Ottův slovník naučný/Pálffy z Erdödu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Pálffy z Erdödu
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Devatenáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 103–104. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Pálffyové

Pálffy z Erdödu, starý rod uherský, knížecí a hraběcí, jejž někteří stopují až do XI. stol.; jméno P.-Erdöd připomíná se od XVI. stol. Praotcem dnešních P-ů je Mikuláš († 1600), který za Rudolfa II. dosáhl v Uhrách vysokých hodností a vyznamenal se ve válkách s Turky (zejména při dobytí Rábu r. 1598); r. 1589 byl přijat do stavovského svazku dolnorakouského a r. 1592 i českého. R. 1581 byl spolu se svými bratřími povýšen za barona. Jeho synové Štěpán († 1646) a Jan († ca. 1646) dosáhli v l. 1634 a 1636 hodnosti hraběcí. Štěpán se vyznamenal ve válkách proti Turkům a za vzpoury Bethlenovy. Jeho bratr Pavel († 1655) byl od r. 1646 palatínem a rozmnožil značně moc a bohatství rodu; od něho je dědičným v rodě P. vrchní županství komitátu prešpurského a hejtmanství prešpurského hradu s titulem dědičných hrabat prešpurských. Jeho syn Karel († 1694) byl gener. polním maršálkem v Miláně. Syn Janův Ferdinand († 1680) byl jesuitou a biskupem v Jageru; jiný biskup z této linie je Tomáš († 1679), synovec Mikulášův a biskup v Nitře. Rozvětvení rodu P. ve dvě hlavní linie pochází od Mikuláše († 1732), který byl polním maršálkem a od r. 1714 palatínem, a Jana († 1751), který prodělal válku tureckou a francouzskou; r. 1704 stal se bánem chorvatským a r. 1709 polním maršálkem; r. 1740 byl jmenován velícím generálem v Uhrách a r. 1741 palatínem. Starší linie Mikulášova rozpadla se pak opět ve 3 větve, z nichž Mikulášova († 1773), který byl kancléřem uherským a od r. 1765 judex curiae, stala se knížecí v Karlovi Jeronymovi (1807); tento Karel Jeronym jako kancléř pro Uhry a Sedmihrady hrál vynikající úlohu politickou na konci XVIII. a na poč. XIX. stol. Jeho vnuk Antonín Karel v l. 1821—28 byl cís. vyslancem u dvorů saských. Druhá větev Leopoldova († 1773), který byl velícím generálem v Uhrách, ve Ferdinandovi (1853) obdržela titul P.-Daun. Z ní vyšel Ferdinand († 1840), známý své doby ředitel divadla ve Vídni a štědrý maecenáš umění i věd. Třetí větev založil Rudolf († 1768), který byl polním maršálkem; z ní vyšli Alois, jenž r. 1848 byl guvernérem benátským, neosvědčiv se ovšem, a Jan, který tehdy již byl polním maršálkem a proslul za uherské revoluce. (Také Josef z větve Mikulášovy stal se tehdy známým svým činným odporem proti snahám revolučním.) Moric v l. 1860—1865 byl místodržitelem v Uhrách. Druhá mladší linie pochází od Jana († 1751). Syn jeho Pavel Karel († 1774) od r. 1763 byl velícím generálem v Uhrách a Sedmihradech. — Z novější doby mezi členy rodu zasluhuje zvláštní zmínky P. z Erdödu Eduard, hrabě, svob. pán z Újezda (* 1836), zvolen byv poslancem na sněm království Českého a na říšskou radu za velkostatky nesvěřenské, vstoupil r. 1879 do Českého klubu a v l. 1890—1891 účastnil se rokování o vyrovnání, jakožto zástupce šlechty národně smýšlející. Příchylnost svou k národu českému projevuje P. způsobem nepokrytým, zastávaje se rozhodně státního práva českého. K jeho návrhu byla r. 1897 v poslanecké sněmovně přijata resoluce, jíž vláda byla vyzvána, aby české skole Komenského ve Vídni udělila právo veřejnosti. P. jest držitelem velkostatků Březnice, Hradiště a Merklína v Čechách a Retzhofu ve Štýrsku, čestným rytířem řádu maltézského a c. a k. komořím.