Ottův slovník naučný/Périer

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Périer
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 478–479. Dostupné online.
Licence: PD anon 70

Périer [périé]: 1) P. Jacques Constantin, průmyslník franc. (* 1742 v Paříži† 1818 t.). Zabýval se studiemi mechanickými a se svým bratrem Augustem Charlesem sestrojil několik nových strojů, zejména centrifugální čerpadlo, jímž obrátil na sebe obecnou pozornost. Konal několik studijních cest po Anglii a r. 1788 sestavil ve své továrně v Chaillotu dvě stříkačky, jimiž pak v Paříži byla čerpána voda ze Seiny a rozváděna po městě. R. 1793 zbudoval rovněž v Chaillotu čtvero pecí tavicích, kde pod dozorem Mongeovým zhotoveno 1200 děl.

2) P. Augustin Charles, syn před. (* 1773 – † 1833), řídil továrnu svého otce, již značně rozšířil, a jako poslanec byl vynikajícím činitelem při zařizování vlády červencové r. 1830. Dvě léta potom jmenován pairem Francie. Napsal Histoire abrégée du Dauphiné de 1626 à 1826 (vyd. Chaper v Grenoblu 1882). Srv. De Gerando, Oraison funèbre d'Augustin P. (Pař., 1833).

3) P. Antoine Scipion, bratr před. (* 1776 – † 1821), byl stejně vynikajícím průmyslníkem jako peněžníkem. Vedle této banky, kterou založil s bratrem Casimirem (v. P. 4), řídil raffinerii cukerní, lihovar, továrnu svého otce v Chaillotu zároveň s bratrem Aug. Charlesem a byl z prvních, jenž zavedl do Francie svítiplyn. Ve světě finančním zaujímal přední místo své doby, jsa také spoluředitelem první pojišťovací společnosti a Banky francouzské. Mimo to byl spoluzakladatelem Société d'encouragement, členem gen. rady průmyslové a gen. rady obchodní, jakož i rady konservatoře uměn a řemesel. Srv. Odier, Discours prononcé aux funérailles d'Antoine P. (Pař., 1821); Choulet, La famille de Casimir P. (t., 1894).

4) P. Casimir Pierre, bratr před., státník franc. (* 1777 – † 1832 v Paříži). Byl chovancem kolleje oratoriánů v Lyonu, pak studoval v Paříži a r. 1795 vstoupil do vojenských služeb v armádě Italské. Po míru Campo-Formijském vrátil se do Paříže a založil s bratrem Ant. Scipionem bankovní závod, při němž starší Antoine řídil technickou stránku podniku, Casimir pak spekuloval a to s takovým zdarem, že závod brzy neobyčejně vzkvétal. R. 1817 vystoupil proti ministerstvu financí brošurou Réflexions sur le projet d'emprunt (Pař., 1817), načež byl zvolen poslancem za Paříž. Tam jakožto člen monarchistické strany ústavní bojoval se vzácnou znalostí odbornou proti regimu finančnímu, zvlášť pak proti kabinetu Villčleovu. Důležitou úlohu hrál při ustavení se vlády červencové, a byv zvolen 3. srp. 1830 praesidentem komory, přidal se docela na stranu orléanovců. Již 11. srpna stal se ministrem bez portefeuille, ale poč. listopadu, kdy Laffitte převzal minist. praesidentství, vystoupil z min. rady a ujal se opět vedení komory Když pak ministerstvo Laffittovo padlo, P. postavil se v čelo kabinetu a převzal min. vnitra zastávaje politiku od té doby zvanou »du juste milieu«. S neobyčejnou přísností postupoval proti všem republikánským snahám, a chtěje zjednati zemi klid a prospěch hospodářský, potlačoval všechny svobodomyslné projevy v tisku i životě spolkovém. I samému králi dovedl se vzepříti, nedopustil, aby rady ministerské byly konány jinde než u něho, a nedovolil vévodovi Orléanskému účastniti se porad těch. Svým urputným chováním i ve sněmovně způsobil si na všech stranách nepřátele, jimž čelil s neúnavnou neústupností. Přes to, že jeho návrh na dědičnost pairské hodnosti ve sněmovně padl, udržel se při vesle. Když vypukla epidemie cholerová v Paříži, ještě provázel prince Orléanského při jeho návštěvách v nemocnicích, ale sám pak onemocněl a zemřel na choleru. V Paříži postaven mu pomník. Mimo uvedený spis vydal ještě: Dernières réflexions (Pař., 1817) a jeho Opinions et Discours vydal A. Lesieur (t., 1834). Srv. Fleury-Bourget, Notice sur Casimir P.; H. Castille, C. P. (Pař., 1859); Ch. de Rémusat, Notice historique sur C. P. v úvodu Opinions et discours (t., 1834); de Basante, Le ministère de C. P. (v »Rev. de Paris«, 1894); Ch. Nicoulland, C. P., député de l'opposition (t., 1894).

5) P. Auguste Victor Laurent Casimir, starší syn před., politik franc. (* 1811 v Paříži – † 1876 t.). Vstoupil r. 1832 do služeb diplomatických a byl r. 1839 vyslaneckým sekretářem v Rusku, r. 1843 vyslancem v Hannoveru. R. 1846 vystoupil ze služeb těch byv zvolen poslancem a podporoval ve sněmovně politiku Guizotovu. R. 1849 byv zvolen do zákonodárného shromáždění účastnil se horlivě prací parlamentních. Když se připojil ku protestu proti státnímu převratu prosincovému, byl zajat, a byv propuštěn ustoupil do soukromí a zabýval se studiem národního hospodářství. R. 1863 znovu vstoupil do života politického a při volbách kandidoval proti kandidátům vládním. Na počátku války francouzsko-německé byl zajat od Němců jako rukojmí. Potom zasedal opět ve sněmovně po boku Thiersově a r. 1871 stal se ministrem vnitra. V úřadě tom reorganisoval ústřední administraci. R. 1873 byl ministrem znova, ale r. 1875 odmítl předsednictví v radě ministerské. P. byl také členem akademie věd morálních a politických a napsal řadu cenných spisů: La protection agricole et les lois sur les céréales (Pař., 1859); Les finances de l'empire (t., 1861); Le traité avec l'Angleterre (1862); La réforme financière (1862); Le budget de 1863 (1862); Les finances et la politique (1863); Les sociétés de coopération (1864); Des sociétés de coopération et de leur constitution légale (1865); Les sociétés coopératives et la législation (Troyes, 1865). V »Rev. des deux mondes« vyšly jeho velice zajímavé Souvenirs d'un diplomate anglais a v Blochově Dictionnaire de la politique jeho Impôt sur le revenu. Srv. Aug. Collin, Notice sur Casimir P. (Nogent-sur-Seine, 1876).

6) P. Jean Casimir, syn před., státník franc. (* 1847 v Paříži). Studoval na lyceu Bonaparte a ve vojně francouzsko-německé vynikl jakožto kapitán osobní udatností, zvláště v boji u Bagneux 13. říj. 1870, začež byl dekorován křížem čestné legie. R. 1871 jmenován chefem kabinetu svého otce v ministerstvu vnitra. R. 1876 zvolen poslancem v arr. Nogent-sur-Seine a pracoval velmi horlivě ve sněmovně, kde znenáhla nabýval značného vlivu. V kabinetě Dufaurede Marcère stal se státním podsekretářem v ministerstvě vyučování a počínal se vzdalovati od levého středu, jemuž s počátku náležel. Ale r. 1883, když jednáno o zákoně o vypovědění praetendentů franc. trůnu, vzdal se mandátu, ježto nemohl »srovnati povinnosti a tradice své rodiny s chováním, které mu předpisovalo jeho svědomí a přesvědčení republikánské«. Byl však za krátko zvolen znovu, přijal mandát opět a stal se v říjnu t. r. stát. podsekretářem v minist. vojenství. Zabýval se také otázkami finančními a mluvíval často v debattách budgetních. Po nových volbách r. 1885 zvolen místopředsedou sněmovny a předsedal později (1891–93) také kommissi budgetní. Posléze r. 1893 zvolen předsedou sněmovny. Po pádu kabinetu Dupuyova vstoupil v čelo ministerstva, v němž řídil portefeuille vnějších záležitostí. Hned s počátku bylo mu bojovati proti snahám anarchistským, zřídil přes opposici senátu ministerstvo kolonií a vymohl několik podstatných reform. Přes to již r. 1894 byl přinucen odstoupiti, ale zvolen opět předsedou sněmovny na důkaz vážnosti, s jakou sněmovna naň pohlížela. Po zavraždění presidenta Carnota 24. čna 1894 zvolen předsedou republiky P., jehož neústupnost a energie prokázaná prve v zápase proti anarchistům, jakož i jiné vlastnosti činily jej zvláště způsobilým. Z 853 hlasů dostal P. od pravice a umírněných republikánů kongressu 451 hlasů, kdežto na Brissona připadlo 191, na Dupuye 99 hlasů. P. jen s váháním přijal nabízenou hodnost a již svým poselstvím, v němž prohlásil, že »nechce práv svých ani zneuznávati ani v zapomenutí uváděti«, t. j. že míní zasahovati ve vládu účinněji než činili jeho předchůdci, vzbudil nespokojenost některých stran, zvláště socialistův a ostatních radikálů, kteří naň proto doráželi tak, že P., maje za to, že nemá dosti moci, aby čelil těmto útokům, vzdal se předsednictví republiky 15. led. 1895. Od těch dob P. žije v naprostém ústraní.