Ottův slovník naučný/Píseň

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Píseň
Autor: Leander Čech, Josef Boleška
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 784–785. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Píseň

Píseň, jakožto druh lyrického básnictví, jest výraz prostých a jednoduchých citů v nejprostší formě. P. jest vždy určena ke zpěvu a skládá se ze stejně upravených sloh, zpívaných původně vždy stejnou melodií a určených pro zpěv jednotlivce. Rhythmus písně jest vždy zpěvný a rým snadno pochopitelný. Tato jednoduchost a prostota formy jest hlavním znakem písně. Trochu umělejší a složitější komposicí se vyznačující báseň lyrická, byla-li i pro sbor pěvecký určena, mívala svůj název zvláštní. Tak proti sobě se kladou názvy ve středověké latině carmenmodus a psalmus, u Franconzů chansonlais, u Němců lietleich. Písní pro přednes bez melodie dlouho nebylo a skladatel i básník byli táž osoba. Přes jednoduchost jest přece u písní veliká rozmanitost obsahu i formy. Písně nevymírají, obnovují se stále, každá doba zanotuje nový ráz písní, písně ty vyzní, zaniknou, ale zase vzniknou písně nové. P. nevyjadřuje pouze, co cítí jednotlivec, nýbrž bývá výrazem citů společných, jednotlivé stavy a celé národy charakterisujících. Písně dělí se na lidové a umělé, což značí jen rozdíl stupňový, a obojí písně se dělí zase v duchovní a světské písně. P. lidová vyznačuje a zamlouvá se svou přirozeností a naivností, zdobí ji názornost, stručnost a obrazná konkretnost. Jakožto výraz neumělkovaného citu přírodního bývá někdy zdánlivě plná mezer a skoků, jest však vždy svěží a plná vroucí vůně ryzího a dobrého srdce. Ovšem to platí o lidové písni starší, dokud nevnikala v lidovou poesii nízkost pakultury velkoměstských odrhovaček. Pravá původní lidová poesie značí se překvapující reálností, sloučenou však vždy s nejjemnější poesii: svědčí o tom písně mající za předmět city vyplývající ze života styků pohlavních. V poesii lidové ustálily se jisté formální obraty a figury, jako apostrofa, pallilogie, antithesa, alliterace, paronomasie atd. P. lidová se vyskytuje v lidové poesii všech národův a jest také bohatá i v poesii slovanské a tedy i české. Z českých písní lidových zvláštního rázu jsou tak zvané popěvky, kratičké písně, obsahující obyčejně jednu sloku a vyjadřující cit nějaký myšlenkou a způsobem vtipným. Písně lidové tvoříce hlavní a nejčetnější druh poesie lidové došly pro svoji hodnotu kulturní vůbec povšimnutí, hlavně ke konci stol. XVIII. a ve stol. XIX, a byly hojně sbírány. Mezi hlavní sběratele písní lidových českých, moravských a slovenských náležejí Erben, Sušil, Bartoš, Kollár, Kadavý. Duchovní písně české sebral a vydal Kamarýt již r. 1831 a 1832. – Umělá p. jsouc plodem kultury liší se od lidové větší rozmanitostí obsahu i formy, jsouc výrazem bohatého a spletitého citového života jednotlivců, společností, stavů, národů. Nejčastějším předmětem jest i tu sice láska pohlavní a proto erótické (milostné) písně mají převahu, nicméně i jiné písně skládají se a zpívají hojně. Po erótické poesii nejvíce se pěstuje píseň společenská, opěvujíc přátelství, radosti a zábavy společenského života; sem náležejí také písně anakreontické, slavící v duchu Anakreontově lásku, víno a životní požitky, sem náležejí také t. zv. skolie, krátké jednoslokové improvisované písně pijácké, přípitky a kolozpěvy. Rozumí se, že dle různých okolností společenské písně mají i jiné přečetné názvy. Ze vztahů k poměrům vlasteneckým, národním, politickým vznikají písně vlastenecké, válečné, politické, sociální. Všichni znamenitější básníci lyričtí vzdělávali i písně. Hledí-li básník umělý napodobiti duchem i formou p. lidovou, vznikají tak zvané umělé písně v duchu národním (u nás Čelakovský, Sládek, Procházka), z nichž mnohé skutečně znárodnějí, t. j. stanou se majetkem lidu a na skladatele tak se zapomene, jako ve skutečné písni lidové. Konečně budiž podotknuto, že p. hlavně náleží k lyrice situační (jinak citové, ač ovšem výraz citu jest podstatou básnictví lyrického a básnictví vůbec), ale též lyrika náladová i reflexivni halí se někdy ve formu písně a písně takové shledáme i v poesii lidové. Čch.

P. v hudbě je spojení lyrické básně s hudbou, při čemž na místo slova mluveného vstupuje zpívané tím způsobem, že hudební prvky rhythmu a spádu tónového, jež nalézáme v řeči, přecházejí ve skutečnou hudbu, jsouce stupňovány k melodii rhythmicky spořádané. Charakteristickou vlastností písně je prosté melodické učlánkování. Tak zv. forma písně, vyskytující se nejen v písni ve vlastním, užším slova smysle, nýbrž i při skladbách instrumentálních, má uspořádání themat v poměru I:II:I, nebo, vyskytují-li se mezi thematy ještě vedlejší články (t. zv. rozšířená forma písně), v poměru I: a, b, a, II: c, d, e, I: a, b, a. Tak zv. p. beze slov jest označením od časů Mendelssohnových oblíbeným pro kratší, melodické skladby instrumentální, jež starší hudba jmenovala ariemi. Pravá p. pro zpěv může býti buď strofickou nebo prokomponovanou. Přidržuje-li se básník určité strofy, může skladatel činiti po jeho příkladě a vytvořiti melodii, která se při každé strofě opakuje i s harmonisací doslovně, nebo je stejna pro jistý počet strof, pro další se měníc nepatrně (obyčejně pro střední neb závěrečnou); v tom případě mluvíme o písni strofické. Oproti tomu při prokomponované písni jde speciálněji za smyslem básně, nevystihuje pouze celkový obsah náladový, nýbrž do detailů přecházeje, charakterisuje a maluje. Tím každá strofa je podělena novou melodií, a opakuje-li se některá pro zaokrouhlení skladby, děje se to s modifikacemi. V moderním slova smysle je p. hudebním kvasem ne přes 100let starým. Vznik její má původ v odporu proti holé formovosti italské koloraturní arie operní a z něho vzniklé zpěvohře německé a může proto přímo J. A. Hiller označen býti jako její tvůrce. Dokázati lze, že Goetheova lyrika brala popud z Hillerových oper, a s druhé strany, že zase dala vzniknouti písním Schubertovým. Tímto mistrem p. povznesena byla jakožto genre umělecký k největšímu rozkvětu a v jeho duchu budovali pak dále R. Franz, Liszt, Schumann, Brahms a Hugo Wolf. V české hudbě sice všichni její zástupci písně se dotkli, ale po Bendlovi teprve mladší generace usiluje o její zvelebování, hlavně V. Novák, B. Vendler, K. Macan a j. Srv. Schneider, Das musikalische Lied in geschichtlicher Entwickelung (1863–67); Seyfert, Das musikalisch volksthümliche Lied v. 1790 bis 1800.

Co tuto pověděno, platí o písni umělé, proti níž staví se p. lidová jakožto plod fantasie neznámého původce udržovaná podáním lidu jak co do textu, i co do nápěvu, a písemného záznamu docházející teprve třetí osobou a jí uvedená do roucha harmonického. Nesprávně v češtině lidové písni dával se dříve název písně národní, čímž pojem užší byl vztahován na širší název. P. lidová jest ovšem vždy neklamnou známkou pevného hudebního jádra toho kterého národa (což vidíme nejlíp u národů nemajících jí, jak jsou k určitým formám hudebním nezpůsobilí, na př. Francouzi k symfonii) a mívá dle territoriální příslušnosti určité vlastnosti, svědčící výmluvně o zvláštní charakteristice hudebních nápadů, které od neznámého jedince vyšedše, přešly v krev veškerosti. Proto mají lidové písně nejen jednotlivých kmenův a větví národních, ale i jednotlivých krajin své specifické hudební odlišnosti. V českých písních na př. převládá tónina tvrdá, v moravských měkká, mnohé písně slovenské budovány jsou na staré tonalitě nebo ve složitém zvukořadu (c d e fis g as h c). Významným tónem ve mnohých slováckých písních je zvýšený 4. stupeň na způsob tóniny lydické, který však v ústech lidu pro nižší intonaci nezní nijak příkře. Nejen v melodice, i v rhythmu a modulaci lze pozorovati nápadnou různost. Čechové, jsouce národem hudbymilovným, zpívali jindy vždy a všude, takže v písních zobrazena celá jejich povaha; písní se radovali a veselili, písní žalovali svůj zármutek a bol, písní projevovali svou náklonnost i odpor k druhému, písní vtipkovali i posmívali se; zpívali mladí a staří a každý stav měl své písně. Není tudíž s podivem, že národní písně česko-slovanské plní celé knihy. Může se říci, že jindy národní zpěv provázel Čecha po celý život; v kolébce naslouchal písním své matky neb chůvy a později zpíval sám, co byl slyšel od jiných; zpíval při práci domácí, na poli, v lukách i v háji, v chrámě i v hospodě, při hrách i k tanci, a když odvolán byl ze života, zpívali mu věrní druhové nad hrobem. Od r. 1848 lid český znenáhla přestal zpívati; nyní při práci mlčí, a zpívá-li, jsou to písně co do obsahu i co do nápěvu odporné, bezcenné. Národní písně zpívají se nyní jen ve městech jako zvláštnosti a na vesnicích pouze starší osoby nosí je v paměti. Aby mizející takto lidové písně neupadly v naprosté zapomenutí, od půlstoletí folklorové a hudebníci zaměstnávají se jejich sbíráním i pořádáním, harmonisováním a tiskem vydáváním. Tak sebral K. J. Erben »Prostonárodní české písně a říkadla«, Fr. Sušil »Moravské národní písně«, Fr. Bartoš »Nové národní písně moravské« a »Národní písně moravské v nově nasbírané«, Ed. Peck »Valašské nár. písně a říkadla« a Jan Kadavý »Slovenské spevy«. Pokud harmonisátorů se týče, vydal z Erbenovy sbírky J. P. Martinovský 400 písní českých, dr. Norbert Javůrek harmonisoval moravské a slezské písně (prémie »Mat. hud.«), J. Kuba uveřejňoval »Slovanstvo ve svých zpěvech«, sborník písní všech slovanských národů pro jeden hlas s průvodem klavíru nebo pro několik hlasů. J. Maláta »Český národní poklad« obsahuje české, moravské, slezské i slovenské písně s průvodem klavíru a s příslušnými předehrami i dohrami. Novější dobou sběratelství specialisuje se na určité kraje. Karel Weis sebral písně »Blaťácké«, V. J. Novotný »Bechyňské« a »Libické«, V. Novák řadu písní slovenských. Z nepřehledné řady německých sborníků písní lidových stojí v popředí Erkovo dílo »Deutscher Liederhort«. – Druhdy můžeme pozorovati i opačný postup při vnikání písní do lidu; ne totiž písně anonymní vycházejí z něho, nýbrž umělé jsou jím přijaty a obecnějí v jeho ústech. V případě tomto mluvíme o písni znárodnělé (na př. Škroupova »Kde domov můj«, Tomáškova »Hej Slované«). Konečně je dělidlem v písních jejich obsah, dle něho rozeznáváme písně buď světské nebo duchovní; oba druhy vznikly z písně národní as ve XIV. stol. Zvláštní zajímavosti nabývá historie písně duchovní v Čechách, kde s hudební stránkou úzce je spojen co do významu literární její vývoj.