Ottův slovník naučný/Palestina

Ottův slovník naučný
Pales (planetka)	Palestina	Palestine

Údaje o textu
Titulek:	Palestina
Autor:	Jan Palacký, Justin Václav Prášek, Ludvík Tošner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 95–102. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Palestina

Palestina (z řec. Palaistinoi), původně název pobřežní roviny v nynější jižní Syrii na j. od města Jaffy, obývané Filistai, který přenesen byl na celé vnitrozemské pozadí obývané Židy od Danu na s. k Bersabě na j., vyskytuje se již u Assyrů ve tvaru Palastav a ujal se i u Arabů (Filastúna), ba i u Židův a v římské administrativě. Tomuto jeho rozšíření napomáhal nedostatek stálého a celkového zeměpisného označení pro tyto krajiny, neboť Kanaan slula jen země na západ od Jordánu, kdežto jménem »země Isráélova« nebo »země Židovská« neoznačoval se určitě vymezený kraj, názvy pak »země zaslíbená, boží, svatá« atd. nejsou ovšem ani politické, ani zeměpisné, nýbrž jen básnická rčení. Ani Egypťané neměli zvláštního názvu pro P-nu, počítajíce ji k zemi Charu a Ra-Kanaan, kteréžto oba jejich zeměpisné pojmy byly velmi široké a neurčité. Jakožto hranice krajin zahrnovaných jménem P. ustálily se: na s. od Ramy (Rame) k Danu (Tell el Kádí) na úpatí Hermonu, na v. asi 36° v. d. Gr., na j. 31 1/4°-31 1/2° s. š. od Bersaby (Bir es Sebá), na z. od Jordánu k Arnonu (Vádí Modžib) na v. od této řeky, konečně na z. moře Středozemní. Jest tudíž největší šířka P-ny na j. asi 133 km, nejmenší na s. 60 km, největší délka od Bersaby k Danu 230 km, plocha její pak měří asi 25.000 km², ačkoliv při neurčitosti hranic udávají ji i na 27.500 až 30.000 km². Tšr.

V přírodním ohledě je P. jižní konec Syrie, tak zejména tektonicky, geologicky a tím i horopisně. V geologii pracoval nejdřív Rakušan Russegger, pak Lartet, Fraas a j., přehled krátký podal Hull. Ponechávajíce tektonické otázky k Syrii, bez níž jich řešiti nelze, podotkneme zde jen krátce, že berouce za hranice P-ny biblické z Danu do Berseby, vidíme přední dvojí horstvo z Galiley do Judey (hory Judské), mezi ním a planinou Arabskou v Perei hlubokou rýhu Jordánu a Mrtvého moře – před ním přímořskou nížinu, kterou ruší jedině hora Karmel (do 550 m – klášter Eliáše 170 m). Prorva řeky Litani (Kasimie) dělí P-nu od Libanu, nížina jezera Ram (Fiola starých) od Hermonu, avšak často Hasbeja a Rašeja se počítají k P-ně. Není to než historická jednota a východně (Perea, kraje Gilead a Moab) nemají hranic přirozených k poušti Arabské. Vždyť někdy i Hauran a Batanea přičítají P-ně. Celé přední horstvo je vápenec, počítaný dřív za jurský, pak za křídový, teď více k eocénu; vápenec ten je chudý zkamenělinami (olivy sodomské [Cidaris glandifera] prý z Libanu prodávají v Béthléhemu [Lartet]). Jen v severu pronikají jím v Galilei kopce čedičové, z nichž nejznámější je Tabor (562 m), nejmalebnější rohy u Hattin (Kurn Hattin), 319 m. Břeh mořský tu nikdy nenáležel k P-ně, nýbrž k Foinikii od Haify do Tyru, neb Isráélité ho nikdy neměli. Nejvyšší vrchol Galilee Džebel Džermak udávají na 1199 (dříve 1220) m n. m. a je nejvyšší spolu vrch P-ny. Dž. Arus má 1013, ostatní nižší 900 (Hunin.) – ještě Safed leží o 838 m, ale sever a jih nižší – Nazaret 490 m, poslední hora k jihu Nabo Dahi 815 m. Nížina Jesrealská rozvodí 29 m podle Mansella dělí Galilejské pohoří od jižního, které má dál ráz pak jednotvárný – příkrý sráz k východu – jako v Galilei a svah mírný na západě k Středomoří – ale na povrchu planiny – bez ostrých vrchů. Výška 700–900 m, tak Ras Ibzik 732, Akra 680, Ebal 1125 m A., Garizim 1060 m (Nablus v údolí 617 m Allen). Pak nejvyšší Nebi Samwil 1064 m, Mansell (895 m Hull), Dársaláh 1143 m, až jižně od Jerusalema Dhor es Sala 978 m. – Béthléhem 901, n Russegger (850 m Hull), Jerusalem sám 790 m (chrám 864 m, h. Olivetská 894 m Hull), ale rybník Siloe dole jen 705 m, Tekoa 850 m, Hebron nejvýše 927 m, načež pohoří rychle klesá: Bersaba 367 m, Thámar (Kurnuk) 491 m. Východní rýha Jordánská (Hasbeja 570 m, Banyas 787 m Dörgens) má v Danu (Tell el Kadí) 215 m Forest, jezero Hule +2 m, Tiberiadské 208 m, Mrtvé moře 394 m pod mořem – od čehož poušť Araba rase stoupá (rozvodí dle Rotha 213 m). U Beitsanu, Fasaelu a Jericha (300 m pod m.) nížina ta zabíhá dál do záp. hor. Hora Kuruntul (Karantania) 97 m rel., ale Kurn Sartobe 610 m. Východní planina prahorní, kraj Arabie, je v celku jednotvárná. Severně pohoří Džolanské nejvyšší do 1294 m, ale břehy prorvy ř. Jarmúk jen k 400 m n. m. (Gadara 361 m, Chisfin 476 m), což pomalu k jihu vstává (Tibne 614) a vrcholí v Adžlunu (1085 m). ale k prorvě ř. Jabok zase klesá (Džeb. Maštabe 588, Salt 635), až nejvyšší vrchol střední Perey Džebel Oša má 1096 – sic Rabbat Ammon 837, hora Nebo 806, až v jihu Kerak 1026, h. Hor 1527 m (Hull). Přímoří P-ny nízké náplavy: Jaffa 40 m, Ramleh 77 m, Askalon 77 m.

Z geologické jednotvárnosti plyne chudoba na užitečné nerosty, jen asfalt ze severu (křídy?) sbírají z Mrtvého moře (doly u Banijasu). Hora solní Usdum (Sodoma) u Mrtvého moře neužitečná dosud. Teplic asi 10 – ale jen v Tiberiadě se jich užívá. Pý.

Zavlažena jest P. dosti hojně, ačkoliv množství říček a potoků v teplé době letní vysýchá, neboť náhradou za to jest hojnost pramenů, které namnoze vystupují na povrch jako skutečné podzemní říčky. Z řek naplněných stále vodou, které označují se jménem nár na rozdíl od vysýchajících, zvaných vádí, zmínky zasluhují Belus (Nár el Naamen), Kison (Nár el Mukattaa), Kana (Nár el Iskanderuna) a Nár el Audže, vlévající se vesměs do moře Středozemního, kdežto do Mrtvého moře ústí Jordán (v. t.) s přítoky a řada menších říček, hlavně s v.: Arnon (Vádí Modžib), Main (Vádí Zerka) a j. K oblasti Jordánu příslušejí v P-ně 3 veliká jezera: na sev. Bár el Hule (2 m n. m.), vysýchající často na pouhý močál, dále k j. Bár el Tabarié nebo jezero Genezaretské, zvané v bibli též Galilejské nebo Tiberiadské (212 m p. m.), hluboké do 240 m, bohaté rybami, jehož voda stává se poněkud slanou, a konečně Mrtvé moře (v. t.).

Podnebí jest podmíněno nejen polohou země při Středozemním moři v jižní části oblasti středomořské, nýbrž i rozmanitostí jejího povrchového rázu, výškou, vzdáleností od širého okeánu a okolím velikých, z části pustých prostorů pevninských. Základní jeho ráz jest ovšem středomořský, nicméně jeví z části povahu pevninskou denním i ročním postupem teploty, malým množstvím ročních srážek a dosti značnou suchostí atmosféry po celý rok. Průměrná roční teplota v Jerusalemě (800 m n. m.) činí +17,1 °C, v nejstudenějších měsících lednu a únoru jest +8,8 °C, v nejteplejším měsíci srpnu pak +24,5 °C. Podobné poměry tepelné panují asi na celé západo- i východojordánské planině. Na pobřežní rovině jest teplota vyšší s ročním průměrem +22 °C, v nejstudenějším měsíci asi +12 °C a v nejteplejším +30 °C, kdežto v údolí Jordánu a zvláště u Mrtvého moře panuje teplota až tropická s průměrem roku +24 °C, nejstudenějšího měsíce +14 °C a nejteplejšího +32 °C, stoupajíc již v květnu nad +40°C. V Jerusalemě a na planinách bývá každý rok 5-6 dní s mrazem až –4 °C, sníh padává tu nejméně jednou ve třech letech, na v. od Jordánu pak jsou zimy ještě drsnější, tak že zde již celé karavany zahynuly ve sněhu. Na pobřeží však a v údolí Jordánu jsou zimy velmi mírné, léta pak neobyčejně horká, zvláště při jižním a jihových. větru, u moře ovšem mírněna jsou letní vedra mořskými větry. Zvláštní půvab má v létě podivuhodná jasnost vzduchu, překrásné jsou palestinské letní noci. Deště přicházejí v době zimní od října do února, doba dešťů trvá asi 188 dní, roční výše srážek v Jerusalemě činí 58,2 cm, k j. dešťů ubývá, k s. jich přibývá, jsou to většinou krátké a prudké lijáky, dešťonosný vítr jest jihozápadní. Množství srážek v jednotlivých letech silně se kolísá, častá jsou suchá léta s velikou neúrodou. Charakteristickou známkou P. jest neobyčejné množství rosy, na jejíž vláhu v době sucha jest rostlinstvo výhradně odkázáno. Nejpříjemnější roční dobou jest jaro od polovice března do poloviny května, podzim pak jest velice teplý. Tšr.

Květena bude asi již obstojně známa. Bude míti asi 3000 dr. (Tristram), ač Post a j. ještě něco málo přinesli. Ale v tom je Libanon (ve floře Tristrama) i Antilibanon, tak že se číslo to asi již nezvětší. Z těch počítá Tristram ve své floře 251 endemických, 161 aethiopských a 37 indických (v údolí Jordánském). Tak u Zuweiry (u moře Mrtvého) ze 160 bylin bylo jen 27 evropských, 135 afrických, 37 i v Indii. Flora to v celku (s vyloučením Libanu i Antilibanu) středomořská – jen v okolí Mrtvého moře je 250 bylin pouště a subtropických. Rodiny nejčetnější: leguminosy 339, composity 328, crucifery 194, trávy 186, 165 labiat, 135 umbellifer, 124 caryofyllaceí, 120 liliaceí. Mnoho zde našich bylin: v jez. Hule lekna a stulík, vrbice, a česká olíva (Eleagnus angustifolia) platí tradicí za strom Zacheův v Písmě. Nepatrný počet rodin nám scházejících: Capparid 8, 2 Frankenie, Styrax officinalis, Boerhavia plumbaginea, Cynomorium coccineum, Cytisus hypocistis a j. Hlavně jsou jen okolo Mrtvého moře: Balanites aegyptiaca, Moringa aptera, Salvadora persica, Blefaris edulis, datlovník. Dílem jsou sem uvedeny jako Opuntie, Liquidambar (?), Melia, (balšám Gileadský vyhuben), Phytolacca decandra, platany, Diosypros Lotus – snad i olivy. Dle toho jsou i největší rody: Astragalus 71, Silene 43, Euforbia 37. atd. P. je zemí stepí a pastev; lesy staré se nezachovaly, jen v Perei roste něco dubův a keříky okolo několika kopců (tak okolo Tabora). Pastvou zde celý rok trvající byly byliny lepší vyhubeny a zbyly jen trnité neb cibulovité neb rychle z jara kvetoucí. Podobenství s Malou Asií a Řeckem jest větší nežli s Egyptem neb s Italií. Veliký černý les Pinus halepensis u Hebronu vyhuben v středověku již na palivo v sklárnách. Solimilné byliny arabské pouště (Chenopodiacey) pálí se ve velikém množství na popel draselnatý pro řečené sklárny a vývoz na mýdlo. Rozdíl mezi severem více mírným a jihem jeví se nejvíce v keřinách – tak roviny Esdrelon kryjí cisty a Poterium. P. honosí se (kromě Libanu a Kalifornie) jedním z nejstarších stromů na světě – t. zv. dubem (vždy zeleným) Abrahamovým (Q. coccifera) u Hebronu (zbytek lesa Mimre), 28 m vys., dole 7,5 m objemu, a pak jsou tu staré olivy zahrady Gethsemanské, asi 2000 let staré zbytky pralesa, jest jich 8, po 6–6,5 m objemu, ale jen 9–10 m vysoké výhony z kmenů prastarých, osekaných jako v Středomoří vůbec. U vod jsou topoly (P. eufratica) i oleandry u ř. Jabok, 4–5 m vysoké, kterými se celé řečiště za květu červená. V Galilei byly javory, Celtis, olše, chvojky (J. oxycedrus), vavřín (Tabor) a všude divoký chléb svatojanský (Ceratonia siliqua – Lukáš 15, 16.). Keřiny obyčejné středomořské, pistacie, Rhus, Rhamnus, Zizyphus, azaroly, Arbutus. Calotropis procera (všude) prohlášeno teď za sodomské jablko tradice, ale růže z Jericha (Anastatica hierochuntica), již prodávají podomní obchodníci béthléhemští, není ona středověká, nýbrž, jak Michon z obrazů dokázal, Asteriscus pygmaeus. Krásných květů málo – z Jerusalema se vyváží nejhezčí bylina hory Olivetské Helichrysum sanguineum (zvaná krůpějí krve Páně). Sic jsou Anemone coronaria a cibulovité (tulipány, Tris, Crocus, Gladiolus, Tazetty – lilií není) nejhezčí úkazy zdejší květeny.

Zvířena taktéž nejlépe známa z díla Tristramova. Počítá (v širším oboru) 113 ssavců (13 endem., 56 palaearkt., 34 aethiopských), 348 ptáků (271 palaearktických, 40 aethiopských, 3 end.), 91 reptilií a amfibií (49 palaearktických, 27 aethiop.), 43 ryb (26 zvláštních – ač ráz africký, ale jen 2 společné a 8 palaearkt.), 213 mollusk (140 zvláštních), 787 dr. hmyzu. Ráz rovněž středomořský, ale zajímavé jsou odchylky. Tak z netopýrů tu indické. Scotofilus Teminckii, Rhinopoma microphyllum, jižní Tafozous nudiventris a Nyctinomus cestonii, u Mrtvého moře i Phyllorhina tridens a Cynonycteris aegyptiaca z Pteropodů. Lev (130krát v bibli) vyskytuje se posléz ve XII. stol. u Samarie; východ má dotud Felis pardus a jiné kočky, všude jsou hyény, vlci, šakálové, 2 lišky (nilotica [jih] i fiavescens [sev.]). Karmel má (jiho-francouzskou) genetku, jezero Galilejské naši vydru. Lesy mají v severu jezevce a medvěda (Ursus syriacus), jako daňka. U Mrtvého moře udržel se daman syrský, v močálech kanci (musulmíni jich nehoní), v pouštích a polopoušti východu antilopy (dorcas jest hlavní hojná zvěř a dochází až k Jerusalemu). Východ a jih chovají některé divoké kozy (C. beden). U Jordánu jsou buvolové, v jihovýchodě velbloudi chovaní. Mezi hlodavci jsou formy jižní (Acomys cairinus), Gerbilly 3, Psammomys (3), ve vých. poušti Dipus hirtipes, Eliomys melanurus. Ptáci z veliké částky naši (zejména vodní) a stěhovaví. Výjimku činí Saxicoly a Drymoiky pouštevní a na jihových. některé tvary jižní – u Jericha endemická Cinnyris osea, pak Argya squamiceys (Mrtvé moře, Timaeliida), Pycnonotus xanthopygus, Halcyon smyrnensis, Amydrus Tristramii. Nejrozšířenější pták jest Cotyle riparia. Mezi sovami je Ketupa cevlonensis indická v jeskyních. Zvěř hlavní Caccabis chukar a Pteroclesy (4) i Trancolinus. Pštros přichází do Moábu. Žáby naše až na Bufo regularis (u Berseby) egyptské, želvy ale cizí Testudo ibera, Emys caspica, Trionys egyptiaca (ne v Jordáně, ale v řekách sev.). Krokodil nedávno vyhuben v přímoří (ř. Zerko). Ještěři středomořští od Amfisbaena cinerea do chameleona beze zvláštností, ale hadi mají ráz subtropický (2 Typhlopidy, Micrelaps Mülteri, Rhynchocalamus melanocefalus), Psammofis moniliger, boid Eryxjaculus, Cerastes Hasselquisti, Echis arenicola a africká (v jihu) Naja haje. Ryby mají v Jordánu ráz africký, 8 dr. Chromis (i niloticus), 4 Cyprinodonty (potoky u Mrtvého moře), Clarias macracanthus (i Níl), Blennius (3), Mugil (4, potoky záp.) – i cyprinidy jiné než naše Capoety, Nemachilus – jediná ryba naše jest úhoř v západních potocích. I měkkýši mají ráz africký (druhy z Nílu). Pý.

Úhrnný počet nynějšího obyvatelstva krajin tvořících území bývalé P-ny udává se nejčastěji na 650.000, tak že průměrná lidnatost činí 26 obyv. na 1 km². Jiná udání však kolísají se mezi 300.000–1,000.000 obyv. jednak následkem nedostatku přesného sčítání lidu, jednak následkem neurčitosti hranic země, konečně i následkem silného přistěhovaleckého ruchu v posledním deseti letí. Obyvatelstvo, jsouc z největší části rolnické, žije z veliké většiny v malých vesnicích a městečkách, skutečných měst jest málo a i největší z nich, Jerusalem, má přes rychlý svůj vzrůst jen asi 40.000 obyvatelů. V ohledu národnostním panuje neobyčejná rozmanitost, ačkoliv jediné vládnoucí řečí vedle úředního tureckého jazyka jest arab ština. Největší čásť obyvatelstva jsou Syrové a Arabové. Jádro venkovského lidu pokládají mnozí za potomky předisráélských prabydlitelů země, kdežto čistými Semity jsou polokočovní Beduini, žijící ve stanech a zabývající se vedle chovu dobytka i poněkud orbou. Z nejrozmanitějších živlů složeno jest obyvatelstvo městské, obsahující v sobě potomky dobyvatelů řeckých, římských, arabských, tureckých, ba i křižáků, jakož i židovské a křesťanské přistěhovalce posledních dob z Evropy. Zvláště silně stěhují se v posledních letech do země Židé s podporou několika společností pro zalidnění P-ny židovskými rolníky, které založily židovské školy rolnické, rozdělily mezi židovské kolonisty do 37.000 ha půdy na různých místech země na z. od Jordánu. Avšak největší čásť židovských přistěhovalcův žije za podpory evropských souvěrců v městech, kde tvoří prý již do 5/8 všeho obyvatelstva. Jich počet udává se na 65.000. Kromě toho stěhují se do země osadníci němečtí, hlavně sektáři ze Švábska, žijící nejvíce kolem Haify, Jafffy a Jerusalema. Před delší dobou usadili se v Hauránu, sev.-východním Džolánu a na Karmelu Drúzové z Libanu, po poslední válce rusko-turecké vystěhovali se do země na v. od Jordánu Čerkesové, usazení dotud v Bulharsku, kteří drží na uzdě loupeživé hordy Beduinův na východní hranici P-ny, u Banijasu pak jsou 2 malé vesnice Nusairiovců. Co do náboženství jest 80% muhammedánů, za nimi následují křesťané různých vyznání, nejvíce pravoslavného, a konecně židé.

Hlavním zaměstnáním obyvatelů je zemědělství, s nímž spojen bývá i chov dobytka, provozovaný jen malým počtem obyvatelů jako jediná živnost (Beduini). Půda vzdělává se dosud způsobem zcela primitiv ním a málo výnosným, pokroku v tom ohledu na velikou překážku jest nedbalá správa země, špatná bezpečnost osobni i majetková a nedostatek dopravních cest i prostředků. Nicméně jistý rozkvět jest tu přece patrný, a to hlavně v okolí měst, jak především viděti jest na ovocnářství a vinařství. Zvláště ve velikém množství pěstují se kytajské citrony a limony, kterých vyváží se ročně za 2,2 mill. fr. a které pokrývají zejména okolí Jafy v obvodu mnoha kilometrův. Po celé zemi vyskytují se háje olivové, největší na jz. kolem Gazy, palestinský olej olivový vyváží se ode dávna ve velikém množství zvláště do Egypta a vyrábí se z něho oblíbené mýdlo. Značnou důležitost má i pěstování fíků. V poslední době rozšířilo se vlivem německých a židovských kolonistův a klášterních osad neobyčejnou měrou vinařství, pro které jest P. zemí velice příhodnou a které, jak svědčí biblické zprávy i velikolepé zbytky starých vinic, bylo zde již za starověku ve velikém rozkvětu. Vinná réva pěstuje se ve velikých rozměrech kolem Haify, Jafy, Jerusalema a zvláště ode dávna kolem Hebronu. Hrozny požívají se čerstvé, mnoho se jich suší, mimo to vyrábí se z nich syrup a víno. Přes vysoký vývozní poplatek, uvalený ha vývoz vína z P-ny, vyváží se ho veliké množství do Ruska, Německa, Anglie, Rakouska i Francie, ročně i s koňakem za více než 1/4 mill. fr. Úhrnem činí vývoz výrobkův ovocnářských a vinařských 2/3 všeho palestinského vývozu, ačkoliv dosud plochy zaujaté ovocnými sady a vinicemi jsou poměrně malé. V tom ohledu pěstování obilí ustupuje do pozadí, ačkoliv zvláště pšenice a ječmene klidí se nad domácí spotřebu, oné ročně za 6 1/2 mill. fr. a tohoto za 3 mill. franků. Obilní pole zaujímají dosud jen malý díl plodné půdy země, většinou se nehnojí a uměle nezavlažují, čímž jejich výnos stává se velmi nestálým. S úspěchem, avšak v malých rozměrech pěstuje se kukuřice, pak i bavlna, sesam a tabák. Židovské kolonie zabývají se hedvábnictvím a mají úhrnem do 1 mill. morušových stromů, provozujíce kromě toho i včelařství, jehož produkty silně se vyvážejí a v Evropě vysoko cení. – Z domácích zvířat chová se zvláště v pohraničních krajinách jednohrbý velbloud, koní jest málo, všeobecně rozšířeným a velice užitečným domácím zvířetem jest osel, chov skotu má jakýsi význam jen v jihozáp. pobřežní rovině, buvol jest dosti hojný v údolí Jordánu, avšak nejdůležitějším domácím zvířetem jest ovce a koza, ve velkém množství chová se i drůbež. Rybářství má význam nepatrný, z rybného bohatství Jordánu a jeho přítoků těží se jen málo.

K rozvinutí průmyslové činnosti chybějí v zemi dosud téměř úplně potřebné podmínky, zvláště pracovité, podnikavé a dosti husté obyvatelstvo, vodní síla, nerostné bohatství, spojovací cesty atd., tak že jeví se v zemi jen skromné počátky činnosti té rázu čistě místního. Tak v místech s hojným pěstováním oliv (Nabulus, Gaza, Jafa a j.) vyrábí se z olivového oleje mýdlo, solimilné rostliny stepi na v. od Jordánu dodávají sodu, na několika málo potocích jsou vodní mlýny, v Hebronu zhotovují se zvláštní skleněné ozdůbky, hliněné nádobí, kožené měchy a hrubé látky vlněné. Důležitější jest výroba různých upomínek na Svatou zemi, hlavně rázu náboženského, z olivového dřeva, perleti atd., provozovaná jako domácí průmysl, jehož střediskem jest Béthléhem. V poslední době založena byla v Jerusalemě umělecko-průmyslová škola, jejímž vlivem vyrábějí se v zemi z uvedeného materiálu i předměty jiné, zvláště umělecký nábytek a vějíře. – Následkem nedostatečného hospodářského rozvoje země jest i obchod P-ny nepatrný. Pro rozkvět obchodu vnitrozemského není dostatek kupní síly obyvatelstva, pro obchod zahraničný nedostává se zemi výrobnosti, ačkoliv i tu dlužno konstatovati v poslední době nepopíratelný, byť i pomalý pokrok. Celkový obrat zahraničního obchodu P-ny činí (1896) 17,562.309 fr., z čehož připadá 8,605.954 fr. (49%) na dovoz a 8,956.355 fr. (51%) na vývoz. Vyváží se olivového oleje a mýdla za 2,615.000 fr., citronův a limonů za 2,200.000 fr., ječmene za 1,374.000 fr., náboženských předmětů za 389.000 fr., vína a koňaku za 277.000 fr. atd. Hlavním obchodním střediskem i přístavem země jest Jafa, spojená s Jerusalemem železnicí, přes kterou jde téměř všechen dovoz, kdežto vývoz pohybuje se také přes Haifu a Akku. – Největší důležitost pro hospodářský život P-ny a všecky její poměry má silná návštěva cizinců této země, svaté křesťanům i židům. Počet turistů a poutníků do roka ji navštěvujících kolísá se průměrně mezi 15–20.000, klesaje jen za zvláště nepříznivých okolností (politické zápletky, cholera, nepokoje atd.) pod 10.000. Z toho jen něco přes 1/4 jest zámožných turistův, hlavně Angličanův a Amerikánův, kdežto ostatní jsou chudí poutníci různých národů, zejména z Ruska.

V ohledu politickém území bývalé P-ny náleží do asijského Turecka, a sice tvoří jižní čásť země na z. od Jordánu mutesarri flik El Kuds čili Jerusalem, severní čásť pak patří k vilájetu Beirut (liva Nabulus a Akká), kdežto země na v. od Jordánu jest částí vilájetu Surija čili Damašek (liva Haurán a Belka). Tšr.

Dějiny. V nejstarších nás došlých pamětech P. byla částí země Amorské (Amurri) a nazývala se i s Foinikií Kanaan (Kinahhi ve dskách Amarnských, Kan'na hierogl.), též však (u Elohisty) zemí Amorskou v užším smyslu a to po nejstarším známém obyvatelstvu původu západosemitského, Kanaanitech neb Amoritech. Ježto zemí procházely dvě odvěké obchodní cesty, od středního Eufrátu do Egypta a z Damaška do jihových. Arabie, počala záhy rozmáhati se hmotna vzdělanost v hrazených městech, ovšem vedle pastýřského života ve vysočinách a v Zájordání. Ve III. tisíciletí před Kr. P. stala se závislou na říši Urské nad dolním Eufrátem, načež babylónská vzdělanost nabyla v zemi převahy, tak že i babylónským písmem a jazykem psáno. Také usazovali se z Uru v P-ně kmenové arabského původu (Abraham). Výboji XVIII. dyn. egyptské P. připojena k Egyptu. Jednotlivá města podržela své vládce pod egyptským dozorem, jiná spravována egyptskými úředníky, ale babylónská vzdělanost podržela vrch. Za Amenhotepa IV. (v. t.) arabští kmenové z pouště, zvaní Chabiri, počínají napadati zemi z jihu a východu, naproti čemuž mnohé kmeny z P-ny faraonové do Egypta převádějí (Isráélité). Chabirského původu byl patrně kmen Jebus, jehož středem byl Jerusalem, v Zájordání Moab a Ammon. Ze severu současně zemi ohrožovali Hethité a v jejich zápětí národové námořští z Malé Asie a z evropských ostrovů. Ramsés II. ještě udržel P-nu pod egyptskou svrchovaností, ale za Merenpty počínají nové poměry. Národové námořští pronikali po suchu až k pomezí egyptskému, z vých. pak končin egyptských vraceli se do P-ny kmenové odvlečení a v porobě žijící (Israélité) i osazovali se po způsobu Chabirů v kraji otevřeném. Staré obyvatelstvo kanaanské musilo ustupovati, v Zájordání až za Arnón, v Předjordání do pevných měst, ano nížina přímořská zůstala v rukou Pélištů, kteří zbyli po národech námořských. Za takých poměrů zaniklo po Ramsovi IV. panství egyptské, celkem blahodárné, zvláště pro pobřežní města foinická, která počala se tehdy oddávati plavbě a obchodu. Odtud P. poskytuje obraz politické rozdrobenosti a vášnivých bojů mezi jednotlivými národy, kteří znenáhla osvojovali si kanaanský jazyk a zvláštní hláskové písmo, tou dobou v Syrii vzešlé. Ve XII. a XI. stol. př. Kr. Pélištové pokoušeli se o dobytí země předjordánské, ale snahy jejich byly zadržány politickým soustředěním se isráélských kmenů za krále Dávida. Dávid a Salomon, jsouce spojeni se sidonskými králi ve foinickém Tyru, vládli z jebuského dříve Jerusalema mocně až do střední Syrie. Ale po smrti Salomonově († kol 930 př. Kr.) říše Isráélská se rozdělila a ve střední Syrii noví semitští příchozí Aramští založili mocný stát v Damašku. V IX. stol. osvobodil se i Moab z područí isráélského a^{[red 1]} králové damašští pokoušeli se i o výboj říše Isráélské. Těmto bojům učinili konec Assyrové, kteří poprvé r. 854 před Kr. objevili se v Syrii. U Karkara Salmanassar III. porazil ligu panovníků syrských a odtud šíří se panství assyrské zvolna k jihu, napřed uvádějíc jednotlivé kraje v poplatnost, později přímo je annektujíc. R. 738 Hamat pozbyl většiny svého území, r. 732 Tiglat Pilesar III. vyvrátil syrské panství Benhadadovců v Damašku, r. 721 Sargon vzal Samarii a vyvrátil říši Isráélskou, načež Sanherib ztrestal Tyros a odňal jemu všechny državy pobřežní. Jenom v nejjižnější části syrské zachovávala se ještě poplatná říše Judská, Edom, Moab, Ammon a některá městská knížetství Pélištská, z těch však jen Juda toužila po vytržení z područí assyrského za pomoci aethiopských králů v Egyptě. Do krajin podrobených, zejména do někdejší říše Isráélské, Assyrové uváděli cizí osadníky, z Babylónie, Médie i j., kteří směšovali se se zbytkem lidu domácího. Tím počíná se v P-ně odnárodňování domorodého obyvatelstva (viz Samarité). Assyrské panství dotrvalo v P-ně sotva smrti Assurbanipalovy, neboť již r. 623 Josia, král judský (v. t.), opanoval valné části někdejší říše Isráélské. Země tehdy utrpěla velice vpády Skythů, již dobíhali až k hranicím egyptským. Josia měl na mysli sloučiti veškeru P-nu pod panstvím svým, ale úmysl tento zmařen r. 608 vítězstvím faraona Necha (v. t.) u Megidda. Odtud P. byla poddána Egypťanům, od r. 605 Babylóňanům. Král Nebukadnesar II. (v. t.) potlačil veškery pokusy odbojné, vyvrátil r. 586 říši Judskou a převedl lepší čásť obyvatelstva do Babylónie, r. 573 pak přinutil i Tyros po dlouhé blokádě k poddanství. Ale již r. 539 Babylónská říše upadla v moc Kýra, krále perského, který dovolil zajatcům judským vrátiti se do vlasti. P. náležela odtud ve správu perského satrapy zemí »za řekou« (= za Eufrátem), ale Judští a Samarité tvořili autonomní náboženské obce pod správou velekněží. K obci judské počítány i některé okresy galílské a zájordánské. Za perských dob dovršilo se odnárodnění palestinského obyvatelstva, které oblíbilo si jazyk aramský; toliko v bohoslužbě judské a samaritské starý jazyk uchováván. Panství perské bylo celkem prospěšné. Blahobyt se vzmohl, země byla všestraně vzdělávána a tak se zalidnila, že některé částky její, zejména Galíl, byly tou dobou z nejlidnatějších končin známého světa. Pohříchu jsou tehdejší události málo známy. Alexander Vel. protáhl dvakráte P-nou, ale kromě vzetí Tyra a Gazy r. 332 není znám žádný vážnější úkon jeho. Po smrti Alexandrově P. spravována spolu s Egyptem a při dělení říše mezi diadochy stala se částkou egyptské říše Ptolemaiovců (v. t.), za nichž utěšeně prospívala a spolu i stávala se účastnou vzdělanosti řecké. Na pobřeží i ve vnitrozemí vznikala města řecko-makedonská, řecký jazyk pronikal do přednějších tříd obyvatelstva. Dosavadní politická jednota země však zanikla, neboť v Předjordáni vyvinuly se správní okresy Judaia a Samareia, ostatek přičítán k Foinikii a Koilésyrii, jižní čásť Judaie k Edomu. V Zájordání vznikla mnohá města hellénistická a menší krajiny, spravované knížaty, poddanými králům egyptským. V rukou egyptských zůstala P. až do r. 204 př. Kr., načež připojil ji Antiochos III. k říši Syrské. Králové syrští zaváděli hellénismus ještě úsilněji než Ptolemaiovci, Antiochos IV. Epifanés pak přímo počal pronásledovati židy z příčin náboženských. Tím vzbuzena vzpoura makkabejská r. 167 př. Kr., která po více než dvacítiletém zápase skončila se obnovou národního státu Judského se základem náboženským. Králové z rodu Hasmonova drželi vedle Judy i Galilaeu, která se oddělila od Samareie, a rozsáhlé částky Zájordání, odtud Peraiou zvané. Ale spory mezi Hasmonovci způsobily r. 63 př. Kr. zakročení Římanů. Pompeius ponechav Janu Hyrkanovi velekněžství, oddal správu světskou Antipatrovi Edomskému, jehož syn Hérodés I. obdržel od Římanů titul královský. Deset hellénistických měst v Zájordání, mezi nimiž i Damaskos, utvořilo pod ochranou římskou spolek, Dekapolí zvaný. Panství rodu Hérodova po smrti svého původce počalo se drobiti v tetrarchie a zaniklo smrti Agrippy II. r. 100 po Kr. Zahrnovalo v sobě toliko někdejší obor panství Hasmonovců, vedle něho pak byla hojná území, přímo Římanům poddaná a prokonsulu syrskému podřízená. Římským hlavním městem byla Caesarea při moři, kdež sídlil zemský správce; v Jerusalemě ustanoven procurator. Třenice mezi Židy a Římany, stále se stupňujíce, při čemž římští vojáci uráželi náboženský cit lidu, byly příčinou vzpoury židovské r. 66 po Kr., již po hrozných zádavách země pokořil r. 70 Titus, vzav a zbořiv Jerusalem. Odtud počíná se vylidňování země a spolu i úpadek hospodářský. Když r. 132 císař Hadrian na troskách jerusalemských založil kolonii Aelia Capitolina, vzbouřili se opět zbytkové Židův a teprve po tříletém boji byli r. 135 pokořeni. Císařským rozkazem všichni Židé z P. vyhoštěni, na jejichž místo počali se šířiti z okolních pouští Arabové. Ve III. stol. po Kr. rozdělena P. ve tři provincie, P. I., P. II. a P. salutaris. Znenáhla nabývala P. zevně rázu řecko-křesťanského, zejm. v městech, a když křesťanství Konstantinem v říši Římské nabylo vrchu a Jerusalem byl obnoven, P. i Jerusalem byly z hlavních středů nové nauky. R. 395 P. připadla k říši Východořímské, ale trpěti počala nájezdy Peršanů v VI. a s počátku VII. století. Tehdy i Jerusalem byl vzat a blahobyt sotva okřálý opět podvracen. R. 636 vzdal se Jerusalem chalífu Omarovi a r. 637 na řece Hieromaku nebo Jarmúku na hlavu poraženo vojsko byzantské, odkudž P. příslušela k chalifatu a byla rozdělena ve dva vojenské obvody: Filastin s hl. m. Luddem, později er-Ramlou, a el-Urdunn s hl. m. Tabaríjí. Za Korejšovcův a Omajjovců země se opět zvelebovala a podržovala dlouho křesťansko-řecký vnější ráz, ježto chalífové spokojovali se daní z hlavy, ale venkovské obyvatelstvo arabské neboli fellachové hlásilo se k islámu. V X. stol. zmocnili se P-ny egypští Fátimovci, r. 1072 opanovali ji Seldžuci, kteří počali obyvatelstvo křesťanské utiskovati a západním poutníkům všeliké překážky klásti. Jednáním Seldžuků vyvolány byly křížové války, jakkoli r. 1096 Jerusalem a P. opět upadly v moc Fátimovců. Křesťanský stát jerusalemský (1099 až 1291) s hl. městem Jerusalemem a od r. 1191 Akkonem udržoval se toliko pomocí západní a zabíral po r. 1187 toliko nesouvislá území, hlavně přímořská. Ani domácí křesťané palestinští nedovedli se zpřáteliti se západními řády jeho. Jerusalem a největší čásť země byly od r. 1187, po výbojích Saladínových, v rukou egyptských Ejúbovců, jejichž moc ve XIII. stol. zvolna přešla na Bahritské Mameluky. Sultánové těchto Bibars Bondokdar a Melek Ašraf vyvrátili poslední zbytky království Jerusalemského, načež byla P. v moci jejich až do r. 1517. Za Mameluků byla spravována třemi begy se sídly v Gaze, Jerusalemě a Safedu. R. 1517 vyvrátil panství Mameluků turecký sultán Selím I., odtud pak P. jest příslušenstvím říše Turecké. Za tureckých dob dovršena hospodářská zkáza země, hlavně zanedbáváním cisteren. P. se vylidnila, krajiny dříve žírné změnily se ve step, zejména okolí jerusalemské, a toliko příchod evropských poutníků přinášel obyvatelstvu jakýsi zisk. Objevením Nového světa obrátil se i světový obchod v jiné strany. Slabost vlády turecké podnítila některé pokusy o samostatnost, jako s počátku XVII. stol. drúzského emíra Fachreddina a kolem r. 1750 Zahira el-Amr. R. 1775 zařídil si v Akkonu panství paša Ahmed ed-Džezzar, jemuž teprve r. 1832 konec učinil Mehmed Ali. Teprve výprava Napoleona Bonaparta proti Akkonu r. 1799 vzbudila na západě zájem o poměry palestinské. Odtud datují se především snahy po vědeckém prozkoumání P-ny, jehož na základech, Nizozemcem Relandem r. 1714 položených, nejvíce dbali Skot Robertson a švýcarský Němec Titus Tobler, spolu pak i dály se prvé pokusy za hospodářským obrozením země. Krátká vláda Mehmeda Alího (1831–1840, v. t.) byla snahám těm velice s prospěchem. Všechna vyznání křesťanská i Židé, zvláště pak Anglie, Spojené Obce, Německo a Rusko, jaly se zakládati po vší zemi poutnické domy, missie, školy, stanice kazatelské, četní Evropané počali se v P-ně usazovati za obchodem i jiným zaměstnáním, virtemberská sekta Templerů v okolí Haify a Jaffy založila kvetoucí osady, budovány silnice a nejnovější dobou i železné dráhy, návštěvy vznešených křesťanských osobností (císař František Josef, I., princ Albert Waleský, císař Vilém II.) se opakovaly, tak že znenáhla P. více než jiné turecko-asijské země osvojuje si vzdělanost západní a počíná se probouzeti z hospodářského úpadku svého. Pšk.

Vědecký výzkum P-ny datuje se přes všeobecný zájem, kterému se tato země v celém křesťanském světě těšila, teprve od století XVIII. a prováděl se zvláště horlivě a úspěšně ve stol. XIX. Epochálního významu jsou v tom ohledu práce Seetzena, Burckhardta, Toblera a Robinsona, k nimž připojují se výzkumy Rotha, Russeggera, Symondsa, Schultze, Seppa, Lynche, de Saulcyho, van de Velde, Smitha, de Vogüé, Guérina, Rosena, Reye, Grahama, Wetzsteina, vévody de Luynes, Schicka, Schumachera, Stübela, Noetlinga, Gutheho, Blanckenhorna a j. R. 1865 založena anglická společnost pro výzkum P-ny (English Palestine Exploration Fund), která s velikým nákladem ujala se soustavného prozkoumání P-ny menšími i většími vědeckými výpravami a pracemi, jichž účastnili se Wilson, Anderson, Warren, Conder, Palmer, Kitchener a j. a které vztahovaly se na zeměpisné, meteorologické, biologické, anthropogeografické, archaeologické a j. poměry země. R. 1869 založen spolkový orgán »Quarterly Statemens«, v l. 1872–77 mapována země na z. od Jordánu, v l. 1881 až 1882 části země na v. od Jordánu, avšak dalšímu mapování zabráněno se strany turecké vlády. Zároveň prováděno kopání na různých místech země, zejména v Jerusalemě a na j. od něho (v l. 1894–97), a vydána řada monumentálních děl na základě těchto prací, tak zvláště: Great Map of Western Palestine (26 listů, Lond., 1886), The Survey of Western Palestine (6 svaz. t., 1888) a The Survey of Eastern Palestine (1 svaz, t., 1889). R. 1877 založen v Lipsku německý spolek pro výzkum P-ny (Deutscher Palestinaverein), který vydává od r. 1878 »Zeitschrift des Deutschen Palästinavereins« a od r. 1895 »Mittheilungen und Nachrichten des Deutschen Palästinavereins« a na jehož náklad provedeno kopání v Jerusalemě (r. 1881), mapování v zemi na v. od Jordánu (r. 1885, 1891, 1894–95, 1896–98), v Judaei, a v okolí Mrtvého moře (1894). R. 1882 založeno dle myšlenky velkoknížete Sergěje Aleksandrovice Císařské pravoslavné palestinské společenstvo (Императорское православное палестинское общество) za účelem podpory pravoslaví v P-ně proti snahám missionářů evangel. a katolických, usnadnění návštěvy P-ny pravoslavným poutníkům a péče o ně v zemi té, jakož i obeznámení ruského obecenstva s poměry a dějinami P-ny. Společenstvo rozděluje se na eparchiální odbory a udržuje v P-ně a Syrii pravoslavné chrámy, školy (50 se 4000 žáky), pensionáty, léčebny a nemocnice, skýtá poutníkům slevy dopravného (na př. z Petrohradu do Jerusalema platí se jen 57 rub.), Dále vydalo dosud 93 díla o dějinách a poměrech P-ny se 160 svazky, vystrojilo několik vědeckých výprav, podporovalo jednotlivé badatele při výzkumech v P-ně (Jelisějeva, Bezobrazova, Cagarelu, Kondakova a j.) a provedlo r. 1883 kopání v Jerusalemě, při čemž objeveny zbytky jeho starověkých hradeb. Členů má společenstvo do 3500 a jeho orgánem jest od roku 1883: Православный палестинский сборникъ.

Literatura palestinská do r. 1866 sebrána jest ve spise Tita Toblera, Bibliographia geographica Palaestinae (Lip., 1867), do r. 1878 pak ve knize R. Röhrichta, Bibliographia geographica Palaestinae (Berl., 1890). Z novějších děl dlužno vytknouti: V. Guérin Description géographique, historique et archéologique de la Palestine (Pař., 1868–80, 7 sv.); týž, La Terre Sainte (t., 1881–83); Duc de Luynes, Voyage d'exploration à la mer Morte, à Petra et sur la rive gauche du Jourdain (t., 1874–76, 3 sv., s atlasem; 3. svaz. geologický od Larteta); Sepp, Jerusalem und das Heilige Land (3. vyd. Rezno, 1878); Tristram, The Land of Moab (Lond., 1873); Fr. Ad. a O. Strauss, Die Länder und Stätten der Heiligen Schrift (Lip., 1877); Ebers a Guthe, Palästina in Bild und Wort (Štutgart, 1886–87, 2 sv.); O. Ankel, Grundzüge der Landesnatur des Westjordanlandes (Frankfurt, 1887); Lortet, La Syrie d'aujourd'hui (Pař., 1886); K. Bädeker, P. und Syrien (zpracováno od Socina, 4. vyd. Lip. 1897); Meyers Reisebücher, Palästina und Syrien (3. vydání t., 1895); Schlatter, Zur Topographie und Geschichte Palästinas (Štutgart, 1893); Buhl, Handbuch der Geographie Palästinas (Freiburg, 1896); Bambus, Palästina, Land und Leute (Berl., 1898); Quido Mansvet, P. (Praha, 1894), Riess, Bibelatlas (3. vydání, Freiburg, 1895); Reduced Map of Western Palestine (Lond., 6 listů); Fischer a Guthe, Neue Handkarte von P. (1:700.000, Lipsko, 1890); Kiepert, Neue Wandkarte von P. (1:200.000, 7 vydáni, Berlín, 1893, 8 listů). Tšr.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Psáno: i sráélskéhoa