Ottův slovník naučný/Novace

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Novace
Autor: Ferdinand Heller mladší
Zdroj: Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. s. 447–448. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Novace (lat. novatio) jest dle rak. obč. práva zrušení nějaké dosavadní obligační smlouvy zřízením smlouvy nové, která od staré liší se buď právním důvodem nebo předmětem hlavního závazku. Dle řím. práva měla n. tutéž právní povahu, a nově založená obligace mohla se od staré lišiti též změnou osob dlužníka neb věřitele, slujíc pak v prvém případě delegatio debiti, v druhém delegatio nominis. Stala-li se n. taková bez vůle dlužníkovy, slula expromissio (v. Expromisse). Dle řím. práva musila se státi n. ve formě stipulace a ještě před Justiniánem platila právní domněnka, že strany mají úmysl dosavadní obligaci nahraditi novou, tak zv. animus novandi. Nařízením Justiniánovým tato právní domněnka byla odstraněna, tak že animus novandi musil býti dokazován. Nebyl-li prokázán, byly tu obligace dvě, stará i nová, t. zv. n. kumulativní, opak to n. privativní, kde animus novandi prokázán byl. Dále vázána byla n. na causa novandi, neboť měla-li se uzavřením obligace nové uskutečniti ještě jiná causa, nebyla tu již n. Další pak podmínky byly: platná původní obligace třebas jako naturální a vznik nové platné obligace třebas jen jako naturální. Římské právo činilo též rozdíl mezi n-cí dobrovolnou (novatio voluntaria) a n-cí nutnou (novatio necessaria), která se uskutečnila litis contestací. Dle rak. obč. zákona musí při n-ci animus novandi býti prokázán, a platí v pochybnosti právní domněnka, že starý závazek nebyl zrušen, pokud vedle nového obstáti může. Tedy i dle rak. občan. práva rozeznávati dlužno n-ci privativní a kumulativní. Nová smlouva musí se od staré lišiti, jak již řečeno, důvodem právním nebo předmětem plnění hlavního závazku, ale nikoliv osobou té neb oné strany. Změna osob n-ci nezaloží. N-cí privativní zanikne starý smluvní poměr naprosto a s ním zaniknou i veškerá s ním spojená vedlejší práva, jako právo zůstavní, právo na úrok, rukojemství atd., leda by byly strany i v příčině těchto práv umluvily něco jiného. Stará smlouva musí býti platná a žalovatelná. Ostatně platí o n-ci, která jest smlouvou, všechny předpisy, které platí ohledně všech smluv. Podotknouti dlužno, že dle výslovného ustanovení zákona § 1379 ujednání týkající se splatnosti neb jiných vedlejších podmínek hlavního závazku, pokud se jeho právní důvod tím nemění, n-cí nejsou, a rovněž nelze o n-ci mluviti, když na stávající dluh vydá se dlužní úpis. Hlr.