Ottův slovník naučný/Palmyra

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Palmyra
Autor: Justin Václav Prášek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 122–123. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Palmýra

Palmyra, semitsky Tadmor, nyní Túdmir neb Tídmir, velikolepé zříceniny slavného starověkého města v oase uprostřed syrské pouště, položené mezi Hömsem (Himsem) a Eufrátem. Vznik P-ry v oase vodou bohaté nepochybně souvisí s hromadným příchodem Aramských kol r. 1000 př. Kr., ale ztotožňování s biblickým Tamarem sluší odmítnouti. Obchodního významu i rozkvětu nabyla P. za dob perských, stavši se důležitou stanici karavan od eufrátského ústí a ze Saby se zbožím indským na sever se beroucích. Za doby hellénistické P. byla i předním skladištěm pro hedváb a zboží čínské, čímž obyvatelé nabyli neobyčejného bohatství. Triumvir M. Antonius pokoušel se o P-ru, ale obyvatelé prchli před ním r. 34 př. Kr. k Parthům, s nimiž žili v dobrých stycích. Za válek Trajánových s Parthy Palmyra byla zbořena, ale Hadrian ji obnovil a přezděl Hadrianopolí, načež rychle se opět vzmohla a ve III. stol. po Kr. dostoupila výše hmotného i kulturního vývoje svého. Velikolepé stavby a čilý život duševní jsou charakteristikou tehdejší P-ry, zejména pak nápisy (nejstarší z r. 9 př. Kr.), z nichž vidno, že bylo obyvatelstvo původem i jazykem velice pomíšeno. Jádro bylo arabské, jež však psalo nápisy aramsky; vedle Arabův obývali tam Rekové, Isráélité, Římané i Peršané. Kromě obvyklých božstev semitských ctěn především v P-yře Baal, ochránce města (Malachbel). 8. dubna 137 po Kr. dostalo se P-yře cís. Hadrianem výsady nápisně zachované, kterouž zpráva městská pod dozorem syrského prokonsula oddána radě a dvěma voleným archontům. Caracalla obdařil P-ru italským právem a učinil ji kolonií. Ale za zlořádů III. stol. po Kr. P. pokusila se o nabytí samostatnosti ve spolku s říší novoperskou. Původcem těchto snah byl vznešený Palmyřan Odhainat, lat. Odaenathus, syn Hairanův, který dosáhl v Římě hodnosti senátorské. Jemu podařilo se kol r. 250 po Kr. založiti v P-yře samostatné panství, ale záhy odstraněn byl prokonsulem Rufinem. Mladší syn jeho Odhainat II. za dob císaře Valeriána založil samostatnou říši Palmyrskou, která kromě Syrie zahrnovala i Egypt a valnou čásť Malé Asie. Ve válce Peršanů s Římany přidržoval se těchto, dosáhl hodnosti konsulárské a po zajetí Valeriánově r. 260 pokračoval v úspěšném boji, tak že pronikl až před sám Ktésifón. V nápisích nazývá se králem králův a hlavní město své ozdobil znamenitými stavbami. Když r. 267 podlehl úkladné vraždě, ujala vládu vdova jeho Bath Zabai nebo Zénobia, paní duchaplná a energická, která řídíc se radami řeckého filosofa Longina říši Palmyrskou mocně spravovala. Když císař Aurelianus ji vyzval, aby uznala římskou svrchovanost, odepřela Zénobia, načež císař r. 271 z Emesy skrze poušť vnikl do oasy, P-ru vzal a zbořil a říši Palmyrskou vyvrátil. Zénobia odvlečena do Italie, Longinus odpraven. Dioklecián P-ru obnovil, ale někdejšího lesku nenabyla a r. 744 byla skrze Araby zbořena po druhé. Od té doby pamět P-ry na západě zanikla a teprve r. 1678 byla objevena agentem anglickým v Halebu Huntingtonem. Trosky palmyrské závodí s troskami persepolskými. Nejznamenitější budovy jsou velikolepý chrám Baalův jakožto boha slunce, veliká budova sloupová neznámého úkolu a trosky zvláštního způsobu v okolí města. – Srv. Wood a Dawkins, Les ruines de P-re autrement dite Tedmor au Désert (Pař., 1812); Bernoville, Dix jours en P-rène (t., 1868); Kníže Abamelek Lazarev, Paljmira, archeologičeskoje izslědovanije (Petr., 1884); Mordtmann, Palmyrenisches (Berl., 1899). Pšk.