Ottův slovník naučný/Omyl

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Omyl
Autor: Josef Vančura
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 766. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Omyl t. j. nevědomost o pravém stavu věcí, jest důležitou právní skutečností v oboru práva soukromého, jsouc někdy překážkou, jindy opět podmínkou vzniku účinků právních. Tak zejména neplatným jest právní jednání, mýlila-li se strana jednající v některé podstatné okolnosti (error essentialis), buď v povaze jednání právního, nebo v osobě druhého kontrahenta, nebo v předmětu (error in negotio, persona, corpore); nevadí však z pravidla všeliký jiný o., jmenovitě o. v pohnutce (falsa causa non nocet), ač nebyl-li obmyslně vzbuzen anebo využitkován druhou stranou smluvní; avšak ani pak není jednání zcela neplatné (negotium nullum), nýbrž strana oklamaná může mu toliko odporovati, k čemuž poskytuje se jí buď proti žalobě obrana, v právu římském zvaná exceptio doli (specialis), nebo samostatná žaloba na náhradu dle toho, zda byl předmět jednání již splněn či nebyl. V jiných případech jest o. v pohnutce nerozhodným, toliko poslední pořízení, jako ustanovení dědice a zůstavení odkazu, jsou odporovatelna, byl-li o. jedinou pohnutkou jejich zřízení.

Naproti tomu jest o. jednou z podmínek žaloby z bezdůvodného obohacení směřující na vracení toho, co někdo zaplatil nejsa k tomu zavázán (condictio indebiti), a jest dále podstatnou náležitostí poctivého smýšlení, bonae fidei, čímž jeví se důležitým činitelem zejména v nauce o vydržení práv, ale i v jiných oborech, v nichž záleží na bona fides, tak na př. pokud se týče manželství putativného, dále jako důvod odstraňující některé překážky účinnosti právních jednání, jako v právu římském obrany zakládající se na senatuskonsultech Macedonianském a Vellejanském, pokládal-li věřitel omylem dlužníka jsoucího v moci otcovské za osobu svéprávnou, nebo nevěděl-li, že žena zavazuje se ve prospěch osoby třetí a j.

Řečené účinky nastávají však pravidelně jen při o-u omluvitelném, jímž jest v zásadě toliko o. týkající se okolností skutkových, error facti, ale nikoliv neznalost norem právních, error iuris. Avšak ani tato zásada neplatí bezvýjimečně, můžeť i neznalost skutková, byla-li zaviněna hrubou nedbalostí, býti neomluvitelnou, kdežto naopak prominouti lze jindy i o. právní, jmenovitě osobám nezkušeným, jako nezletilcům, venkovanům, ženám, anebo bylo-li seznání normy právní vzhledem k zvláštním okolnostem případu té které osobě nemožno. Srov. též Dolus. J.V.