Ottův slovník naučný/Palaeontologie rostlinná

Ottův slovník naučný
Palaeontologie	Palaeontologie rostlinná	Palaeophytologie

Údaje o textu
Titulek:	Palaeontologie rostlinná
Autor:	Edvin Bayer
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 82–85. Dostupné online
Licence:	PD old 70

Palaeontologie rostlinná čili fytopalaeontologie jest nauka pojednávající o předvěkém rostlinstvu, jehož zbytky zachovaly se až do dnešní doby ve vrstvách zemských jednak ještě s částí polo nebo zcela zuhelnatělé své původní hmoty nebo po vymizení jejím jenom jako pouhé otisky, jednak jako zkameněliny, t. j. minerální hmotou prosazené a vyplněné tělo rostlinné. V novější době ujali se předvěkých zbytků rostlinných botanikové, aby je zpracovali vědecký také více po stránce botanické, a se zřetelem k tomu užívá se pro p-ii r-nou také názvu palaeofytologie. Zbytky rostlinstva, zachovaného v rozličných vrstvách zemských, poučují nás na základě pečlivého studia mnohých slovutných botanikův o tom, že rostlinstvo právě tak jako zvířectvo vyvinovalo se na zemi zvolna během obrovských věků postupujíc z tvarů jednodušeji organisovaných ke složitějším a dokonaleji a dokonaleji utvářeným. Znamenitá srovnávací studia, která na žijících rostlinách provedl a descendenční theorií již 8 let před Darwinem opřel zejména Hofmeister, k němuž druží se pak po Darwinovi A. Braun, Naegeli a j., docházejí palaeofytologií v mnohém skvělé podpory, poněvadž nalezena a prostudována byla celá řada tvarů rostlinných, již úplně vymřelých, které jsou pojítkem mezi jednotlivými, od sebe již daleko se odchylujícími rostlinnými typy nyní žijícími. Proto studium vymřelého rostlinstva má veliký význam nejen pro palaeontologii vůbec, ale i pro botaniku, zvláště pro poznání vývoje rostlinstva na zemi. Důležitější rostliny předvěké jsou v Naučném slovníku pod svými jmény probrány zvlášť a omezíme se zde tedy pouze na vytčení hlavních charakteristických typů, případně i rodů jednotlivým formacím zvláštních. Postupujeme-li od nejstarších útvarů čili formací kůry zemské k mladším a mladším, jeví se postup rostlinstva, zejména cevnatého, celkem asi v témž obraze, ve kterém podává nám přehled rostlinstva nyní žijícího kterákoliv systematická, řádně zpracovaná kniha, začínajíc tvary níže organisovanými a pokračujíc pozvolnu k rostlinám dokonalejším. Ovšem narážíme u předvěkého rostlinstva, zejména ve starších útvarech, na vymřelé již rostliny, které přibližujíce se silně ještě k rostlinám níže organisovaným, nyní žijícím, liší se od těchto často svou obrovitostí, z čehož vidíme, že mnohé větve z hlavního rodokmene se odštěpivší velice bujně vyrostly a dospěvše k vrcholu vývoje pozvolnu ustupovaly zase jiným a zachovaly se až do nynějších dob v potomstvu již jen skrovném a slabším, zanikajícím ve změněných klimatických poměrech povrchu zemského, jak to vidíme na rostlinách nyní žijících, kde leckteré z nich, u nás jen v trpasličí podobě o život ještě zápasící, za to v krajinách horkých a teplejších dosud bujnými, obrovitými tvary jsou zastoupeny. Z toho také soudíme, mimo jiné doklady, že krajiny předvěké (vyjímaje diluvium), tedy zejména starší, byly i v našich končinách většinou mnohem teplejší a parnatější, nežli nyní jsou, a poskytovaly tím rostlinstvu možnost velice bujného rozvoje.

Nejstarší, prastaré zbytky rostlinné můžeme již přijímati v době prahorní, kde tuha (grafit), provázející leckde prahorní vápenec do ruly vložený, jest velice pravdě podobně ložištěm nejstarších rostlin, jejichž organisaci nelze již rozpoznati.

V následujících prvohorách čili v palaeolithickém období začínají se ukazovati čím dále tím zřetelnější otisky rostlinné, svědčící již v devonu, ale zejména v karbonu a permu o mohutném rozvoji rostlinstva pozemního. Nejstarší zřetelnější otisky, které se připisují zbytkům rostlinným, byly nalezeny v kambrických břidlách irských a popsány pod jménem Oldhamia, prohlašovány dříve za otisky živočišné, později za otisky řas. Celá řada otisků na způsob mořských řas rozvětvených a i jinak utvářených byla popsána zejména ze siluru a devonu (a i pozdějších formací) jakožto otisky rostlinné, zejména od mořských řas pocházející. Mnohé však z těchto otisků povstaly o sobě způsobem jen nahodilým, většinou mechanickým, prouděním vody v bahně dříve, než utvrdlo v kámen, bublinami, pohybem zvířat po bahně se plazících, také krystallisací a koncentrací jemnějších bahnitých částí okolo rozkládajících se hnijících kusův organických těl, svraštěnim a sešoupnutím se kluzkých vrstev ohromným tlakem atd., tak že jen některé z podobných otisků můžeme pokládati za otisky mořských řas, ač i zde není všude dostatečné pro to záruky; podobné jsou na př. v siluru: Nereites, Crossochorda, Bilobites, Arthrophycus, Alectorurus, Cylindrites, Palaeophycus, Bythotrephis, Palaeochondrites atd. – v devonu: Phyllochorda, Spirophyton, Dictyophyton atd.

Teprve v době svrchního siluru a devonu objevují se otisky neklamně od rostlin pocházející a to od rostlin v systému dosti pokročilých, připojujících se k cevnatým tajnosnubným, z nichž mnohé také u nás z devonu (stupně hlubočepského Hh₁) popsány byly Sturem za mořské řasy. Nicméně nynější poznání, že jsou to tajnosnubné rostliny cevnaté, jak již prof. Krejčí správně se domníval, opravňuje nás k tomu, že mnohé z pochybných, dříve uvedených otisků smíme pokládati za otisky rostlin řádu nižšího, zejména rostlin mořských, které zajisté v mohutném rozvoji předcházely rostliny cevnaté. Z otisků cevnatých rostlin tajnosnubných siluru a devonu uvádíme: Sphenopteridium, Archaeopteris, Megalopteris, Clamodendron, Bothrodendron, Lepidodendron a Psilophyton. Jsou tu tedy neklamně zastoupeny již nejen kapradiny, ale i vyšší rostliny přesličkovité a plavuňovité, z nichž některé příbuzny jsou již velice pozdějším rostlinám kamenouhelným. Bothrodendron zvlášť tvoří význačnou skupinu pro období siluru a devonu. Uhlí silurské jako anthracit. U nás z devonských vrstev Hh₁ nejdůležitější jsou Hostinella, Sporochnus a Chauvinia, vesměs tajnosnubné rostliny cevnaté a nikoliv chaluhy, jak soudil zejména Stur. V útvaru kamenouhelném a permském rozvinuje se flora cevnatých rostlin tajnosnubných měrou obrovskou, tak že se zachovala z těch dob také mohutná ložiště uhlí.

Nahosemenné rostliny začínají se rozvíjeti v karbonu a ještě více v permu. Ze zpodního karbonu (kulm), jenž v Čechách není vyvinut, uvádíme z kapradin: Adiantites, Sphenopteridium, Cardiopteris, Rhacopteris, Rhodea, Palmatopteris, některé formy Pecopteris, Neuropteris, z Protocalamariaceí Asterocalamites (Arehaeocalamites), z plavuňovitých: Lepidodendron Veltheimianum, Halonia, Knorria a Bergeria, Stigmaria inaequalis, z nahosemenných: Cordaites, Araucarioxylon. Ze svrchního karbonu, jenž u nás mohutně jest vyvinut, uvádíme z kapradin: zejména bujně vyvinuté čeledi Sphenopterideae, Pecopterideae a Neuropterideae, a pak rody Adiantites, Schizopteris (incl. Aphlebia) a Rhacopteris, z kmenů kapraďovitých Megaphytum a Caulopteris, dále více k cykasovitým již poukazující rostlinu Noeggerathia foliosa Stnbg.; z vyšších tajnosnubných cevnatých: zejména rod Sphenophyllum, z Calamariaceí rody: Stylocalamites, Eucalamites, Calamophyllites, Annularia a Asterophyllites, květní klasy Calamostachys, Palaeostachya, Huttonia, Cingularia, z oddělení plavuňovitých rody; Lycopodites, Lepidodendron, Lepidophloios, Bergeria, Sagenaria (incl. Aspidiaria), Ulodendron, Halonia, klasovité květy Lepidostrobus a jejich šupiny Lepidophyllum, dále Sigillaria a Sigillariaestrobus s výtrusy Carpolithes coniformis, kořenovité oddenky Stigmaria; z nahosemenných rod Cordaites, květenství Cordaianthus a plody Cardiocarpus.

Přechodní období z karbonu do permu zasahající, jež jest u nás vyznačeno zejména vrstvami nýřanskými, neliší se florou valně od vlastního karbonu, jen některé typy jako z kapradin Odontopteris (dosahujíc bujného rozvoje), Callipteridium a z plavuňovitých Subsigillaria, začínají se hojněji objevovati. Z permu vlastního nejdůležitější jsou z kapradin: Odontopteria, Callipteris a Callipteridium, hojné kmeny Psaronií, z vyšších tajn. cevn. Stylocalamites gigas, Subsigillaria (Lepidodendron mizí), z nahosemenných zvláště Walchia, Ullmannia a Voltzia, také již Baiera, Gingkophyllum a Pterophyllum, kmeny Medullosa, Cordaixylon, Araucarioxylon a květenství Schützia.

Přechodní období do druhohor čili do doby mesofytické tvoří t. zv. permotrias čili facies Glossopterid s význačnými rody Glossopteris, Gangamopteris, Schizonéura, Noeggerathiopsis atd. (V již. Australii, Indii a jižní Africe s mohutným uhlím.)

Druhohory obsahují útvary zvané trias, jura a křída; z těch jsou u nás zastoupeny jen částečně jura a mohutně útvar křídový. V triasu význačné jsou veliké rostliny přesličkovité (Equisetum), v nejdolejších vrstvách, v pestrém pískovci, ještě nalézáme poslední zbytky Sigillarií; kapradiny a nahosemenné rozvinují se silně dále, tak zejména v keupru, kde jsou také vrstvy uhelné, vytknouti třeba: Matonia, Danaeopsis, Taeniopteris, pak Voltzia a Pterophyllum, v rhaetu zvlášť Matoniaceae, pak Thinnfeldia, Sagenopteris, Schizoneura, Baiera, Cycadites, Dioonites, Nilssonia, Otozamites, Podozamites, Czekanowskia a Voltziopsis. V jurském útvaru, z kterého v Čechách rostlin se nezachovalo, rozvinují se kapradiny a zejména nahosemenné mohutně dále, Marattiaceae, Matoniaceae, pak Thinnfeldia, Sagenopteris, z nahosemenných zejména cykasovité: Cycadites, Bennetittes, Dioonites, Pterophyllum, Nilssonia, Zamites, Otozamites, Podozamites, Sphenozamites; ginkovité, jež dosahují svého největšího rozvoje; Trichopitys, Czekanowskia, Baiera, Gingko; konifery: Voltziopsis, Brachyphyllum a Araucaria. Uhelná lože objevují se ve zpodním (černém) a středním (hnědém) juře. Z větších řas uváděny jsou z jury Confervites, Phymatoderma, Chondrites, Sphaerococcites a Münsteria (Spongiophyceae).

Křídový útvar. Ve zpodní křídě vévodí ještě stále kapradiny a nahosemené, tak zejména z kapradin ve vrstvách wealdenských Mattonia, Palmatopteris, Ovopteris, Mariopteris a ještě Pecopteris, dále vyšší tajnosnubné cevnaté: Sagenopteris, Equisetum, pak nahosemenné: Gingko, Baiera, Czekanowskia, Benettites, Cycadites, Podozamites, Voltziopsis a Pinus. Ve vlastním neokomu a gaultu zpodní křídy jeví se převládně tato flora, ale tu a tam tvoří již přechod ke křídě svrchní, poněvadž se začínají ukazovati stopy rostlin dvojděložných. Ve svrchní křídě (cenoman, turon a senon), také v Čechách mohutně vyvinuté, rozvinují se vedle kapradin, cykadeí a konifer zejména již mohutně rostliny dvojděložné, a i stopy jednoděložných ukazují se již v peruckých vrstvách. V peruckých vrstvách, sladkovodních to usazeninách cenomanu, zachovalo se v Čechách v pískovcích a lupcích veliké množství kapradin, na př. Acrostichum, Drynaria, Dipteriphyllum, Onychiopsis, Pteris, Gleichenia, Marattia, Kirchnera, kmeny: Dicksonia (Protopteris), Tempskya, Oncopteris, z vyšších tajn. cevnatých: Marsilia, Sagenopteris, Selaginella, Pseudoasterophyllites; z cykadeí: Nilssonia, Dioonites, Podozamites, Microzamia, Krannera; z konifer: Podocarpus, Dammara, Cunninghamia, Araucaria, Pinus, Picea, Abies, Sequoia (celá řada), Ceratostrobus, Widdringtonia, Frenelopsis. Z dvouděložných: Myrica, Ficus, Proteaceae (celá řada), Magnolia, Platanus (četně), Credneria, Hymenaea, Sapindus, Cissophyllum, Myrtaceae (celá řada), zvláště Eucalyptus, Araliaceae (celá řada), Myrsinaceae, Bignoniaceae; z jednoděložných důležitý Butomites. V ostatních odděleních turonu a senonu vedle konifer, jež se z části opakují, převládají dvojděložné. Některé ze senonu již upomínají na zbytky vrstev třetihorních. Uhlí objevuje se ve vrstvách wealdenských a poskrovnu v senonu, velice skrovně v cenomanu (v peruckých v.), takořka v nepatrném množství. Z velikých otisků řasových uvádějí se z kvádrových pískovců: Keckia (Caulerpiteae), Münsteria, Cylindrites a Chondrites.

Třetihory. Rostlinstvo jich přibližuje se, ano dokonce v mnohém i rovná se již rostlinám nyní žijícím, ač poukazuje většinou na podnebí teplejší až i horké. V eocénu jsou zbytky flory tropické. V oligocénu objevují se zejména z kapradin: Woodwardia, z vyšších tajnosn. cevn.: Salvinia; z nahosemenných; Gingko, Sequoia, Taxodium, Glyptostrobus, Pinus, Thuja atd.; z dvouděložných: Alnus, Betula, Corylus, Carpinus, Fagus, Castanea, Quercus, Salix, Populus, Ulmus, Planera, Juglans, Carya, Ficus, Cinnamomum, Laurus, Magnolia, Sapindus, Acer, Rhus, Leguminosae (hojně), Cornus; z jednoděložných: palmy (hojně zejména Sabal a Phoenix), dále Acorus, Smilax, Typha, Arundo, Potamogeton. V miocénu zastoupeno jest ještě mnoho subtropických rostlin; celkem flora oligocénu se opakuje, ačkoliv tropické rostlinstvo dřívější u nás v Evropě již stáhlo se více na jih a jen polotropické typy ještě se tu zachovaly. Pliocén přibližuje se již velice našemu nynějšímu rostlinstvu, ačkoliv i zde zachovalo se ještě mnoho rostlin, které u nás již se nevyskytují, jako: Adiantum, Callitris, Taxodium, Laurus, Ilex, Punica, Nerium, Arundo, Bambusa atd. Hnědé uhlí objevuje se v oligocénu a miocénu, podřízené stopy v eocénu.

Čtvrtohory. Diluvium (náplavy starší) vykazují zejména ve vápenných tufech, rašelinném uhlí, rašelinách a pak i hlinách veliké množství rostlinných zbytkův, úplně se shodujících s našimi nyní žijícími, tak že jen tu a tam nacházíme rostlinu, která poukazuje ještě k třetihorním, anebo u nás již vůbec vyhynula, ale v jiných končinách země dosud žije. Rozeznáváme dobu předledovou se zbytky mnohých rostlin, pak starší dobu ledovou, kde zejména význačné jsou četné zbytky rostlin arktických a subarktických, které se objevuji i v pozdější mladší době ledové a které většinou z těch krajin změnou podnebí úplně nyní vymizely, když v době poledové nastalo tu zase podnebí teplejší. V době interglaciální objevuje se také rašelinné uhlí na př. v sev. Švýcarsku. – Alluvium (náplavy novější) poskytují také mnoho uložených zbytků rostlinných s naší vegetací nynější úplně shodných; tak zejména mladší nánosy bahnité a mladší rašeliny. Dokonce i pěkné pevné otisky rostlinné v dosti krátké době i z nynějších rostlin se tvoří, na př. v uhlicitanu vápenatém srážejícím se z čerstvých vod, jako u nás v okolí Chuchle a Karlova Týna a j.

Z rozličných nižších rostlin, které pro svou útlost z dávných dob jen poskrovnu v otiscích mohly se zachovati, tak že zanechaly jen nedokonalých stop, anebo uchovány jen za zvláštních okolností (na př. v pryskyřici předvěkých konifer), nebo dohlédnuty byly v zeminách teprve drobnohledem, uvádíme ještě krátce tyto: z řas dosud neurčitých, ale k rozsivkám nejbližších, na př. Bactryllium Heer z triasu (zejména keupru), dále vlastní Diatomaceae (rozsivky) zachovaly se velice četně jednak roztroušeně, jednak ve velikých ložiskách, sestávajících takořka výhradně z křemitých drobnohledných krunýřků těchto rostlin. Nejstarší zajištěné Diatomaceae přicházejí v horním liasu útvaru jurského, něco málo v křídě, ale pravé jich spousty v třetihorách, u nás na př. diatomaceové lupky, zejména leštivý lupek kučlínský (Polierschiefer), a pak v rašelině u Františkových Lázní mladší silná vrstva snad křemité moučky (Kieselguhr), složená ze samých skořápek Diatomaceí. Z jiných malých řas objeveny byly na př. Phycochromaceae v třetihorách a celá řada větších i velikých řas, jako Fucaceae, Caulerpeae, Siphoneae a Florideae, zejm. v třetihorním útvaru. Zvlášť vytknouti třeba z menších mořských vápnitých řas rod Gyroporella (Siphoneae), jenž se vyskytuje již v permu, ale zvláště v triasu a prosazuje celé massy vápence; podobně rod Nullipora (Florideae) celé massy vápence třetihorního, křídového i jurského. Parožnatky (Characeae) zachovaly se ve zlomcích vegetativných a fertilních od triasu (v lasturnatém vápenci) ostatními útvary až do nynějších dob, aniž se podstatně změnily. Žádný jiný typ rostlinný (vyjmeme-li snad ještě přesličky) nezůstal během obrovských těch věků tak stálým jako parožnatky. Z hub byly dokázány mnohé; na př. i ze Schizomycetů Bacillus a Micrococcus v devonu, karbonu, permu a juře. Z mnohých jiných hub, zejména Ascomycetů a také Basidiomycetů, byla zjištěna alespoň existence mnoha druhů takořka ve všech formacích na kmenech, větvích a listech fossilních rostlin. I lišejníky objeveny byly v třetihorách jednak v jantaru, jednak na korách v lignitu. Z mechů byla dokázána existence řady druhů v době třetihorní a to mechů jatrovkovitých i listnatých částečně v jantaru, částečně v uhlí. V miocénu bylo Sphagnum Ludwigii Sch. objeveno ve hnědeli i s plody. Také v diluviu bylo zjištěno mnoho mechů zejm. v rašelinách a jinde. Heer soudí, že mechy objevovaly se již v prvních dobách útvaru jurského.

V hlinitých lupcích a ve vrstvách uhlím prosazených i v uhlí samém zachovalo se mnoho drobnohledných výtrusů a výtrusnic rostlin tajnosnubných, které nás poučují o dávné existenci leckterých rostlin, nyní žijícím příbuzných, o kterých bychom jinakým způsobem sotva kdy se byli dověděli, že ve starších dobách skutečně již na zemi žily. EBr.