Ottův slovník naučný/Pařízek (osoby)

Ottův slovník naučný
Pařízek	Pařízek	Pařízek z Pařízku

Údaje o textu
Titulek:	Pařízek
Autor:	Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 229–230. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Aleš Vincenc Pařízek

Pařízek: 1) P. Aleš Vincenc, spisov. paedagogický doby osvícenské (* 10. listop. 1748 v Praze – † 15. dub. 1822 t.). Vyrůstaje od mládí v klášteře dominikánském, kde dostalo se mu také prvního vzdělání a cvičení v hudbě, vstoupil r. 1765 do řádu dominikánského a vystudoval v něm filosofii a theologii v Brně a Praze, kde posvěcen r. 1772 na kněze a nabyl také doktorátu filosofie, k němuž později získal i doktorát theologie. Působiv krátce jako kazatel v Praze a jako katecheta na řádové škole v Jablonném, povolán za katechetu do Prahy, kde získal si záhy jako paedagog takovou pověst, že již r. 1780 přeložen na vzornou německou školu malostranskou, založenou Kindermannem, kde přičinil se o čes. výklady pro katechety a úřadu svému s takovou horlivostí se věnoval, že až ochuravěl. Pozdraviv se ustanoven r. 1783 ředitelem nové normální školy v Klatovech, kterou rychle povznesl, načež vyznamenán byv titulem notáře biskupa budějovického, povolán Kindermannem jako »nejhodnější ze soudobých paedagogů« za ředitele vzorné školy malostranské, na níž působil úspěšně až do smrti. P. byl a zůstal věrným odchovancem doby josefinské. V duchu jejím všestranně jsa vzdělán a smýšlení humanního pečoval neúnavně o povznesení školství v Čechách, o něž získal si značných zásluh, uznávaných u nás i v cizině. V duchu téhož josefinisinu zůstal však také byrokratem, celkem chladným k národním snahám českých vlastencův-buditelů, kteří usilovali o probuzení národního vědomí a šíření češtiny. Ač v mládí býval přítelem Pelcla, Procházky, Krameriusa, bylo potřebí teprve vládního dekretu ve prospěch češtiny (1816), aby P. pomyslil, že i na obecných a normálných školách třeba věnovati péči českému jazyku. Proto se strany české dostávalo se mu častých výtek (od Jungmanna), kdežto úředně skvěle vyznamenaván. Týž osvícenský ráz má také dosti hojna literární činnost P-zkova, vykazující četné spisy paedagogické a nábožně poučné, původní i přeložené, české i německé. Z českých jsou významnější: Pravidla české dobropísemnosti, praktickými příklady vysvětlená pro učitele čes. škol (Praha, 1813 a pak ještě třikráte), složená docela dle zásad bratrských a později vydávaná se zřejmou tendencí proti novotám Hankovým; O pravém způsobu cvičeni mládeže (t., 1797), výtah z pěkného němec. spisu P-zkova; O svobodě rovnosti městské, jaká jest a co z ní pochází mezi Francouzi (t., 1793); Biblická vypsání nynějších příběhů (t., 1814); Výklad na nedělní a svátečni evangelia (t., 1788 sl., 3 d., také německy): Obraz dokonalého učitele (Král. Hradec, 1822, překlad němec. spisu P-zkova z r. 1808, pořízený F. A. Vackem) a j. Kromě toho přispíval do Nejedlého »Hlasatele« (O pravém vychováni dítek) a do Hromádkových »Prvotin« (O povaze národu čekého a j. drobnostmi); od r. 1816–21 Pařízek redigoval časopis »Der Schulfreund Böhmens«, do něhož r. 1817 napsal zajímavé Myšlenky a pokyny, aby zaveden byl a šířen jazyk český v německých obecných školách v Čechách, ale »nikoli na úkor němčiny, nýbrž aby s ní sestersky se spojil, by tím oba jazyky u mládeže zobecněly k nejlepšímu zdaru veškerého obyvatelstva«. Vedle školy a literatury Pařízek zanášel se s oblibou také hudbou, malbou, kreslením, rytím a sbíráním mincí; sbírku svou odkázal Museu. Život a činnost P-zkovu pěkně vypsal V. Kryšpín v »Paedagogiu«, 1882. Hš.

2) P. Josef, spisovatel český (* 1778 v Týně n. V. – † 30. čce 1864 v Praze ve všeobecné nemocnici). Vystudovav gymnasium zanášel se hudbou a vyučoval v mnoha rodinách šlechtických i měšťanských hře na piano, housle a jiné hudební nástroje. Kromě hudby P. vyznal se však také v mnoha jiných oborech. Přispíval literárními drobnostmi do »Květů«, »Včely«, »Šotka« (pod jm. J. P. Vltavotýnský), byl vyhlášeným krasopiscem, kreslířem, malířem, hotovil drobné dřevěné sošky a v posledních letech svého trochu podivínského života, když smrtí pozbyl choti a sestry, robil nejrozmanitější věci od obyčejného kuchyňského nářadí až k umělým nástrojům hudebním. Při tom žil v úplné odloučenosti a často v trapné bídě, již mírnily podpory jmenovitě hraběte Lützowa a Vratislava. O této činnosti P-zkově nejzajímavější jest zpráva, že P. »za časů Hankových zabýval se mnoho v Museu, kde zvláštní pilí dopisoval porušené staré rukopisy, vylepšoval a doplňoval kresby a vady starých kněh velmi uměle a téměř k nepoznáni s neobyčejnou způsobilostí, jejížto pochod co tajemství s sebou do hrobu vzal, neb uměl písmenka stará a staré kresby nápodobňovati s takovou zručností, že někdy by byl nepoznal, co přidal a co doplnil od daného mu vzoru« (Hanuš v Nauč. Slovníku). Srv. »Presse« 1864 č. 212; »Wiener Zeitung« 1864 č. 190. Hš.