Ottův slovník naučný/Necker

Ottův slovník naučný
Neckarsulm	Necker	Neckera

Údaje o textu
Titulek:	Necker
Autor:	František Xaver Šalda
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Osmnáctý díl. Praha: J. Otto, 1902. S. 23-24. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Jacques Necker

Necker: 1) N. viz Neck.

2) N. Jacques, finančník a politik franc. (* 30. září 1732 v Genevě — † 9. dub. 1804 v Coppetu), pocházel z otce pruského poddaného, Karla Friedricha, professora veřejného práva německého v Genevě, a z matky rozené Gautierové a byl náboženství protestantského. V 18. roce vstoupil do bankovního obchodu Vernetova v Paříži, a když Vernet odešel do soukromí r. 1762, založil N. banku, která neobyčejně prospívala; N. zbohatl půjčkami fisku a spekulacemi obilními. R. 1765 stal se syndikem »Společnosti indické« a r. 1772, když byl umluvil zvláště šťastnou půjčku se dvorem, vzdal se obchodu se jměním asi 6 millionů; peníze nebyly mu nikdy cílem, pouze prostředkem. Roku 1773 uveřejnil Eloge de Colbert, korunovanou Akademií franc., v níž ukázal značné vzdělání odborné a postavil se proti škole Quesnayově. R. 1774 ve spise Sur la législation et le commerce des blés obrací se proti volnému obchodu obilím a žádá státní ochranu pro konsumenty. Po odstoupení Turgotově povolán byl působením Maurepasovým v říj. 1776 za generálního správce pokladu královského vedle Taboureaua, od června 1777 byl však samotným generálním ředitelem finančním, ale neseděl v radě ministerské, poněvadž nebyl katolíkem. Od r. 1777 do r. 1781 sahá doba první administrace N-ovy, kterou vykonával úplně bezplatně i bez každé jiné odměny, obvyklé u ministrů finančních; N. snažil se všemožnými úsporami i racionální správou pozvednouti kleslý finanční stav země, který zvláště od války s Anglií (1778) žádal neobyčejného důmyslu a vytrvalé snahy reformní; svoji správu finanční založil N. na principu veřejnosti, věc to dotud ve Francii neznámá. První příčinou, pro niž upadl N. v nemilost, byla intrika Maurepasova, k níž přidružila se hromadná nenávist osob, jež ve svých soukromých zájmech reformní činností N-ovou byly poškozeny, dvořanův, finančníkův, úředníkův; 19. květ. 1781 zadal N. za propuštěnou. Někteří panovníci, mezi nimi Josef II. a Kateřina II., hleděli získati N-a pro svoji finanční správu, ale N. zůstal věren Francii; pracoval v soukromí o nejdůležitějším svém díle De l’administration des finances de la France (1784, 3 sv.), jehož se prodalo 80.000 výtisků; král soukromě zakázal N-ovi Paříž, ale popularita N-ova rostla den ze dne. Když pak finanční ministr Calonne nepoctivě a lživě obvinil r. 1787 N-a ze ztráty 80 millionův, odpověděl mu N. proti vůli králově a očistil se, ale byl za to úředně zatykačem vypovězen na 20 mil z okolí Paříže. Když pak Calonne replikoval proti N-ovi v lednu 1788, odpověděl tento duplikou Nouveaux éclaircissements sur le Compte rendu, v níž odrazil na dobro svého odpůrce. Po smrti Calonneově zdráhal se Ludvík XVI. povolati k vládě N-a, jenž mu nebyl pohodlný přímostí a energií svojí povahy, ale byl k tomu donucen polovičním bankrotem, jímž skončilo ministerstvo arcibiskupa Loménie de Brienne; v srpnu 1788 přijal N. znova titul generálního ředitele financí, tentokráte s místem v radě; toto druhé ministerstvo N-ovo je již první fasí revoluce francouzské, v níž však N. nehraje tak důležité úlohy, jaká je mu často připisována. Byl nucen obmezovati se hlavně na reorganisaci financí a na zabránění bankrotu; sám zapůjčil pokladu státnímu 2 milliony. Nejdůležitějším politickým činem jeho bylo, že přiměl krále ke svolání generálního sněmu stavovského a že přes odpor notáblův prosadil, aby třetí stav na něm měl stejně zástupců jako oba stavy první. Řeč jeho 5. května 1789 zklamala však, neboť řadil pouze k umírněnosti a opatrnosti. Přes všecku opravdovou oddanost ke dvoru byl podezírán ze spojenectví s podvratnými živly a 11. čce 1789 dostal od krále rozkaz, aby bez prodlení a tajně opustil Francii; N. vyhověl oddaně a přesně a odejel okamžitě do Brusselu, odkud se vracel tajně přes Německo do Coppetu, v Basileji došel ho však již list králův, kterým byl povolán k ministerstvu; rozpoutávající se revoluce přinutila k tomu Ludvíka XVI. V Paříži přijat byl N. lidem vítězoslavně, ale přes to nehraje již za tohoto třetího svého ministerstva vůdčí úlohy; potácí se bezmocně mezi dvorem a národním shromážděním, podezírán oběma; zejména lidu stal se brzy podezřelým pro svoji skutečnou loyalitu ke králi. V »Národním shromáždění« zastiňoval ho odpůrce jeho Mirabeau, bez jehož přispění nemohl se v rozhodné chvíli obejíti, když, aby se předešlo bankrotu, bylo třeba přijmouti daň, rovnající se čtvrtině příjmů; později marně se opíral N. emissi assignátů za milliardu. Ku konci r. 1790 opustil svůj úřad a odejel do Coppetu, nenáviděn a ohrožován lidem; zde napsal obranu svoji Sur l’administration de M. N. par lui-même (Paříž, 1791). Osobní obranou spíše než historickým dílem je také poslední práce jeho De la Révolution française (t., 1796, 4 sv.). Poslední léta svého života prožil N. na svém statku v Coppetu oddán péči o svoji rodinu, již opravdově miloval, a rozjímáním náboženským. Vnuk N-ův, baron de Staël, vydal jeho »Oeuvres, contenant un grand nombre de morceaux ínédits« (t., 1820—21, 15 sv.). — Srv. J. Hermann, Zur Geschichte der Familie N. (Berlín, 1886); Baronne de Staël-Holstein, Mémoires sur la vie privée de mon pére (Paříž, 1818); A. de Staël-Holstein, Notice sur M. N. par son petit-fils (t.,1820); Ad. Terwander, N. (Lille, 1875); Sainte-Beuve, Causeries du lundi, VII; Nourrisson, Trois révolutionnaires: Turgot, N., Bailly; P. Bondois, N. (Pař., 1885); Ch. Gomel, Les causes financières de la Révolution française (t., 1892). Šld.