Ottův slovník naučný/Okeánie

Ottův slovník naučný
Okcident	Okeánie	Okeanografie

Údaje o textu
Titulek:	Okeánie
Autor:	Jiří Viktor Daneš, Jan Palacký
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 690–694. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Oceánie

Okeánie jest souborné jméno pro skupiny ostrovů v Tichém okeáně, rozkládající se na sever, východ a jihovýchod od Australie a počítané k pátému dílu světa. Angličané zavedli pro Australii s O-ií a Malajským archipelem název Australasia, který však jinde se neujal. Název O., jímž Francouzové označovali dříve ostrovy mezi Asií a Amerikou i se zeměmi antarktickými, obmezen na ostrovy počítané k pátému dílu světa, vyjmouc Tasmanii, jež spojuje se s pevninou pod jménem Australie. Omezení O. není všude určité, zejména proti Asii, kde v nepřetržité téměř řadě ostrovů nesnadno jest stanoviti přesnou hranici. Na severu počítá se k O-ii obyčejně ještě Magalhãesův archipel a ostrůvky sev.-záp. od skupiny Havajské. Na východě k Americe příslušejí ostrovy Revillagigedovy, Kokosový, Galapagos, San Felix, San Ambrosio, Juan Fernandez, k O-ii ostrov Velkonoční a Sala y Gomez, k Americe čítá se obyčejně též ostrov Clippertonův. Na jihu náleží k O-ii ostrov Macquarie jižně Nového Zealandu. Hranice proti Malajskému archipelu (č. Malaisii) táhne se záp. Nové Guinee, tak že celý práh Novoguinejský i s ostrovy Aru, Misol, Salwati a Waigéu náleží k O-ii. Takto vymezena O. rozkládá se mezi 129° v. d. a 105° 20′ z. d. a mezi 32° 46′ s. š. a 55° 15′ j. š.; dělí se ve čtyři velké skupiny souostroví: Melanésii, Nový Zealand, Pdlynésii s Havajskými ostrovy a Mikronésii. Melanésie zaujímá vlastní Papuasii (Novou Guineu a Bismarckovo souostroví), souostroví Šalomounovo, ostrovy Sv. Kříže (Santa Cruz) s Tukopií, Nové Hebridy, Chesterfieldské ostrovy, Novou Kaledonii se souostrovím Loyalty a Fidžijské ostrovy s Rotumou o ploše 960.000 km² asi s 1½ mill. ob. Skupina Nového Zealandu zaujímá vedle vlastního Nového Zealandu též malé ostrovy Macquarie, Campbell, Aucklandské, Protinožců, Bountyjské, Chathamské a Kermadecké o rozsahu celkem 271.000 km² s 784.000 obyv. Polynésie zaujímá ostrovy o ploše 27.000 km² s 267.000 ob,, hlavní skupiny jsou Ellice, Samoa, Tonga, Tokelau, Phönix, Manihiki, Herveyova, Tubuai, Tahiti, Nízké o., Marquesy, Fanningova a ostrovy Havajské. K Mikronésii náležejí Karoliny, Ladrony, ostrovy Marshallovy, Gilbertovy a Magalhãesův archipel celkem s 3545 km² a 104.000 ob. Celá O. má as 1¼ mill. km² s 2,600.000 obyv.

Skupiny ostrovů O. jeví se převážně jako podřízené části rozsáhlých pásem ostrovů. Dana rozeznává čtyři veliká pásma, z nichž tři, Havajské, Polynéské a Australasijské, táhnou se směrem sev.-záp., jediné pásmo Tongaské č. Novozealandské vykazuje směr sev.-vých. Shoda směru pásem sev.-záp. se zvrásněným pohořím australským podporuje domněnku, že ostrovy Melanéské a snad i Polynéské jsou jaksi vnější oblouky zvrásněného horstva australského téhož původu tektonického; ovšem předpokládané této souvislosti se vzdáleností od pevniny ubývá. Otázka, zda jsou skupiny ostrovů v O-ii snad zbytky staré pevniny, či zemí teprve se zdvihající, jest v úzké souvislosti s theoriemi o povstání korálových ostrovův.

Podnebí O. jest vesměs vlhké, okeánické, až na Nový Zealand tropické. Záp. Melanésie a záp. Mikronésie s jižní částí Malajského archipelu náležejí klimatické oblasti sev.-záp. a jihozáp. monsúnu. Ostatní ostrovy sev. od rovníku jsou pod vlivem sev.-vých. passátu, na již. polokouli jihových. passátu. Zvláštní klimatickou oblast tvoří Nový Zealand. dš.

Květena O. jest dosti pestrá a na koncích zcela různorodá. Kdežto Tasmanie a Norfolkský ostrov náležejí k Australii, jest Nový Zealand samostatný, jako v severu Sandwichské ostrovy. Střed O. má v západu tvary podobné Malaisii, v jihozápadě (Nové Guinei) i upomínky na blízkou Australii, chudne pak, až v Polynésii ukazují se takořka jen tytéž pobřežní tvary Indického moře, které se daří pod kokosy. Hlavní dílo je dnes flora německé Guiney a državy okolní od Schumanna: vůbec 2384 sp., 222 řas, 1226 hub, 77 hepatic, 119 mechů, 155 kapradí, 398 monocotyled., 1175 dicotyl., 12 konifer, gnetaceí (6) a cycadeí (2) — ač bohatství N. Guinee páčí se až na 4100 dr. Dřív byli Miquel. Zippelius, F. Müller a j. uveřejnili částky. Výzkum květeny O. začal již Forster na výpravě Cookově a pokračovaly v něm výpravy Durvilla, Gaudichauda, Dupetit-Thouars, Becchey (Hooker det.), Hombron (Astrolabe), které předčila výprava Wilkesova (det. Asa Gray a Brakenridge). Tahiti popsali Guillemin, Cazent, Nadeaud; Seeman vydal floru Vitiensis, Jardin popsal Marquesy. Sandwichsko nejúplněji Hillebrand. Pro Polynésii francouzskou hlavní dílo Drake del Castillo 588 dr. Tento páčil floru Kaledonie dosud nedodělanou — Balansa, Panohker, Vieillard a j., Brongniart čítal 2026 fanerog., 965 kryptog.) na 3000 dr., fidžijskou na 1000 dr. (333 end.), sandwichskou na 730 (377 end.), kde sbíral i dr. Wáwra. O floru Marian mělo České museum zásluhu vydáním „Reliquiae Hankeanae“; bohužel po smrti Preslově dílo uvázlo. Východní ostrůvky korálové, velice chudé. Nízkému souostroví dávají 59 dr., Waigéu 20. Reinecke má na Samojských ostrovech 462 fanerog., Tonga u Hemsleye 337 dr. (s vyloučením uvedených). Kvetena německé Melanésie čítá 82 trav, cyperaceí 50, palem 36, 93 orchideí, 110 urticeí (62 Ficus), jen 103 leguminosy, 70 euphorbiaceí, 100 rubiaceí (podobné množství v Malaisii a na Nové Kaledonii), ale jen 35 composit — neobyčejně málo a v tom mnoho zuny. Rodiny nejhojnější: pandaneae (18), aroideae (31), zingiberaceae (34), myristiceae (26), meliaceae (24), myrtaceae (24 i Eucalyptus Naudiniama), apocyneae (27), asclepiadeae (29), verbenaceae (26), acanthaceae (26) — čímž také se ráz flory jeví. Jakožto důležitější uveden Sarcocefalus undulatus (strom nejdůležitější v mladších lesích). Payeny 2 (dávají guttu) — v horách Vaccinium acutissimum (2300 m) a 5 rhododendra, Jambosy (3, jedlé ovoce), Viola patrini (z Rusi, Sibiří a Japanem do Himaláje a sem), 2 Calophyllum (výtečné dříví), Celastrus papuanus, Coriaria papuana, Polygala warburgi, 2 divoké Citrus, Inocarpus edulis (ovoce jedlé), 20 m vysoký strom ze saxifrageí Argyrocalymna arboreum, Mernandia peltata (mravenčí strom). Spiranthes australis jde ze Sibiře přes Čínu a Malaisii sem, do Australie a N. Zealandu. Dále Clematis vitalba n javana, Boehmeria nivea, teď kult. jako ramié (Chinagrass), 4 duby Piper methysticum (dává nápoj domácí), 2 casuariny, Curculigo recurvata (teď kult. v zahradách, jako Cordyline terminalis), Metroxylon Rumphii (dává sago), 3 bambusy, Saccharum spontaneum 3—5 m vysoké tvoří houští, Libocedrus papuana, 2 araucarie atd. Rody fanerogam nejčetnější na druhy jsou Panicum 16, Cyperus 17, Dendrobium 25, Piper 28, Ficus 62, Myristica 16, Solanum 17 — viděti z toho, jak větší počet rodův a menší počet druhů při rodu. Formy vých. O. se tu jeví ještě s australskými v jihu a malajskými. Tak mangrovy břehu ještě rázu malajského — nejvíc Rhizofora mucronata, sic Bruguiery 2, Ceriops a Carallia — s Heritiera littoralis. Větší díl byly pralesy, jako dosud v N. Guinei, ale ani savanny nescházely. O poměru vých. flory a západu podal Hemsley čísla — Tongy — z 290 domácích je 246 v záp. Polynésii, 220 ve vých. Polynésii, 138 v Australasii, 162 v Malaisii, 141 ve Starém světě, 55 v Novém. Počet rodů nepoměrně veliký 234 z 337 dr. (202 a 290 domácích). Nová Kaledonie má floru poněkud samostatnější, počítá se přes 20 endem. rodů. Brongniart napsal přes 20 spiskův o floře té (popsal i palmy end. 18), jako Balansa trávy, Fournier kapradí. Asijské i australské tvary se zde stýkají. Převaha tu dřevnatých bylin, jako v O-ii vůbec, ale hlavně v horách středních keřů z rodin rubiaceí (těch tu nejvíc, 219 dr.), myrtaceí (tu 161), proteaceí, konifer, apocyneí, artocarpeí, euphorbiaceí (těch 121), araliaceí, epacridey, saxifragy, dilleniacey, Sapindacey. Sapota, palmy (Kentie). Avšak na rovinách šíří se bylinstvo uvedené z Polynésie i Australie; composity (jen 33 zde), leguminosy (96). Trávy cyperacey (86), jediné stromy skoro Casuarina leptoclada i Melaleuca leucadendron. Ovcím vadí hlavně tráva (Andropogon austrocaledonicum), jejíž semena kazí vlnu. Více endemismu mají pandanee, tiliacee, saxifragee, málo na př. u kapradí — z 259 jen 80, 110 indomalajských, 60 z již. Mechů jest 130 (66 endem). Nejlepší lesy byly z Araucarií. Podrostu bylo málo v lesích. Zde uvádíme přehled všeobecný východu, zejména podle Drake del Castillo. Hemsley tvrdí, že ráz flory tongské je ještě malajský. Hlavní ráz, jak již výše podotčeno, je množství rodů proti chudobě druhů, tak že monotypy stávají se skoro pravidlem. Ve floře tongské má jen Ipomea 8 dr., Eugenia 6, Pteris, Ficus po 5; všecky ostatní rody méně. Ve floře Polynésie francouzské mají Cyrtandra 12, Phyllanthus 10, Ipomea i Cyperus 9, Evodia 8, ostatní fanerogamy méně, jen Nefrodium (kapradí) 18, Polypodium 4. Druhý ráz je nedostatek ročních bylin a převaha dřevnatých, hlavně křů — ⅔ všech. Vysoké stromy rostou hlavně jen u moře, neb ostroví Polynésie je buď korálový písek (Paumotu) nebo čedičová skála (Tahiti). Stromy přímořské kromě kokosů a chlebovníku hlavně Calophyllum inophyllum, Barringtonia speciosa, Casuarina, a nejhojnější divoký strom je Spondias dulcis do 600 m. Na Tahiti na 800 m ve skalách jeví se Weinmannia parviflora, Nauclea Forsteri, Randia tahitensis. Velký počet parasitů, skoro ⅙, nejvíce Freycinetie. Nejhojnější rodiny jsou kapradí (154), leguminosy (36), orchidey (30), rubiacee (30), trávy (27), cyperacee (27), urticacee (26), euforbiacee — relativně však cystandracee (ze 70 zde je 32 v Sandwichských ostr.), skoro 1/9 všech. Malajské jsou na př. orchidee. — Vůbec dělí Drake del Castillo polynéskou floru na tré: endemickou (29 %) 161, okeánskou nemalajskou (⅕) 123 a indomalajskou polovinu (297). S Amerikou řídké podobenství: Osteomeles, stromovitá composita, Fitchia, Coreopsis. Zcela endemické jsou na př. Lobeliacee (Sclerotheca i Apetahia end. rody). Typické Evodie, Meryta, Uragogy, Cyathody, Lepinia (mon. end. Tahiti), Astelia. Kapradí mají 90 indomalajských dr. a jen 19 end., leguminosy žádné end., ale orchidee 28, rubiacee 16, euphorbiacee 14 — composity jen 8, cyperacee jedinou a trávy 5. Marquesy mají u Jardina 140 dr., ale jen 8 endem.. nejčetnější z 40 rodin jsou 17 leguminosy (žádná sp. endem.), 15 trav, po 10 kapradí (žádná end. jako z monocotyledonů) a composity (4 end.), po 8 euphorbiacee (2 endem.) a solanee, 6 urticeí. Uvedeme australskou Stefania hernandiaefolia, Cardamine sarmentosa, Hibiscus tiliaceus, Celastrus vitiensis, Zizyphus timoriensis, Inocarpus edulis, Caesalpinia Bonducella, Terminalia catappa, Barringtonia speciosa, Adenostemma viscosum, 4 Coreopsis, Vaccinium cereum, Cerbera odollam, Physalis peruviana, Santalum Freycinetianum, Casuarina equisetifolia — bychom dali obraz malý flory, jíž O. na východ se končí. Z korálových ostrovův uvádíme Radacké: Sofora tomentosa, Radackia amicorum, Hernandia sonora, Triumfetta procumbens, Guettarda speciosa, Morinda citrifolia, Oldenlandia paniculata, Tournefortia argentea, Cordia subcordata, Hydrocotyle interrupta, Wedelia arctata, Boerhavia tetrandra, Boehmeria albida a j. více. Ostrov Norfolk jest australský, Kermadec a Chathan novozealandské.

Zvířena O. jest mnohem chudší než květena, ba i chudší než zvířena Australie. Není sourodá. Sandwichsko má zvláštní zvířenu, upomínající dílem na sever (Ameriku, na př. Atalafa, Bufo). — Novo-Zealandsko má zcela zvláštní zvířenu, kde byly jen 2 netopýři, myš (vyhynulá) ze ssavcův a jediná žába (Liopelma Hochstetteri) z rodiny středomořské Discoglossidův. Zasluhovala nejvíc jméno Ornithogea, dané O-ii Sclaterem pro převahu ptákův, ale ryby sladkovodní ukazují tvary antarktické (Galaxidy), hadi, želvy scházeli, ale ještěři zachovali nejstarší formu Hatterií z Rhynchocefalidův a Hoplodactylus pacificus L. s Tasmanií (sice zcela australskou). Střední O. jeví v západě ráz podobný Malaisii, k východu vždy je chudší. Tak má Nová Guinea (v. t.) ráz ještě dílem australský skrze marsupialie, rajky, Echidnu — ale má ještě Crociduru i Sus. Z ptáků je třetina v Australii, avšak v plazech a rybách je více samostatnosti. Chudnutí děje se tím způsobem, že mizejí u ssavců nejdříve tvary jiné než netopýrové a myši. Tak dělají Mariany výjimku svým jelenem (Cervus marianus). Člověk přivedl jen psa i prase s sebou. Z netopýrův nejhojnější jsou pteropidy, jichž má Trouessart odsud 28 (Matchie má dílem jiná ustanovení), tak že jich tu skoro nejvíc (z asi 100 dr.). Jsou tu hlavně v Nové Guinei (18), v Nové Kaledonii (3, end. Pteropus vetulus, germaini), Salomonských ostrovech (9, endemické rody Pteralopex mon., Anthops a Nesonycteris) mon., též Pteropus Woodfordi, grandis a Rayneri, v německé Malaisii 9 (3 endem.), ale jdou do Karolin 3, Samojských (3) a Fidžijských ostrovů (3), ba až na malé ostrovy Vánoční (end. natalis), Palauské (1) atd. Méně již microchiropterů (netopýrů broukožravých), kde evropský Miniopterus Schreibersii dochází i N. Guiney. Jest jich 13; malajská Phyllorhina tricuspidata v N. Guinei a na ostr. Duke of York, jako Ph. cervina, end. Phyll. muscina či papua v N. Guinei, speoris (end. v Tahiti), calcarata (end. N. Irsko), Vesperugo annulatut (end. Duke of York), V. abramus evropský až v N. Guinei a na Salomonech, Vespertilio insulanus (end. Samoa), end. Kerivoula Hardwickii (Duke of York), papuensis (N. Guinea), Emballonura nigrescens (malaj., Duke of York, Salomon), Nyctinomus australis (N. Guinea z Australie). — Podobné poměry u myší (24), kde scházejí veverkovití, v Malaisii hojní. N. Guinea (14) má ještě australskou sic Hydromys (end. beccarii), 9 end. dr., rod Pogomys (mon.), 4 Uromys. Salomonské ostr. mají end. Mus imperator. rex, Vánoční 2, N. Irsko novoguinejskou Mus Browni, krysa (rattus) v N. Kaledonii, M. exulans až na ostr. Fidžijských a Palauských, v N. Kaledonii (uved. v N. Zealandu?) jersook na N. Hebridách, salomonis tam i praetor (N. Br., Duke of York), M. musculus na Tahiti a Fidžijských ostr. — Chiruromys pulcher na ostr. Entrecasteauxových, Uromys rufescens z N. Guiney i na ostrově Duke of York. — Jiné poméry u ptákův. Hlavní dílo o západě „Ornis papuasica“ Salvadoriho (Nová Guinea i okolí — v samé N. Guinei 538 — v celku s dodatky 1028. Z těch jest australských 165 a 150 indomalajských). Wallace zde nejvíc zastaral. Gray dával O-ii jen 338 sp. K východu rychle ubývá: Nova Britannie 112 u Finsche, Duke of York 70 (Sclater), Bismarckské souostroví Reichenow 178, Nová Kaledonie (106) u Layarda 98 (46 Gray), Samoa 52 (Layard), Tonga 41 (týž). Ponape má 29—32 (Challenger — Finsch), Ninafu 20, Eua 24. Na Marquesách udal Finsch jen 10 zemních. Kittlitz v Ualanu 18 vůbec. Palauské ostr. naopak mají 64 (Hartlaub). Stěhování ptáků zde nepatrné, tak ze zemních jen Endynamis taitensis z Tahiti a Palauských ostrovů do Novo-Zealandska, kde hnízdí, jediný se stěhuje k jihu; vodní ptáci zimují na Atollech, Charadrius fulvus, Strepsilas interpres a Actitis incanus. Na ostrovech Marshallových a Gilbertových Finsch našel jen 2 hnízdící ptáky zemní: Carpofaga oceanica i Ardea sacra, 4 mořské a 16 stěhovavých (zemní jen zmíněný Eudynamis). Na Palauských ostrovech je 27 sp. indomalajských, 9 evropských (Falco peregrinus, Strepsilas interpres), ale jen 2 australské. Kosmopolitů vůbec málo v O-ii. Ze 100 ptáků střední Polynésie u Finsche je 37 australských, 25 v Indii, 9 v Africe, 8 v Americe a v Evropě jediný Strepsilas interpres. Scházejí na př. z kosmopolitů sluky (mimo Totanus glottis), volavky (mimo A. garzetta), sůvy obě (Otus i Strix flammea). V Nové Britannii není víc rajek, megapodidy a kasuáři mají jen po 1 sp. (M. eremita, Casuarius bennetti). Endemických druhů je jen v Nové Guinei 197. Rodiny nejčetnější v N. Guinei Muscicapidae 85 (O. 116), Mellifagidae 54 (vůbec 89), papoušků tolik co vodních 51, relativně rajek (dnes již více) 37. Endemismus nestejný (34 Muscicapid, 30 Mellifagid — 23 papoušků a jen 15 vodních — rajky vesměs až na 1 australskou). Četné rodiny v Papuasii ještě Cuculidae (137), Alcedinidae (39, s dodatky 46), Laniidae 49. Ze zajímavých rodin kromě rajek, které jsou bohužel nešetrně hubeny, jsou tu Megapodidae (s Malaisíi 14 druhů), kasuáři (8 z Ceramu do Nové Britannie, 5 v Nové Guinei). Východoasijští ptáci jsou na př. Budytes melanope Pallas (Sibiř až N. Guinea), Cuculus cancroides (Čína až N. Guinea), Sauropatis chloris jde od Rudého moře do Salomonských ostrovů. Zcela osamělý typ je Rhinochaetus jubatus Nové Kaledonie. Coecilidů a salamandridů O. nemá. Ze želv má Nová Guinea 5 dr. (3 rody), mezi nimiž dvoupazourovou rodinu monotypickou Carettochelys insculpta — 1 Chelodina a 3 Emydury. Zemní pak východněji scházejí, ovšem jsou mořské chelonie všude hojné až do Marques a Paumotu. Rovněž u ještěrů je N. Guinea nejbohatší (která má i krokodila, C. porosus), známe dnes tam k 60 dr., polovička z rodu zygosoma, a rodinu Pygopodid s Australií, Dibamid s Malaisií, endem. rod Tribolonotus n. g. a 6—7 varanů. Nová Kaledonie má již jen 20 (7 zygosom), Salomonské 15 (taktéž), Fidžijské ostr. 11, Samojské 5, Karoliny 8, Tongské a Palauské po 5, Sandwichské 3 (obyčejné v O-ii). Hadů má N. Guinea teď 36 zemních (6 mořských). Ostrovy Duke of York mají 10, Salomonské 6, Fidžijské jen 5 (endem. rod Ogmodon), v Nové Kaledonii 1—2 (Bavay žádné zemní), Tahiti 1 (?), Palauské však 4. Boidy jdou do Tongy a Samoy (Enygrus) a N. Irsko má endem. rod Nardoa boa. Žab má N. Guinea 18 (15 sp. endem.), Salomonské ostr. 9 end., Fidžijské 3. Ualan má Cornufer vitianus, Erromango australského Limnodynastes peronii. Ryb mořských též od západu k východu ubývá. Kdežto na př. Goldie sebral v Nové Guinei 405 dr., z Novo-Zealandska známe jen 200. Challenger měl ze střední O. 92, Tahiti 148, Samoa 115, Palauské 55, Sandwichské mají asi 120. Seznam musea býv. Godefroyského měl do Labridů 424. Ráz všude stejný v Tichomoří — ze 77 druhů Schmeltzových z Nové Britannie 52 v Indii, 38 na ostr. Fidžijských. Sladkovodních ryb málo, více stěhovavých z moře do řek, hlavně Gobiidy, Dules, ouhoře — na Fidžijských ostr. jde žralok (Carcharias gangeticus) do řek. Pý.

Domorodci náležejí k ethnolog. skupinám Papuů, Melanésanův a Polynésanů. Přistěhovalí Evropané tvoří, vyjímaje Nový Zealand, kde jsou převážnou většinou obyvatelstva, Novou Kaledonii a Havajské ostr., nepatrné menšiny; Číňané usadili se dosud ve značném počtu na Havajských ostr. a na Novém Zealandě, Japanci na Havajských ostr., na plantážích ostrovů Fidžijských pracují indičtí kuliové. Až na Nové Hebridy, jejichž připojení ke koloniální državě zabránila dosud vzájemná řevnivost Angličanův a Francouzů, celá ostatní O. náleží aspoň pod nominální panství koloniálních státův Anglie, Francie, Německa, Nizozemí a Spojených Obcí severo-amerických. Nejstarší evropská država v O-ii byla španělská — kolonisování Ladron Španěly počalo se již v XVI. stol., mnohem později přichází Anglie, jež r. 1788 založila první kolonii na pevnině, r. 1802 na Tasmanii a teprve později na Novém Zealandě — tu officiálně teprve r. 1839. Pokusy nizozemské v l. 1826 až 1828 o zřízení kolonií na záp. pobřeží Nové Guinee nesetkaly se se zdarem. Mezi l. 1840—84 soupeří o panství v již. Melanésii a v Polynésii Francie s Anglií. R. 1884 počíná se panství Německa v Melanésii a konečně zaujetím Havajských ostrovů r. 1898 přistupují jako poslední moc koloniální v O-ii Spojené Obce severo-americké, již dříve hospodářsky i politicky v Polynésii mocné. Panství španělské skončilo se r. 1899 postoupením ostrova Guamu Spojeným Obcím severo-americkým a prodeji ostatních Ladron a Karolin Německu. R. 1899 rozdělena mezi Německem a Spojenými Obcemi sev.-americkými skupina Samoa, dosud pod společnou kontrolou těchto mocí a Anglie stojící, a Anglie odškodněna jihových. částí nominální državy německé v souostroví Šalomounově a protektorátem nad skupinou Tonga a ostrovem Savage. Svobodné dosud Nové Hebridy mají 13.227 km² s 85.000 ob., britská država 557.802 km² a 1,471.400 ob., nizozemská 397.204 km² a 377.000 ob., německá 244.123 km² s 431.100 ob., Spojených Obcí severo-amerických 18.439 km² s 130.068 ob., francouzská 24.193 km² s 97.600 ob., Chile (ostr. Velkonoční) 122 km² se 150 ob., Japan 110 km² se 100 ob. — Srv. Palacký Jan, Zeměpis všeobecný vědecký srovnávací (Praha, 1857—60); Meinicke, Die Inseln des Stillen Ozeans (Lip., 1875, 2 sv.); Jung, Der Welttheil Australien, sv. 2.—4. (Lip.-Praha, 1882—83); Bastian, Inselgruppen in Ozeanien (Berl., 1883); Reclus, Nouvelle géographie universelle, sv. 14. (Pař., 1889); Wallace-Guillemard, Australasia, II. díl (Lond., 1894); Sievers, Australien u. Ozeanien (Lip., 1893); La Terra (G. Marinelli), 7 sv., Oceania od P. Seusiniho (1895). dš.