Ottův slovník naučný/Pamět

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pamět
Autor: František Krejčí
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 128–129. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Paměť

Pamět jakožto pojem ryze psychologický znamená možnost vybavení, t. j. že dojmy, které jsme jednou měli, mohou se opakovati, aniž je tu popud z vnějška, který je původně způsobil. Vysvětlení toho úkazu není možné, obmezíme-li se na stavy vědomí; neboť v pojmu uvědomění, který tvoří jediný znak jevů duševních, není nejmenšího poukazu, který by činil pochopitelným, kde dojem se uchovává, aby mohl zase býti vědomým. Nevědomých stavů duševních není a vědomí není nic existujícího mimo jevy právě uvědoměné, a nějakou substanci, v níž by se dojmy uchovávaly, nemáme práva přijmouti s empirického stanoviska. Tudíž nutno úkaz pamatování vysvětliti stopami, které zůstávají po dojmu v nervstvu, o čemž viz Reprodukce.

P. jakožto možnost obnoviti dojmy minulé jest nezbytnou podmínkou duševního vývoje. P-í uchovává se zkušenost jak rodová tak individuální, aby sloužila vývoji, bez ní vůbec o zkušenosti by se nemohlo mluviti a pokrok k lepšímu byl by nepochopitelný. P-í vývoj duševní se počíná; neboť má-li býti organismus schopen, aby dva dojmy od sebe rozeznal, což se vůbec pokládá za prvotný projev duševnosti (u dítěte, u zvířat), musí býti schopen, aby dojem právě minulý na tak dlouho podržel, kolik je třeba k srovnání jeho s dojmem nejblíže následujícím. Bez p-i nebylo by časovosti ani prostornosti, nebylo by představy osobnosti, v níž shrnují se všechny dojmy minulé v jeden celek, který se staví proti všem dojmům novým. Význam, který mají zákony associační pro theorii psychologickou, v celém rozsahu svém předpokládá p. Učení se, cvičení, vychování, vzdělávání jsou jen modifikace pamatování; pravidla paedagogická v té příčině jsou pouhé applikace psychologických zákonů p-i.

Ježto dokonalost života duševního předpokládá dokonalost p-i, žádáme od ní, aby byla 1. věrná, t. j. aby dojmy se vybavovaly co možná v původní podobě; 2. trvalá, t. j. aby dojmy byly co nejdéle schopny vybavení; 3. obsáhlá, t. j. aby co nejvíce dojmů bylo schopno vybavení; 4. hotová, t. j. aby dojmy se vybavovaly, kdy chceme, nebo kdy jest jich potřebí. Jak se toho dosahuje úmyslně nebo neúmyslně, o tom nabýváme podrobného poučení z povahy stopy, která zůstává po dojmech v nervstvu. Čím je tato stopa trvalejší, tím spíše učiní se požadavkům p-i zadost, a vše, čím se stopa v nervstvu utvrzuje, slouží za podporu p-i a za pravidlo pro paedagogickou praxi, směřující k vycvičení jejímu. Poněvadž stopa v nervstvu je hmotná, lze podmínky její trvalosti snadno stanoviti: dojmy silné, dlouho trvalé, často se opakující, vtiskují se lépe v p., z čehož plynou další požadavky: aby se dojmy děly za náležité pozornosti, aby jich nebylo mnoho, aby mozek nebyl dlouhou prací unaven a aby byl úplně zdravý.

P. nazýváme mechanickou, když za účelem pamatování dojmů užíváme posil, které plynou ze zákonů sdružování a vybavení, nepřihlížejíce při tom k obsahové souvislosti. (Učení nazpamět, dření.) Soudná p. jest, při níž podporuje se trvalost dojmů vztahy obsahovými (rozbor myšlenkový, souvislost logická).

Dle obsahu představ mluvíme o p-i místní, sluchové, p-i pro čísla, hudební a p. Pravděpodobně jest p. pro jednotlivé obory představ podmíněna fysiologicky; aspoň při nemocech mozkových, při nichž postupně porušují se jednotlivá centra nervová, pozorujeme postupné ubývání p-i nejen celkově, nýbrž i pro jednotlivé obory.

P. známková či semiotická podpírá se úmyslně volenými známkami, jež s představou, tvořící předmět pamatování, souvisí buď zevně (dle současnosti nebo následnosti) anebo vnitřně (dle podobnosti a příčinnosti). Děláme si uzel na šátku, předáváme věci, s nimiž musíme se denně obírati, na jiné místo, dáváme a přijímáme věci na památku, upravujeme šat a jiné věci symbolicky, aby pouhý pohled na ně připamatoval nám nějakou významnou událost. Na takových známkách zakládá se nauka o cvičení p-i, mnemonika (v. t.).

O p-i mluvívá se také v širším smysle, než naznačeno je pojmem p-i v oboru psychologickém. Aby se předešlo neoprávněné přenášení duševnosti, které takovému rozšíření rozsahu pojmu p-ti jde v zápětí, můžeme postaviti proti sobě p. psychickou a biologickou. Míní-li se onou možnost obnoveni duševního stavu za nepřítomnosti původního popudu, p. biologická vztahuje se na ty úkazy v říši organické, kde změny způsobené v organismu rostlinném nebo živočišném v životě jednotlivce stávají se vlastností rodovou, přecházejíce do zárodku a na potomstvo. Tím vysvětluje se nevědomá účelnost pudových činností. Když na př. pavouk neodvaží se útoku na vosy a na mouchy žluté barvy, když zvíře pasoucí se vyhýbá se jedovatým rostlinám, vidíme v tom působení pudu, a vznik jeho, pokud přímo nesouvisí s úpravou organismu, nevysvětlíme jinak než předpokládáním, že zkušenost nabytá od některých individuí bojem o život, zanechává stopu v organismu a se dědí, čili že se pamatuje.

Mluvívá se též o p-i hmoty. Také v hmotném světě zůstává po každé změně v každém aggregátu stopa a ta má vliv na další dějství. Je v tom zajisté podobnost s tím, co se děje při p-i biologické a psychické, avšak jsou také rozdíly, které brání, abychom p. nepokládali za společný projev duševnosti v přírodě vůbec. Od psychické líčí se p. biologická tím, že týž děj se u této opakuje za téhož popudu, kdežto v duševním světě se opakuje právě za jiného popudu. U p-i hmotné vůbec týž děj se neopakuje, nýbrž stopa po něm jeví svůj vliv potentiálně.

O p-i jedná každá psychologie. Monografie: Sollier, Le problème de la mémoire (1890); Ribot, Nemoci p-i (překlad u Pelcla); Sollier, Les troubles de la mémoire (2. vyd. 1900); Kapras, P. (1885); Ebbinghaus, Das Gedächtnis (1885). Četné jsou spisy lékařské, jednající o p-i se stanoviska pathologického, a paedagogické, jednající o cvičení p-i. Kčí.