Ottův slovník naučný/Pěčka

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pěčka
Autor: Jan Václav Novák
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 389–390. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Pěčka (vl. Piečka n. Pieček) Michal z Radostic, také Smržickým dle původu své rodiny nazývaný, latinský veršovec v Čechách poč. XVII. století. Nar. v Chrudimi r. 1580, studoval v Praze a již tehdy obíral se latinským veršováním, složiv a cís. Rudolfovi věnovav r. 1597 Classicum adversus bellum Turcicum, násl. roku elegii na smrt příbuzného a na oslavu narozenin Kristových. Nabyv takto známostí mezi učenými básníky latinskými, P. obíral se právy, chtěje se státi prokurátorem. Ten úmysl jeho prosvítá i vydáním Akcí a rozepře mezi filosofem, v lékařství doktorem a orátorem neb prokurátorem, třmi vlastními bratry, kterýžto spis dle Beroalda zpracovaný věnoval prokurátorům při vyšších soudech na hradě pražském. Dokazuje se tu, který stav učený by obci a vlasti byl nejprospěšnější, a to tak, že zástupci jejich vypočítávají své přednosti a tupí ostatní. Rozhodčí přisuzují vítězství prokurátorovi. V přídavku rozbírá se otázka, může-li šlechetný řečník převzíti při špatnou a dovede-li nešlechetný uhájiti věci dobré. Důvody rázu sofistického. Řeč odchyluje se od dobrých vzorů novotvary a vulgarismy. České překlady lat. veršův a sentencí svědčí leckde o vtipnosti P-kově. Dílo zalíbilo se latinské básnířce Alžbětě Janě Westonové, jež předeslala několik nadšených veršů, začež ji P. opěvá ke konci. Také básně lat. otčima svého Tugurina P. sebral. Oženiv se tehda bohatě usadil se na Novém městě Pražském. V nepokojích stavovských držel se strany císařské tak horlivě, že mu z toho i nebezpečí vzniklo, až donucen odejíti do ciziny, poněvadž prý proti stavovským direktorům podněcoval. Vrátiv se však záhy opět tajně do Prahy, kde měl rodinu, byl teprve odtud zjevně vypověděn (P. Skala, III., 42). Po vítězství své strany arci volně přišed do vlasti nabídl se k službám kníž. Karlovi z Liechtenšteina, jehož stal se »velikým pochlebníkem« (Skala, V., 234), jakož i jesuitským. Dostalo se mu za to hned perkmistrovství hor viničných (1620). Později (1622) přejímal majetek zrušené university Karlovy (s Mollerem a Černínem) a měl dozor nad těmi statky až do odevzdání jesuitům. Škodolibost povahy jeho, jež vzbudila obecnou nevoli, ukázala se tehda dvěma pamflety, jež sepsal na pokořené Čechy pod pseudon. Rybalda Peruána a Reinolda Guisca; první z nich, Satyrarum liber prior et Elegiar um atque epigrammatum liber posterior, dokonce spálen od katolické správy zemské, druhý pak ironickou formou chválil Čechy, naopak jsa čten podával nesrdečnou jejich hanu (Balbín, Boh. d. II., 312–314 autorství P-kovo zvěděl od muže, jenž jej dobře znal. Jir. II., 92–94). JNk.