Ottův slovník naučný/Paolo Veronese

Ottův slovník naučný
Paolo	Paolo Veronese	Paonazzo

Údaje o textu
Titulek:	Paolo Veronese
Autor:	neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 161–163.[red 1] Dostupné online
Licence:	PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Paolo Veronese

Paolo Veronese, vlastně Paolo Caliari (Cagliari), malíř ital. (* 1528 ve Veroně – † 1588 v Benátkách). Byl synem sochaře Gabriela Caliariho a učil se nejprve sochařství u svého otce, později. malířství u svého strýce Antonia Badile, vzdělávaje se při tom pode vlivem i jiných mistrů, jako Cavazzoly, Parmigianina, Dürera a j. Vliv této školy jeví se i v obrazech oltářních a freskách, které jako mladík sotva dvacítiletý maloval ve Veroně a jimiž obrátil na se veřejnou pozornost, ač nejméně ve své vlastní domovině, tak že r. 1548 povolal jej kardinál Ercole Gonzaga s některými jeho vrstevníky do Mantovy, aby tamní dóm vyzdobili freskami. Roku 1555 odebral se do Benátek, kdež zůstal a pracoval s malými výjimkami až do smrti. Jeho první malby benátské rázem povznesly jej mezi první umělce té doby a jeho soupeři sami při konkurrenci na nástropní malby v benátské bibliotéce přiřkli mu zlatý řetěz, vítězi ustanovený, což nemálo přispělo k jeho slávě. V l. 1560 až 1565 maloval svoje nejkrásnější obrazy, vesměs pro kostel San Sebastiano v Benátkách. Předem zasluhuje tu zmínky obraz Sv. Šebastián kráčí k popravišti, plný velikolepého, dramatického života, pak na stropě sakristie Korunování Panny Marie a čtyři evangelisté, na stropě chrámové lodi fresky ze života Esthery, na hl. oltáři obraz Nebeské královny, posléze Sv. Marcus a Marcellinus na cestě k popravišti a Hostina u Šimona, tak že kostel sv. Sebastiána pro hojnost i krásu maleb P-vých možno nazvati pravou galerií tohoto mistra. Zatím ovšem P. V. maloval také jiné věci a jinde, ba doprovázel i vyslance republiky Benátské prokurátora Grimaniho do Říma, kde studium děl Raffaelových, Michelangelových a staroklassických působilo velmi blahodárně na všechen jeho směr umělecký, který tím nabyl vyššího vzletu, nepostrádaje jistého půvabu a ušlechtilosti; také do Verony k návštěvě příbuzných se odebral a maloval tu v refektáři kláštera San Nazzaro Hostinu u Šimona, první onoho druhu, jež učinily jej tak slavným. Ale vždy zase vracel se k oblíbeným svým obrazům v chrámu sv. Šebastiána do Benátek. Zde býval tak obsypáván zakázkami, že přese všecku svoji píli a neobyčejnou zručnost nemohl všem vyhověti. celé kostely zdobil malbami, a villy v okolí Vicenzy, Trevisa a Verony jsou plny jeho fresek, a mimo to maloval veliké množství olejových obrazův oltářních, allegorických, mythologických a historických. Tak již r. 1561 provedl ve ville Tiene u Vicenzy s G. Zelottim allegorické obrazy a obrazy ze starých dějin, r. 1566 maloval rovněž se Zelottim řadu fresk v pokojích villy Barbari v Maseru a Trevise, kteréž práce náležejí k nejlepším jeho malbám dekorativním, pak r. 1572 v zámku Magnadole u Trevisa fresky ze starých dějin, mezi nimi také rodinu Dareia a Hostinu u Kleopatry.

V Benátkách samých maloval veliké množství mythologických a historických obrazů, jako: Únos Evropy (dož. palác v Benátkách a v Kapitolinské galerii v Římě); Rodina Dareiova před Alexandrem Vel. (nár. galerie v Londýně), kde umělec zobrazil v antických postavách členy rodiny Pisaniů, s úchvatnou silou a vroucím koloritem, pak fresky v dožecím paláci benátském, z nichž uvádíme: Návrat dožete Andrea Contariniho z vítězství nad janovským loďstvem u Chioggie r. 1379; Sláva Benátek; Pamětní obraz bitvy u Lepanta a j. Některé z těchto obrazů, jako Jupiter blesky metající (kdysi nástropní obraz v zasedací síni Rady desíti), jsou teď v paříž. Louvru. Z benátských maleb dekorativních jsou nejčelnější: Hudba, Geometrie, Arithmetika a Sláva v oválních nástropních polích v Libreria vecchia a mythologické, na plátně malované nástropní obrazy pro hodovní síň ve Fondaco dei Tedeschi (v mus. berl.). Nejvíce vynikají z jeho obrazů ty, na kterých znázorňoval bujný život v slavnostním lesku a hávu, zejména při hostinách, nejčastěji dle motivů z Nového zákona. Největší a nejproslulejší z jeho hostin, jež založily i rozšířily slávu P-vu, jest obraz z r. 1563 Svatba v Kaně galilajské (teď v pař. Louvru), obrovských rozměrů 6,6×9,9 m, se 130 postavami, mezi nimiž jest mnoho portraitů umělcových vrstevníků. Ne o mnoho menší jest Hostina u Leviho (z r. 1572, teď v akad. benátské) s bohatou a krásnou malbou architektonickou, pro kterýž obraz P. V. ocítil se r. 1573 ve vyšetřování inkvisičním, poněvadž na něm byl zobrazil »blázny, opilé Němce, trpaslíky a jiné pošetilosti«. Z jiných obrazů toho druhu uvésti dlužno: Svatba v Kaně galilejské (2×4,5 m, v gal. drážďanské), Hostina u. Šimona (jejž maloval celkem třikráte, jeden z obrazů těch v akademii benátské), Kristus a učeníci v Emausích (v pař. Louvru a v drážď. galerii).

Z oltářních obrazů P-vých nejlepší jsou: Nalezení Mojžíše (gal. drážd.); Královna Sábská před Šalomounem (v turinské pinakothece); Tři králové (v Drážďanech, Londýně, Miláně, Petrohradě i ve Vídni); Kistus mezi učenci (v Pradu madr.); Cizoložnice před Kristem (Ermit. petrohr.); Zasnoubeni sv. Kateriny (Sta Caterina v Benátkách); Umučeni sv. Justiny (v Padově); Umučení sv. Jiří (ve Veroně): Rodina Cuccina před trůnící Marii (v gal. drážď).

V obrazárně pražské nalézají se od P-la P. tyto obrazy: Mužská podobizna; Jídelna, do kteréž vchází král Ahasver; Esther s královským manželem svým Ahasverem za stolem sedící a Esther u nohou Ahasverových. V galerii Nosticovské jest obraz Danae ve zlatém dešti. Tím však daleko nejsou vyčerpány jeho práce, jež dnes roztroušeny jsou nejen po museích a kostelích italských (ve Florencii, Brescii, Miláně, Římě, Padově a j.), ale také po všech větších galeriích evropských, jako v Drážďanech, v Berlíně, ve Vídni, v Madridě, Petrohradě a j. P. V. jest pravým dědicem Tizianovým v umění malířském, ač vedle něho dovedl si zachovati přes veliký Tizianův vliv svoji samostatnost, vynikaje při tom velikolepou silou tvůrčí a vysokou krásou svých maleb. Sic již jeho koncepce není tak vznešeně jednoduchou jako mistrů dřívějších, ale jest přece mnohem ušlechtilejší, volnější a krásnější než u kteréhokoli z jeho vrstevníků. Líčí zvláště starý nádherný život benátský v jeho plné slávě a omamující rozkoši; z velikých jeho obrazů vyznívá jásavá radost jako poslední mohutný tón zlatých dob italských. Zvlášť tehdejší obyčej zdobiti refektáře obrazy biblických hostin poskytoval mu hojně příležitosti, aby mohl malovati bohaté kostumy, nádherně vystrojené tabule a mramorové sloupové architektury. Proti Tizianovi P. V. vyniká ještě bohatostí komposice a rozmanitostí koloritu, který od benátského liší se svým stříbřitým tónem, při čemž průzračnost, teplota a jemná harmonie jeho obrazů jsou tím více podivuhodny. Umělecká činnost P-la V. byla toho jedině příčinou, že v dobách, kdy školy velikých mistrův italských byly již v úpadku, škola benátská svým naturalismem a půvabným koloritem ještě déle se udržovala. Dekorativní princip se správným rozdělením forem a barev podle zákonů velikolepé, nikde ztrnulé a přísné monumentálnosti vystupuje u P. V. tou měrou v popředí, že až do dnes jeho tvorba zůstává klassickou zástupkyní v malbě dekorativní v nejvyšším toho slova smyslu.

Mnohé z obrazů P-vých dokončil jeho bratr Benedetto (1538–1598) zároveň s jeho syny. Z těch nejznamenitější byl Carlo čili Carletto (1572–1596), žák svého otce a Jacopa Bassana. Pracoval ve slohu otce svého, byť i jeho díla daleko otcovým se nevyrovnala. Z obrazů jeho nejlepší jsou: Představení Pána Krista (mus. berl.); Allegorie na odevzdáni koruny Cyperské; Sv. rodina; Křest Pána Krista (v gal. drážď.); Sv. Augustin (v Belved. víd.) a několik obrazů v dožecím paláci v Benátkách. – Druhý synP.-lův Gabriello (1568-1631) byl sice také malířem, ale po smrti otcově a bratrově vzdal se malířství a vedl obchod s předměty uměleckými. Obrazy, jež tito nástupcové P-vi často společně malovali, znamenávali Heredes Paoli (dědicové Paolovi). – Srv. Caliari, P. V., sua vita e sue opere (Řím, 1888); Meissner, P. V. (Lip., 1897); Dohme, Kunst u. Künstler, sv. 3.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Strana 163 označena jako 161.