Přeskočit na obsah

Ottův slovník naučný/Pán (mytologie)

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Pán
Autor: Vladislav Kalousek
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 133–134. Dostupné online
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Pan (mytologie)
Č. 2999. Pán a Dafnis (Neapol, Národní museum).

Pán (řec. Πάν), starořecké božství hornaté Arkadie, byl dle homérského hymnu synem Herma a dcery Dryopovy; byv hned po narození přinesen od otce na Olymp, všem (πᾶσιν) mysl obveseloval, odkudž prý jeho jméno. Však otcem jeho jmenován též Zeus i Apollón, matkou pak Kallistó, Oinoé neb arkadská nymfa Pénelopé. Jméno asi souvisí s kmenem pa-. P., tedy vlastně Πάων, jest pasoucím, výživným bohem stád, zejména bravu, jichž Arkadie jest plna. Ve dne prohání prý se s nymfami, bohyněmi pramenů, po horách, nebo loví zvěř; večer pak vrací se do své sluje a hraje na píšťalu, že lidé dole s rozkoší naslouchají. V poledne však P. rád si odpočine; tehdy žádný pastýř ne odváží se ho rušiti. Neboť P. působivá též svým křikem náhlý postrach, jako římský Faunus a Silvanus; jest to příslovečný Pánský strach, jemuž podlehli i Peršané v bitvě u Marathónu a Salaminy, pročež P. ve sluji na severozápadním svahu Akropole těšil se obzvláštní úctě, záležející v obětech výročních a v slavnosti pochodňové. Milenkami jeho z nymf byly zejména Echó, Pitys a Syrinx, zosobnění ozvěny, smrku a píšťaly. Pán jest též povahou svojí bohem věštným a Erató, milenka Arkadova, jeho věštkyní. P. jest ochráncem všech pastýřů, lovcův i cestujících na horách i na moři, jehož hladinu svou hrou konejší; hudba a tanec jeho jsou prototypem veselí pastýřského. Ráz jeho kultu blížil se svojí orgiastičností ke kultu Kybely, s nímž proto občas splýval. V Malé Asii P. ztotožňován s Marsyem. Stejně blízký byl jeho kult s Dionysovým; tak P. octl se v jeho thiasu. Zasvěceny jsou mu vrchy, sluje, duby, smrky, želvy. Zobrazován obyčejně jako Αἰγίπαν, t. j. s kozíma nohama a s rohatou hlavou s odpovědnými rysy; však vedle toho umění zná též typ lidštější, vyznačený pouze rohy a huňatostí, někdy i bez rohův. Attributy jeho jsou syrinx, pastýřská hůl, věnec ze smrčin. Kult na venkově soustředil se kol slují neb stromů, na nichž jeho obraz zavěšován. Jako P. (= πᾶν) od pozdějších mythologů vykládán za jakéhosi Všeboha, tak naopak poklesl též v pouhé appellativum; tito Panes nebo Paniskoi tvořili rodiny daemonů lesních, kteří lidem různé přikrosti vyváděli, nejspíše Satyrům se rovnajíce. V umění oblíbena jest skupina, zobrazující Paniska, an Satyrovi trn z nohy vytahuje neb naopak. klk. — Pod č. 2999 reprodukováno jest mramorové sousoší musea neapolského, jež zobrazuje P-a, an mladistvého, sličného Dafnida učí hře na syrinx. Způsobem velmi effektním podán jest zde kontrast mezi zvířecky hrubým tělem P-ovým a mladistvě krásnou postavou Dafnidovou, rovněž mistrovsky vyjádřena smyslnost, jež zmocňuje se P-a při pohledu na krásného chlapce. Repliky sousoší toho — úplné nebo částečné — jsou ve Florencii v Uffiziích (Amelung, Führer č. 59), v museo Torlonia v Římě (dva exempláry), v majetku Somzéově v Brusselu (Furtwängler Sammlung Somzée, tab. 22 a 41), v Arolsenu, Petworthu, Palermu (Arndt-Amelung, Einzelverkauf č. 558) aj. — Srv. Reizenstein, Epigramm u. Skolion, str. 279.