Ottův slovník naučný/Pacuvius

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pacuvius
Autor: Robert Novák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 9. Dostupné online
Licence: PD old 70

Pacuvius Marcus, vynikající skladatel řím. tragédií (* v Brundisii kol. 220, † 130 př. Kr. ). Blízce byl spřízněn s básníkem Q. Enniem; neboť byl syn sestry jeho. Ennius i na básnickou činnost jeho měl vliv nemalý, ježto byl v umění tom jeho učitelem. Největší čásť života svého prožil Pacuvius v Římě, zabývaje se tu jednak skládáním dramat, jednak malířstvím. Teprve ve stáří, stižen jsa chorobou, nucen byl opustiti Řím a uchýliti se do mírnějšího podnebí Tarenta. Tam také zemřel, maje věku 90 let. P. jest první z dramatiků římských, jenž věnoval se výhradně tragédii. Kdežto předchůdcové jeho, jako Livius Andronicus, Cn. Naevius a Q. Ennius, pěstovali jak vážné drama, tak i veselohru, P. obmezil se tragédií, a ani tu nebyla činnost jeho zvláště rozsáhlá. Neboť jen o nevelikém počtu kusů jeho dramatických – celkem 12 – se dovídáme. Za to však veliká byla péče, již vynakládal na vzdělání a vytříbení jednotlivých dramat svých. Jakož tehdy bylo zvykem, složeny byly i jeho tragédie především dle vzorů řeckých, hlavně dle kusů Euripidových. Známe tituly a zlomky z 11 dramat takových. Většina jich vzata z trójského kruhu bájí, z něhož tragikové římští vůbec rádi čerpali. Vedle těchto tragédií P. pěstoval i tragédii beroucí látku z historie římské, tak zvanou praetextu. Známo jest nám jedno jeho drama takové, slovoucí Paulus. To týkalo se dle jedněch (na př. L. Müllera) nešťastného konsula Aemilia Paula, jenž padl v bitvě u Canen za války s Hannibalem, dle druhých stejnojmenného vítěze u Pydny r. 168. Sloh P-iův chválen od starých pro hojnost, vážnost a vznešenost. Ale mluva jeho nezdála se Ciceronovi zcela ryzí a čistou. Jinak však zahrnuje jej Cicero chválou a uznává jej za nejlepšího tragika římského (de opt. gen. or. 1). Jisto jest, že kusy jeho docházely obliby nemalé jak u vrstevníků, tak i u generací pozdějších. I za Ciceronovy doby provozovány často a s úspěchem. Zdá se, že zamlouvaly se obecenstvu římskému i tím, že v nich hlásány byly a doporučovány občanské ctnosti, jako statečnost, věrnost a láska k vlasti. Litovati jest, že se nám odtud nezachovalo nic více než některé zlomky a tituly. Ty sebrány jsou v Ribbeckově spise Tragicorum Romanorum fragmenta (Lip., 3. vyd. 1897). Srv. též L. Müller, De Pacuvii fabulis disputatio (Berl., Calvary 1889). RN.