Ottův slovník naučný/Palaeografie

Ottův slovník naučný
Palaeofatologie	Palaeografie	Palaeochondriteae

Údaje o textu
Titulek:	Palaeografie
Autor:	Kamil Krofta
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 74–75. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Paleografie

Palaeografie (z řec.), nauka o starých písmech a jejich vývoji. Z jejího oboru vylučují se však některé památky historické, na nichž vyskytuje se písmo. Tak zabývá se písmem na mincích numismatika, písmem na pečetech sfragistika; krom toho však písmo nápisů (na př. na pomnících a památkách stavebních) jest předmětem zvláštní vědy epigrafiky. Zbývá tedy p-ii pouze písmo knih a listin. Pokud se týče listin, p. stýká se úzce s diplomatikou, vědou, jež zabývá se formální stránkou listin vůbec, tedy nejen písmem, nýbrž zvláště též formulemi a slohem listin. Z praktických příčin v obor p. přibírá se též nauka o látkách, na nichž se psávalo, jakož i nauka o psacím náčiní.

Podle různých druhů písma lze děliti p-ii v různá odvětví. Protože studium písma nejstarších kulturních národů pěstuje se obyčejně v těsném spojení s jejich dějinami vůbec, jde hlavně o p-ii latinskou, v niž možno v širším smyslu pojímati nejen písmo památek psaných řečí latinskou, nýbrž i písmo památek psaných řečmi národními, pokud užívají t. zv. písma latinského nebo jeho odrůd, dále o p-ii řeckou a příbuznou s ní p-ii slovanskou, jež zabývá se písmem kyrillským a hlaholským. Hlavním úkolem p. jest, aby nás učila čísti správně tato stará písma, zejména tedy rozuměti systému zkratek, jichž bývalo užíváno měrou velmi značnou. Vedle toho však p. učí nás určovati příbližně z rázu písma, jímž kniha nebo listina jest napsána, dobu jejich vzniku, po případě též jejich provenienci. Za tím účelem stopuje podrobně změny, jimž písmo podléhalo na různých místech a v různých dobách (v. Písmo). Podrobná znalost dějin písma dovoluje nám jednak zařazovati písemné památky, o jejichž vzniku nemáme odjinud zpráv, do určité doby (někdy lze tuto dobu omeziti až i na čtvrť století, jindy dlužno spokojiti se jedním nebo dokonce i několika stoletími); dále však poskytuje možnost rozhodovati, zda některá písemná památka, která sama do určité doby se klade, skutečně v té době mohla býti napsána, čímž p. stává se nejdůležitějším prostředkem ke zjištění padělkův a pod. Přirozeně má největší důležitost p. latinská, a to zase v prvé řadě pro středověk, kdy nebylo tisku a vývoj písma děl se jednotněji.

Pokusy o soustavné a vědecké studium starého písma vyskytuji se od doby humanistické. První rozhodný krok učiněn byl v XVII. stol. ve sporu mezi benediktiny kongregace maurské a jesuity o pravost některých listin řádu benediktinského. Slavné dílo Mabillonovo De re diplomatica libri VI (1681), jímž se hájí ony podezřívané listiny, věnuje značnou pozornost též vývoji písma. Jako tu, byla p. i v následující době pěstována jako součást diplomatiky. Známá díla diplomatická Nouveau traité de diplomatique z r. 1750, Waltherovo klassické Lexicon diplomaticum z r. 1751 a j mají i pro p-ii veliký význam. Teprve v XIX. stol. p. odloučila se od diplomatiky; vzniklo množství děl věnovaných výhradně studiu starého písma. Jsou to hlavně veliké soustavné sbírky ukázek různých druhů písma v reprodukcích, které po stránce technické zvláště od vynalezení reprodukce fotografické stále se zdokonalují. Podrobný výčet všech důležitějších publikací z oboru p. najde se v knize G. Friedrichově, Učebná kniha p. latinské (Praha, 1898), jež náleží k nejlepším příručním knihám latinské p., vynikajíc důkladností, přehledností i hojnými a pěknými ukázkami různých druhů latinského písma. Z jiných podobných knih nejznámější jsou tyto: Prou, Manuel de paléographie latine et française du VI^e au XVII^e siècle (2. vyd. r. 1892); Paoli, Programma di paleografia latina e diplomatica I. Paleografia latina (2. vyd. 1888), II. Materie scrittorie e librarie (1894); německý překlad tohoto spisku pořídil Lohmeyer, Grundriss zu Vorlesungen über lat. Palaeographie u. Urkundenlehre I. Lateinische Paleographie (1889), II. Schrift- und Bücherwesen (1895). Původní příručky palaeografické německá literatura dosud nemá, nehledíme-li k malému spisku rázu více praktického Anleitung zur lateinischen Palaeographie od Wattenbacha (4. vyd. 1886). Od téhož autora pochází klassický spis Das Schriftwesen im Mittelalter (3. vyd. 1896), jednající o psacích potřebách a náčiních. Velmi dobrá kniha Thompsonova, Handbook of greek and latin palaeography (1893) jedná též o p-ii řecké. Pro p-ii slovanskou (kyrillskou) vydal důležitou pomůcku Karskij, Očerk slavjanskoj kyrillovskoj paleografiji (Varš., 1901). Ostatně v příčině slovanské p. viz Hlaholice a Kyrillice. KKr.