Ottův slovník naučný/Nožířství

Ottův slovník naučný
Nožička	Nožířství	Nožna

Údaje o textu
Titulek:	Nožířství
Autor:	Josef Pokorný
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1902. S. 493—495. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Nožířství je řemeslo, zabývající se výrobou nožů, vidliček, nůžek, nástrojů chirurgických atd. Provozuje se dnes většinou po továrnicku a výroba dosahuje značných rozměrů hlavně v některých středištích průmyslových, na př. v Anglii: v Sheffieldě, Birminghamě, Woodstocku a v Londýně, v Německu: v Solingenu, Remscheidu, na četných místech v provincii Rýnské a ve Vestfálsku, v Rakousko-Uhersku: ve Vídni, Praze, Karlových Varech, Mikulášovicích, Steyeru atd. N. vyvinulo se ze zbrojířství a zvelebilo se značně zevšeobecněním vidliček a nožů v stol. XV. a XVI. Nože a vidličky, předměty tou dobou ještě přepychové, opatřovány byly na rukojetích bohatými ornamenty a ozdobami tvaru hlav, celých postaviček, knoflíků, květin atd. Rukojeti prováděny ze zlata a stříbra, vyřezávány ze dřeva a kosti, nebo dělány, zejména ve stol. XVIII., z omalovaného porculánu, dnes ještě oblíbeného. Při moderních nožích přihlíží se však většinou více ku praktickému upotřebení než k nádhernému provedení. Za materiál při výrobě nožů užívá se dnes většinou železa a oceli, ale i stříbra, nového stříbra, zlata, kosti i dřeva. Zcela z oceli vyrábějí se jen nejmenší a nejjemnější želízka malých perořízků, nůžek, břitev a nástrojů chirurgických, u nožů větších provádí se čásť nože, často skoro celý nůž, z kujného železa a ocel potřebná na vytvoření břitu se navařuje.

Nejdůležitější práce nožíře jsou kování, kterým se vypracuje hrubý tvar, kalení a popouštění, aby břit nabyl náležité tvrdosti, a broušení na oběžných kulatých kamenech, aby povrch se uhladil a vybrousily se náležitě tvar a ostří. Pak následuje hlazení, leštění, niklování atd. Ocelové čepele nožů stolních hotoví se při práci ruční prostě kováním. Konec ploché ocelové tyče vyková se v červeném, co možná jediném žáru do šířky a do špičky, jak toho tvar čepele vyžaduje, aby hřbet nože zůstal ještě přiměřeně silný a na ostří ještě tloušťka as ½ mm. Pak vyrazí se tovární známka a oddělí se vykovaná čepel ještě v prvém žáru od základní tyče s kusem přiměřeně dlouhým, stačícím na vykování střeně v druhém žáru, při němž se vytvoří v zápustce na kovadlině, je-li třeba, i krček mezi čepelí a stření. Následuje kalení, broušení a veškeré práce dodělávací. Při výrobě hromadné hotoví se na excentrových lisech základní kusy (vyobr. č. 2905., 1), zahřejí se v malé peci až do červeného žáru, vykovou se pod beranidlem nejvýš čtyřmi rázy na tvar (2), jehož delší čásť se rychloběžným bucharem vykove do délky (3) a do šířky (4) a vystřihne na lisu do tvaru čepele (5). Kratší kus kove se ručně, aby se získala střeň. Potom se vybrousí na čepeli jedno místo, vyrazí se tam tovární známka, čepel se narovná, ohřeje do červena, kalí se ve vodě, znovu se ohřívá a ve vodě popouští na přiměřenou tvrdost. Potom se čepel brousí, při čemž se na bruse chladí studenou vodou, aby se ocel nespálila. Krček se brousí na suchém bruse a čepel se na konec hladí na kotoučích hladicích. Čepele vyrábějí se též ražením z plechu ocelového. Krček jim pak schází a střeň má tvar obou střenek a je plochá. Ostří se získá vybroušením. Razí se také dva čepele současně, z kusů vyválených nejdříve do tvaru . Rozdělením povstanou dva nože, krček se navařuje. Lacinější nože kovou se ve třech žárech, čepel je ocelová a vykove se v žáru prvém, v druhém žáru navaří se k ní kus železa a v třetím žáru kove se střeň. Nože ještě lacinější mají sice ocelovou čepel, však střeň a krček z temperované litiny, a nože nejlacinější hotoví se celé až na střenky z litiny zkujňované. Stolních nožů s navařenou čepelí kovaných ve třech žárech vykove zručný dělník za 10 hodin as 10 tuctů. Moderními kovacími stroji se výroba ještě více urychluje. Nože vyrábějí se též válcováním, čepel i rukojeť jsou pak z jednoho kusu. Rozžhavený kus železa vsune se nejdříve mezi dva válce s pohybem kývavým, do nichž z polovičky vryt je tvar rukojeti, krčku a z části i čepele. Tím získá se tvar obr. č. 2906., 1. Pak se ohřeje konec určený na čepel a vsune se mezi druhý pár válců s pohybem rovněž kývavým. Nůž stojí při tom kolmo na osy válců a čepel se vytahuje do délky. Mezi třetími válci prochází nůž rovnoběžně s osami a čepel se vyvaluje do šířky (2). Prostřihem, pilníkem a na bruse dodá se noži přiměřený tvar a ostří; následuje kalení, leštění a na konec obyčejně niklování.

Želízka zavěráků (nožů kapesních, zahradních, pérových atd.) dělá vždy jen jeden dělník. V jednom žáru vyková se na konec ocelové tyčinky čepel a oddělí se od této ještě s tak velkým kusem, co je třeba na vykování oka a krátkého trnu, jež se vykovou v žáru druhém. Na trn naráží se rukojeť, kterou se želízko drží při broušení. Dírka pro čípek vyráží se na prostřihu. Ve třetím žáru kove se na čisto a vyrazí se dlátovitým razidlem rýha pro otvírání nože nehtem. Po zakalení se nože popouštějí až do barvy purpurově červené, tím způsobem, že se jich několik tuctů těsně vedle sebe a se hřbety dolů srovná na železnou plotnu, která se ze zpoda zahřívá. Při výrobě tovární vystřihují se také želízka z ocelového plechu, načež se kovou na čisto a brousí. Plechové části pochvy vyrábějí se lisováním a ražením.

Největší pečlivosti vyžaduje výroba břitev, hlavně pokud se týče volby oceli a kalení. Ková se za slabého žáru červeného, aby se ocel nespálila, obyčejně ve třech, při dobrých břitvách i v šesti žárech. Při posledním žáru vydrží se s kováním až do úplného vychladnutí, aby se ocel zpěchovala. Po zakalení a popuštění brousí se čepele postupně na třech kamenech za sebou, aby se řádně vytvoříl břit. Pak se přetahují na třech kamenech jemnějších a jemnějších a konečně na řemeně natřeném po jedné straně kolkotarem, po druhé straně tuhou.

Vidličky vyrábějí se podobně jako nože. Mezery mezi hroty vytvořují se při ruční práci, dlátky a hroty se pak opracují pilníkem, při výrobě tovární tvoří se hroty zápustkami na beranidle. Tenký plech mezi hroty odstraní se prostřihem, vidlice zahřeje se do slabě červena a nechá se zvolna vychladnouti, aby se hroty snadno daly opracovati pilníkem. Hroty se pak zaohnou, kalí. popouštějí atd.

Důležitou částí výroby nožů jsou také rukojeti a střenky. Surovinou bývá dřevo, kosť, slonovina, perleť, roh, želvovina atd. Rukojeti kovové z plechu buď stříbrného neb z nového stříbra dělají se buď ze dvou půlek vylisovaných a spájených, aneb se lisují z jednoho kusu a upravují pak na tlačném soustruhu.

Výroba nůžek je rovněž z nejtěžších prací v n. Obě čelisti musí býti stejně tvrdé, jich ostří jemné a trvanlivé a musí se stýkati jen v místě, kde se děje střih, aby nevzniklo zbytečné tření. Malé nůžky hotoví se tak jako malé nože celé z oceli, velké nůžky dělají se obyčejně ze železa kujného a jen ostří je navařeno z oceli. Nůžky litinové se po vylití jen brousí a leští, nejsou však trvanlivé. Malé nůžky se zhusta razí ze silného ocelového plechu a také ozdoby na rukojetích se vyrážejí. Při výrobě strojní postupuje se takto: Z ocelové tyče vyrazí se na lisu za každý zdvih dva základní kusy (vyobr. č. 2907, 1). Oba kusy zahřejí se do červena a vykovou se pomocí beranidla třemi až čtyřmi rázy na tvar ramen (2), přebytečný materiál odstraní se na prostřihu, nejdříve při rukojeti a v oku (3), potom i při čelisti (4). Ramena opracují se pilováním a po dvou se k sobě přizpůsobují. Při kalení navléká se as 30 kusů na železnou tyč, zahřívají se mírně nad ohněm a ponořují se na krátkou dobu do vody, aby se zakalila jen čelisť, rukojeť však zůstala přirozeně měkká. Také se ramena provisorně po dvou před kalením a pro nastávající popouštění spojují, aby se dosáhlo co možná stejnoměrné tvrdosti obou čelistí. Zakalené čelisti se brousí a leští tak jako nože a spojují se na konec po dvou nýtkem nebo šroubkem. Nůžky zahradnické vyžadují poměrně více práce a při kování zvláštních zápustek. JPok.