Ottův slovník naučný/Přísaha

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Přísaha
Autor: neznámý, Ferdinand Heller mladší
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátý díl. Praha : J. Otto, 1903. s. 705–706. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Přísaha

Přísaha (juramentum, jusjurandum, sacramentum, něm. Eid, franc. serment, rus. приеяrа, pols. przysięga nebo klątwa, srv. čes. kletba) jest slavnostní zaklínání se Bohem, že to, co osoba stojící před soudem vypovídá, jest pravda. Takový jest aspoň smysl p-hy jakožto soudního prostředku průvodního. Přísahající dokládá se tím, co mu jest nejsvětějšího, samého Boha béře za svědka své pravdomluvnosti, jím se zaklíná, t. j. přivolává na sebe pomstu boží (kletbu), kdyby křivě přísahal. Ukazuje k tomu slovo starosl. kljatva a pols. klątwa, jimiž se označuje p. Naproti tomu termin p. naznačuje, že osoba dokládající se bohem sahá na nějakou věc, za křesťanství na svaté evangelium nebo kříž. (Viz čl. Přísežníci.) Jakožto průvodní prostředek známa jest p. nejen v právě národů křesťanských, nýbrž i pohanských. Také u židů byla obvyklým prostředkem průvodním. V právě římském dospělo se v příčině p-ah k formalismu dosti vyvinutému. I ve starém právě germánském a rovněž tak slovanském užívání p-hy jako důkazního prostředku bylo značně rozšířeno. (Srv. čl. Přísežníci.) V právě ruském a jihoslovanském říkalo se p-aze rota, kterýmžto výrazem označován původně spor, zápas a pak boží soud (v. t.). Po zavedení křesťanství vešlo v Rusku v užívání slovo kljatva, a později i terminy věra, krestnoje cělovanije (t. j. líbání kříže); teprve někdy v XVII. stol. ujalo se slovo prisjaga. V jinorodeckých listinách XVI. stol. užívá se slova šerť. red.

V oboru právním užívá se p-hy jednak jako slavnostního slibu, jednak jako průvodního prostředku. Slavnostním slibem jest p., kterou skládají státní i zeměpanští úředníci při nastoupení v úřad a při každém postupě do vyšší třídy dietní, pak advokáti, notáři, soudní znalci a jiní funkcionáři, a účelem jejím jest, dotvrditi a závažnějším učiniti slib plnění povinností s úřadem neb zaměstnáním spojených. Co průvodního prostředku užívá se p-hy hlavně v řízení soudním a to ode dávna. Účelem p-hy tu jest, přiměti toho, kdo na soudě má činiti sdělení o skutečnostech pro rozhodnutí soudní důležitých, aby mluvil pravdu. Vykonává se tedy p-hou jistý nátlak, spočívající v tom, že přísahající, chce-li se vystříhati těžkého hříchu, jímž křivá p. podle pojmů náboženských jest, a neuvaliti na sebe trest na věčnosti, pravdu udati musí. Lze ovšem i jiným způsobem vykonávati nátlak ten, a také vykonává se tím. Že jest křivé svědectví (a ovšem i křivá p.) trestním zákonem prohlášena za zločin, který se stíhá těžkým žalářem. Avšak tento nátlak nepokládá se za dostatečný proto, že zhusta nelze prokázati subjektivní nepravost svědectví resp. p-hy, tak že ani trestní řízení nemůže míti výsledku, což stává se zejména tehdy, když soud musí svůj výrok opříti o výpověď jediného člověka. Hledě k tomu spatřuje se v p-aze jediné možná záruka toho, že člověk pravdu poví, a předpokládá se, že každý tolik náboženského citu v sobě má, že se neodhodlá tak snadně dovolávati se Boha za svědka pravdivosti, když pravdu nemluví.

P-hu žádá nynější soudní řád civilní od svědků, t. zv. svědecká p., od znalců, t. zv. znalecká p., od stran sporných, t. j. přísežný výslech stran, a vedle toho připouští p-hu, na které se obě strany smírem shodly a kterou jedna z nich složiti má, dále p-hu o chudobě (pauperitní) a konečně p-hu vyjevovací (manifestační), kteroužto poslední zná i řád exekuční i konkursní. Ve všech těchto případech, vyjímaje p-hu smluvenou, jest p. pouze slibem a zárukou, že osoba vyslýchaná sdělí pravdu. Samostatným průvodním prostředkem p. již není. Bývalo tomu tak za vlády starších, nyní platnosti již pozbyvších zákonův o soudním řízení. Tehdy p. stran bývala samostatným, ač subsidiárním prostředkem průvodním, tak totiž, že skutečnost, kterou strana chtěla potvrditi neb popříti, bývala pojata do přísežné znělky, t. j. do znění p-hy, a přísahalo se, že pravda jest nebo pravda není to neb ono tvrzení. Připouštěny pak byly: hlavní p. rozhodovací kladná nebo záporná, když důkaz ani poloviční jiným průvodním prostředkem proveden nebyl, a p. doplňovací rovněž buď kladná neb záporná, když byl jinými průvodními prostředky zjednán důkaz pouze poloviční. P-hy tyto ukládaly si strany ve sporných spisech a protokolech, a strana, jíž byla p. uložena, měla právo buď ji přijmouti nebo druhé straně vrátiti. Dnes tento průvodní prostředek odpadl nadobro a na jeho místo vstoupil výslech stran po případě přísežný. P-hy, které nyní platný soudní civil. řád připouští, skládají se za šetření jistých formalit a v určité formě, která jest zákonem nařízena. Formality ty řídí se náboženským vyznáním: tak na př. přísahají katolíci římští, zvednuvše palec a dva prvé prsty pravé ruky proti kříži, vedle něhož rozsvíceny dvě svíce; židé přísahají s pokrytou hlavou, položivše pěst pravé ruky na thoru a pod. Co do jednotlivých druhů p-ah ustanovuje soudní řád o připuštění jich a skládání toto. Každý svědek má v zásadě vzat býti do p-hy. Jen svědci, kteří již dříve odsouzeni byli pro křivé svědectví nebo křivou p-hu, nebo kterým dosud není 14 let nebo kteří pro slabost rozumu význam p-hy pochopiti nemohou, do p-hy vzati býti nesmějí. Dále může soud každého svědka p-hy sprostiti, když obě strany p-hy jeho se vzdají.

Do p-hy má býti vzat svědek před výslechem; dříve však zjistí se jeho osobní poměry, jako náboženství, stáří, stav a pod., a dá se mu poučení o významu p-hy a svědectví a o následcích p-hy křivé. Shledá-li se nějaká závada, může soud vzíti svědka do p-hy až po jeho výslechu. V p-aze, jejíž forma jest stálá, slibuje svědek, že na vše, nač od soudu bude tázán, vypoví pravdu.

Podobně jako svědek má i každý znalec před podáním nálezu a posudku složiti p-hu, ve které slibuje, že podá nález a dobrozdání podle nejlepšího svědomí a vědomí a podle pravidel vědy, umění neb živnosti. Sproštěn p-hy může býti znalec tehdy, když ji strany nežádají. Krom toho stálý přísežný soudní znalec nebéře se do p-hy v každém jednotlivém případě, nýbrž připomene se mu pouze p., kterou, jmenován byv znalcem, složil jednou pro vždy.

Ohledně p-hy stran (přísežného výslechu stran) platí totéž, co uvedeno o p-aze svědecké, s tím rozdílem, že strany, jejichž výslech byl připuštěn, nejprve vypovídají nepřísežně, a teprve tehdy, když soud podle výsledku nepřísežného výslechu uzná toho potřebu, dle volného uvážení připustí ještě přísežný výslech jedné z obou stran. Obě strany nesmějí o téže skutečnosti slyšeny býti přísežně. Naproti tomu smírem smluvená p. stran může míti formu bývalých p-ah, t. j. skutečnost, o kterou jde, může býti pojata do znění p-hy. Formality však jsou stejné jako u p-ah jiných.

P. o chudobě (pauperitní) připouští se v mezisporu o žalobní jistotu, když bylo soudem rozhodnuto, že žalující strana (cizinec) má dáti žalobní jistotu nebo složiti p-hu, že jistoty takové pro chudobu dáti nemůže.

P. vyjevovací (Manifestationseid, Offenbarungseid) připouští se jednak podle soudního, jednak podle exekučního a konkursního řádu. Složení p-hy oné možno žádati pouze za tím účelem, aby ten, kdo jest podle občanského práva povinen seznati jmění nebo dluhy, nebo ten, kdo o zamlčení neb zatajení jmění patrně ví (hlavně dědic), udal, co mu o jmění, dluzích neb o zatajení a zamlčení jmění známo jest. Ke složení p-hy této nutno doháněti sporem.

P. druhá se připouští tehdy, když proti dlužníkovi vedena byla exekuce bezúspěšně. Tu soud na pouhou žádost věřitelovu nařídí dlužníkovi, aby, jde-li o vydání nějakých věcí, oznámil, kde věci ty jsou neb, že on sám věci ty nemá ani neví, kde se nalézají, nebo jde-li o peněžitou pohledávku, pro kterou byla exekuce marně vedena, aby předložil seznam svého jmění a udal, kde se nalézá, a pak v obojím případě při stání p-hu složil, že jeho udání jsou správná a že nic ze svého jmění nezamlčel. Ke složení této p-hy doháněti možno dlužníka vězením až 6měsíčním. Náklady spojené s vězením ve zvláštní místnosti, pro vazby toho druhu určené, nese věřitel ze svého, ale má nárok na náhradu jejich se strany dlužníka. Formality při všech těchto p-hách jsou takové, jak uvedeno shora. Podobného druhu jest i p. dlužníka v konkurs upadlého, jíž seznává své jmění. Hlr.