Ottův slovník naučný/Písek

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Písek
Autor: Jiří Soukup
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 778. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Písek (materiál)

Písek (angl. sand, franc. sable, it. sabbia, něm. Sand, pol. piasek, rus. pesok) je drobné uvolněné kamení, jehož velikost měří se jen v millimetrech. Co do povšechné jakosti lze říci, že rozeznáváme p. hrubozrný, t. zv. režný, jakým bývá náš p. vltavský, a potom p. jemný jako prášek t. zv. p. létavý. Tento název pochodí od toho, že p. poslednější bývá lehce zmítán větrem a naplňuje pak celé okolní ovzduší, jak to shledáváme zejména na pláních severního Německa a Hannoverska, tak že letní dobou nelze ani vagony železniční otvírati. Hmoty, z nichž tvoří se p. nynější dobou, mohou býti nejen vrstvy prahorní, ale i vrstvy všech ostatních útvarů geologických. Nejstarší p. povstal jen z vrstev prahorních zvětráváním a vyplavením následkem srážek v ovzduší. Novější doba vytvořuje i p. z korálových hmot a z lastur. Písku, není-li v něm látek rostlinných, užívá se v stavitelství k přípravě malty a bétonu. Má-li látky cizí, po případě i rostlinné, třeba p. takový práti, což děje se postupem týmž, jako se připraví výroba mýdla – loužením. Nejlepší p. jest ovšem ten, který sestává ze stejných zrnek křemenitých, tedy p. křemitý. Ale málokterý p. sestává jen z pouhých zrnek křemičitých, bývá v něm při nejlepší jakosti písku toho i 20% cizích příměsků, což vysvětluje se tím, že horniny zvětrávající odlučují nejen zrnka křemene, ale i živce, slídy, amfibolu, vápencův atd., dle toho, z jakých hornin p. povstává. Mnohdy se vytvořuji písková ložiska, nánosy starší i novější, ve formě celých ostrovův a pouští, na nichž, zejména tehdy, je-li v písku mnoho železitých součástek, žádná vegetace neprospívá. Písková lože obsahují namnoze i příměsky drahokamů (diamantu, granátu, hyacintu, chalcedonu a j.) – i drahokovů (zlata, platiny, cínu atd.), tak že se na nich vyskytují ryžoviště, o něž ani v Čechách nebývalo nouze.

Činívá se rozdíl v písku, jak již pověděno, dle toho, z jaké horniny povstal, a dle toho mimo křemitý p. nalézáme i: p. dolomitový (na jednotlivých místech Švábských Alp a ve Francii); glaukonitový p., produkt zvětrávání třetihor; p. magnetitový jakožto směs, v níž převládá magnetit titanový s podřízeným množstvím augitu, granátu, cirkonu a také zlata, platiny atd., kterýžto druh písku tvoří mocné usazeniny říčních a potočních břehů v krajinách okolí vulkanického a jezer; p. lasturový, který obsahuje ve směsi křemene i zbytky rozdrcených lastur a zvířecích kostí, a p. vulkanický atd.

P. jakožto součást ornice má velikou důležitost proto, že dalším zvětráváním vytvořuje úrodnou půdu a že umožňuje vytvoření pórovitých vrstev, jimiž vláha snadno dospěje ke kořínkům rostlinným. Mimo to půdu tučnou, vodu nepropouštějící, činí schopnu, by odváděla zpodní vodu.

Ve stavitelství významný je zvláště p. křemenitý proto, že maje převahu silikátů vytvořuje s vápenitými příměsemi také zdivo. Process tento, který napodobí stavitelství, vytvořila věčná příroda dávno před tím, nežli lidstvo počalo zeměkouli obývati – nasytivši pískoviště roztoky přirozeného vápenitého tmele a vytvořivši celá horstva pískovcová. Sp.