Ottův slovník naučný/Pázmány

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pázmány
Autor: František Brábek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 372–373. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Pázmány [-máň] Petr de Panasz, slavný spisov. maď., theolog, státník (* 4. říj. 1570 ve Velikém Varadíně z rodičů protestantských – † 19. břez. 1637). Roku 1586 přestoupil na víru řím.-katol. a r. 1587 vstoupil do řádu jesuitů. Studoval v Krakově, filosofii ve Vídni a bohosloví v Římě, kdež se stal doktorem bohosloví. Odbyv studia vyučoval až do r. 1607 v Štýrském Hradci filosofii a theologii. Když na žádost svou r. 1607 do vlasti se vrátil, předcházela jej již pověst vynikajícího polemika theologického, neboť již od prvého roku stol. XVII. utkával se v polemických spisech s tehdejšími protestantskými autoritami v Uhrách, zejména s Magyarim, Gyarmatim a Alvinczim. Roku 1608 na sněmu mohutnou řečí na obranu svého řádu vzbudil pozornost celé země. Jeho rozsáhlé vědomosti, prostý, lidu přístupný způsob řečí a spisů jeho a jeho až i násilné vystupování učinily z něho nejnebezpečnějšího a nejmohutnějšího nepřítele šířivšího se tehdáž v Uhrách protestantství. Za svého působení v Trnavě více než 30 vynikajících rodů uherských získal víře katolické, mezi nimi též Sigmunda Forgácse, pozdějšího palatína, jejž získati marně se byl pokoušel jeho vlastní bratr, biskup nitranský František Forgács, pozdější arcibiskup ostřihomský. Po smrti tohoto r. 1616 Matiáš II. jmenoval P-e, kterého byl papež Pavel V. řeholního slibu zprostil, proboštem turčanským a ještě téhož roku arcibiskupem ostřihomským. Od této doby počínaje P. po boku Ferdinanda II. za války třicetileté vykonával veliký vliv na záležitosti politické, snaže se neustále vyrovnávati zájmy dvora, církve katolické i národa svého. Vlasteneckým duchem dýší zejména jeho listy, kteréž vyměňoval s protestantskými předáky své doby. Moc jeho jen jednou byla ohrožena, když sněm Bethlena Gábora v Báňské Bystřici r. 1619 jej ze země vypověděl. Téměř čtvrt století seděl na stolci arcibiskupů ostřihomských tento »maďarský Cicero v purpuru« a stal se mohutností svého ducha, svou bezpříkladnou vytrvalostí v práci a obětmi hmotnými, jež v hojné míře přinášel věci své, znovuzakladatelem katolické církve v Uhrách. Roku 1629 papež Urban VIII. k návrhu Ferdinanda II. jmenoval jej kardinálem. Pohřben v Prešpurku. V letech šedesátých XIX. st. pozůstatky jeho uloženy v kathedrále ostřihomské. Mezi maďarskými a latinskými jeho spisy, jichž jest nad třicet, vynikají: Hodegus, vagyis Isteni igazságra vezérlő kalauz (K božské pravdě vedoucí cesta; Prešpurk, 1613, 1623, 1637; Trnava, 1766; Jager, 1760); Predikácziók (Prešp., 1636, sbírka 105 kázání, církevních řečí); Imádságos könyv (Modlitební kniha; Štýrský Hradec, 1606, dosud 16 vydání); Kempis Tamás (Vídeň, 1604, dosud 15 vydání). Polemická obratnost, rozsáhlé vědomosti a hlavně síla i jednoduchost jazyka byly příčinou, že spisy jeho vedle účinků svých pro katolicismus staly se východištěm nového spisovného jazyka maďarského a že jeho klassická prosa přinesla veliký užitek literatuře maďarské vůbec; on vtiskl pečeť své mohutné individuality celé literární době XVII. stol., tak že literární historikové maďarští dobu tuto zovou jen prostě dobou P-ovou. O P-ovi vznikla v Uhrách již celá literatura, z kteréž uvádíme jen dílo Viléma Fraknóiho: P. Péter és kora (3 sv., 1868-72), jež maď. literární historikové nazývaji dílem epochálním. Mimo jiné ústavy vyučovací a vychovávací založil P. r. 1623 vídeňské Pazmaneum a r. 1635 trnavskou universítu. Bbk.