem), přestává veškera pravomoc primátu a jurisdikce pozbývají též všichni, kdož ji vykonávali jménem p-ovým. Podrží ji jen kardinál camerlengo, kardinál poenitentiář a kardinál vikář. Camerlengo vede správu a jemu po boku jsou t. zv. capita ordinum, t. j. nejstarší kardinál biskup, nejst. kard. kněz a nejst. kard. jáhen. Nejprve camerlengo (je-li stolec uprázdněn smrtí p-ovou, což jest obyčejné) u přítomnosti p-ské komory předsevezme rekognici mrtvoly a požádá za vydání rybářského prstenu a p-ské pečeti. Mrtvola se nabalsamuje, vystaví se v kapli nejsv. Svátosti u sv. Petra, a nežli pochová se na místě nebožtíkem určeném, uloží se v prozatímním hrobě u sv. Petra. Po celých devět dní konají se exekvie. V těchto dnech konají kardinálové schůze, kdež přijmou diplomatický sbor, otevrou testament atd., avšak něco nového v církvi zaváděti za doby sedisvakance nesmějí. Po uplynutí deseti dnů kardinálové vejdou do konklave, jehož všechny vchody až na jeden již před tím byly zazděny. Před tím slouží se mše sv. de Spiritu Sancto, intonuje se »Veni Creator«, načež kardinálové, konklavisté a maršálek konklave skládají předepsanou přísahu. Po té každý z kardinálův odebéře se v průvodu noblgardistů do své celly, losem mu určené. Tu pak magister ceremoniarum vyzve všechny, kdož do konklave nepatří, by odešli, což když se stalo, uzavře se i poslední vchod do konklave. Volba koná se každého dne ráno po společné mši sv., odpoledne po »Veni Creator«, a to v kapli (ve Vatikáně v kapli Sixtinské), kdež pro každého kardinála trůn jest přichystán. Voliti mohou jen kardinálové, mají-li aspoň svěcení jáhenské, a musí súčastniti se volby i kardinálové nemocní, v konklave přítomní; volen může býti každý, kdo není »incapax«; tedy nikoliv nepokřtěni, ženy, děti, osoby na duchu choré, kacíři a simoniaci. Některé kat. vlády, totiž Rakousko, Francie a Španělsko, užívají při volbě p-e t. zv. exklusivy. Způsob volby jest různý (volba losem jest vyloučena); buď se volí per quasiinspirationem, když totiž všichni kardinálové-voliči bez předchozí úmluvy jakoby jedněmi ústy a ihned někoho p-em provolají; nebo kompromissem, když všichni kardinálové jednohlasně záležitost volby vloží do rukou několika členů ze svého středu (compromissarii); nebo se volí per scrutinium, t. j. per vota secreta, lístky, což je způsob nejobyčejnější. Za tím účelem zvolí se tři kardinálovéskrutátoři, kteří sčítají hlasy a publikují skrutinium, a tři kardinálové-infirmáři, kteří do uzavřené skřínky sbírají a skrutátorům odevzdají lístky od kardinálů nemocných, v cellách dlících. Lístky hlasovací rozděleny jsou na pět rubrik, z nichž druhá a čtvrtá jsou prázdny, do první vpíše kardinál své jméno, do páté své číslo a heslo, a do třetí jméno toho, jehož volí. Vyplněné lístky složí se tak, že první rubrika přeloží se přes druhou a pátá přes čtvrtou, tak že otevřena je pouze rubrika třetí, načež se lístky zapečetí, při čemž musí každý kardinál užiti pečetítka zvláštního, nikoliv svého obyčejného. Potom se lístky odevzdávají. Každý kardinál vezme lístek do rukou a nese jej k oltáři, kdež poklekne a složí tuto přísahu: Testor Christum Dominum, qui me iudicaturus est, me eligere quem secundum Deum iudico eligi debere, et quod idem in accessu praestabo, načež pomocí pateny vloží lístek do kalicha. Když všichni (i nemocní) lístky odevzdali, první skrutátor přikryje kalich patenou, zamíchá lístky v něm, načež, když konstatován správný počet odevzdaných lístků, skrutátoři publikují skrutinium a sčítají hlasy. Tři zvolení kardinálové-revisoři vykonají kontrolu. Dostane-li někdo při volbě většinu dvoutřetinovou, je volba skončena. Nedocílí-li se dvoutřetinové většiny, děje se volba per accessum, při němž mohou se odevzdati hlasy jenom těm kandidátům, kteří při volbě dostali aspoň jeden hlas: hlasy při volbě i při akcessu obdržené počítají se dohromady, avšak týž volič nemůže témuž kandidátovi dáti hlas i při první volbě i při akcessu, nýbrž buď při akcessu odevzdá lístek vyplněný slovy »accedo nemini«, setrvávaje tak při svém kandidátovi, nebo odevzdá lístek se jménem jiného kandidáta, který při akcessu jest volitelný. Nedocílí-li se ani při akcessu dvoutřetinové většiny, přimísí se k lístkům trochu sena, tyto se spálí, a černý kouř z komína vystupující jest lidu venku shromážděnému znamením, že volba neměla výsledku. Docílí-li se však při volbě většiny zákonité, spálí se lístky samotny a bílý kouř oznamuje lidu, že volba potkala se s výsledkem (= sfumata). Jakmile volba je provedena, děkan kollegia kardinálského, jakožto nejstarší kardinal-biskup, přistoupí spolu s nejstarším kardinálemknězem a kardinálem-jáhnem ke zvolenému a táže se ho: Acceptas-ne electionem in Summum Pontificem?, a když tento volbu přijme, ptá se ho dále: Quomodo vis vocari?, načež tento oznámí, jaké jméno dáti si chce, což děje se na památku záměny jména Šimon ve jméno Petr, kterouž Kristus provedl u prvního p-e, a což později napodobil nejprve Oktavián v X. století, dav si jméno Jan XII. (956–962), načež po Benediktovi IX. všichni tak učinili. – Potom ihned odstraní se trůny všech kardinálův ostatních a zůstane jen trůn nově zvoleného p-e. Ten obleče se v sakristii do p-ských paramentův, načež mu kardinálové skládají svůj hold, on pak poprvé uděluje p-ské požehnání. Zatím prolomí se vchod vedoucí na pavlan a první kardinál-jáhen oznámí lidu volbu slovy: Annuntio vobis gaudium magnum: Papam habemus Eminentissimum ac Reverendissimum Dominum N. N., qui sibi imposuit nomen N. Nově zvolenému p-i navleče kardinál-camerlengo rybářský prsten, pak oznámí nový P. své zvoleni všem panovníkům a určí si den korunovace. Není-li ještě biskupem, tehdy konsekraci biskupskou vykoná biskup z Ostie, maje při té příležitosti pallium. V den korunovace nesen je P. na sedia gestatoria za zpěvu »Tu es Petrus« do chrámu sv.-Petrského (Lev XIII. do kaple Sixtinské); od ceremonařů zapaluje se při tom před ním koudel na znamení pomíjejícnosti a volá se: Sancte Pater, sic transit gloria mundi. Klerus sv.-Petrský, kardinálové, biskupové atd. skládají mu svůj hold. Po pontifikální mši sv. koná se na pavlanu sv. Petrském (u Lva XIII. v kapli Sixtinské) korunovace. První kardinál-jáhen posadí mu na hlavu tiaru. Jindy dál se po korunovaci vjezd do Lateránu.

Literatura: Phillips, Kirchenrecht, svazek V. (Řezno, 1854); Hinschius, Das Kirchenrecht, I. sv. (Berl., 1869); Scherer, Handbuch des Kirchenrechtes, I. sv. (Št. Hradec, 1886); Aichner, Compendium iuris ecclesiastici, vyd. 9. (Brixen, 1900, str. 344 sl.); Rittner-Zítek, Církevní právo katolické, díl I., (Praha, 1887, str. 141 sl.); Sanguineti, Juris ecclesiastici privati institutiones (Řím, 1884, str. 212 sl.); Wernz, Ius decretalium, sv. II. (Řím, 1899, str. 647 sl.); Giobbio, Lezioni di diplomazia ecclesiastica, 2 sv. (Řím, 1899); Bangen, Die römische curie (Münster,1854); Bouix, Tractatus de curia romana (Pař., 1859); Melchers, De canonica dioecesium visitatione cum appendice de visitatione sacrorum liminum (Kolín n. R., 1893); Lucidi, De visitatione sacrorum liminum, 3 sv., vyd. 4. obstaral Laur. Lugari S. J. (Řím, 1899); Sojka, P-souverain (Praha, 1902); Lucius Lector, Le Conclave (Pař., 1894); Sägmüller, Das Recht der Exclusive in der Papstwahl (Mohuč, 1895); Holder, Die Designation der Nachfolger durch die Päpste (Freiburg, 1892); Hollweck, Der apostolische Stuhl und Rom (Mohuč, 1895); Sägmüller, Die Papstwahlbullen und das staatliche Recht (Tubinký, 1892); Wahrmund, Das Ausschliessungsrecht der kathol. Staaten Oesterreich, Frankreich u. Spanien bei den Papstwahlen (Vídeň, 1888; též několik jiných pojednání o témž předmětě); Goyau, Pératé a Fabre, Der Vatican, do němčiny přel. K. Muth (Einsiedeln, 1898); Baumgarten, Daniel a de Waal, Rom, I. sv. díla: Die kathol. Kirche unserer Zeit und ihre Diener (vydává Lvova společnost ve Vídni; Vídeň, 1899); Hrbáček, O obsazování stolice p-ské (»Hlídka«, r. 1896). Tpch.