Ottův slovník naučný/Nakladatelské právo

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Nakladatelské právo
Autor: Karel Kadlec
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. s. 993–995. Dostupné online.
Licence: PD old 70

Nakladatelské právo (něm. Verlagsrecht) jest částí práva autorského čili duševního vlastnictví (v. t.) a spočívá v právu rozmnožiti (násobiti) tiskem nebo jiným způsobem, jakož i uveřejniti literární nebo umělecké dílo. Původní n. p., to jest n. p., o kterém autor dosud nedisponoval, jest výhradní v tom smysle, že nikdo jiný než autor, resp. jeho dědic, nemá práva rozmnožiti a uveřejniti jeho dílo po celý život autorův a jistou řadu let po jeho smrti (dle rak. zák. ze 26. pros. 1895 č. 197 ř. z. ještě 30 let po smrti autorově). Odvozené n. p., to jest právo, které přešlo smlouvou z moci autorovy do moci jiné osoby, může býti buď výhradní nebo jen obmezené. Autor může totiž uděliti někomu své n. p. jen pro jisté území nebo co do jistého počtu vydání, výtiskův a p. Objem tohoto převodu n-ho p-va určuje se ve smlouvě nakladatelské (něm. Verlagsvertrag), t. j. ve smlouvě, kterou autor díla a jeho nakladatel upravují vzájemná svá práva i povinnosti. Všeobecně platí zásada ve všech zákonech o právu autorském, resp. nakladatelském, že obě strany mohou si vzájemný svůj poměr upraviti dle své vůle. Zákon má platnost jen subsidiární, t. j. ustanovení jeho nastupují pouze potud, pokud strany samy neustanovily nic jiného. Pouze výjimečně zasahá zákon imperativně do vzájemného poměru mezi autorem a nakladatelem a nedovoluje, aby nakladatelská smlouva obsahovala něco, co se příčí určité zásadě, vytčené zákonem. V zemích rakouských upravena jest smlouva nakladatelská již ob. zák. obč. (§§ 1164.–1171.) a částečné i v aut. zák. ze 26. pros. 1895 č. 197 ř. zák. Dle ob. zák. obč. (§ 1164.) jest nakladatel, smlouva taková smlouva, kterou autor nějakého díla uděluje jinému právo rozmnožiti (násobiti) tiskem a prodávati toto dílo, zříkaje se tím práva dáti své dílo do nákladu kohokoli třetího. Autor jest dle této smlouvy povinen dodati nakladateli své dílo podle úmluvy a nakladatel zase hned po dodání díla zaplatiti smluvenou odměnu, honorář (§ 1165. obč. zák.). V případě, že by honorář v čas nebyl zaplacen, stihnou nakladatele následky prodlení (§ 1333. obč. zák.). Nedodá-li naproti tomu autor dílo své v čas, byt i beze své viny, má nakladatel právo od smlouvy ustoupiti, a kdyby měl autor vinu, může žádati náhradu škody (§ 1166.). Velice nedokonale chráněny jsou podle ob. zák. obč. autorovy zájmy naproti nakladateli. Nakladatel má totiž pouze závazek zaplatiti smluvenou odměnu, nikoli však závazků jiných, jmenovitě není (na základě §§ 1164. a 1165.) povinen uveřejniti dílo dané mu do nákladu. Chce-li si tudíž autor takový závazek nakladatelův pojistiti, musi si jej výslovně vyhraditi ve smlouvě. Jistá oprava zákonodárství stala se v této příčině § 20. cit. zák. aut. z r. 1895. Nevydal-li nakladatel do tří let bez vůle a bez viny autorovy dílo dané mu do nákladu, nabývá autor svého původního práva disponovati dílem a má právo buď dle obsahu smlouvy žádati splnění, pokud se týče náhradu škody, anebo naložiti se svým dílem jinak, aniž jest povinen vrátiti obdržený honorář. Toto ustanovení zákona jest imperativní a nemůže smlouvou ani ve věci samé, ani co do prodloužení zmíněné tříleté doby býti změněno. Pokud při ujednání nakladatelské smlouvy nebylo vyloučeno uspořádání nového vydání, platí dotčená doba tří let i o novém vydání, tak že autor má právo naložiti volně se svým dílem, jakmile ve třech letech od rozebrání staršího vydání nakladatel nového vydání neuspořádal. Na obsahu smlouvy nakladatelské záleží, v jakém objemu náleží nakladateli právo reprodukce (rozmnožení). Dle § 1167. obč. zák., »bylo-li umluveno, kolik exemplářů se má tisknouti, jest povinen nakladatel, chtěl-li by spis znova vydati, autora za svolení Žádati a o výminky znova se smluviti«. – V § 1168. se autorovi dovoluje poříditi nové změněné vydání, o němž má nová smlouva být učiněna. »Pokud však předešlé vydání není rozprodáno, může spisovatel jen tehda spis znova vydati, když jest hotov dáti nakladateli přiměřenou náhradu za výtisky, které má v zásobě.« To jsou v podstatě všechna dosud platná ustanovení obč. zák. o smlouvě nakladatelské. Z cit. zákona aut. z r. 1895 dodati sluší ještě ustanovení § 16., že smlouva, v níž autor slibuje, že někomu udělí svá autorská práva (tedy i n. p.) ke svým budoucím dílům vůbec anebo k jistému druhu děl, může býti vypověděna kdykoli. Právo výpovědi náleží oběma stranám a žádná se ho nesmí vzdáti. Lhůta výpovědní činí jeden rok, leda by smluvena byla lhůta kratší. Vzhledem k tomu, že zákonná ustanovení o n-m p-u jsou u nás nečetná, jest radno k zamezení neshod mezi autory a nakladateli, aby smlouvy nakladatelské co nejpečlivěji byly sepisovány. V Německu chystá se právě nový zákon, který upravuje vzájemné poměry mezi autorem a nakladatelem. Osnova tohoto zákona, vypracovaná v říšském justičním úřadě, publikována byla dne 14. čce 1900 v »Reichsanzeigru« a mimo to u J. Guttentaga (Berlín, 1900, IV. a 60 str.). Kritika osnovy podána jest v brošuře prof. K. Birkmeyera, Die Kodifikation des Verlagsrechtes (Mnich., 1901). Z ustanovení osnovy uvésti sluší zvl. tato: Dokud trvá smluvní poměr mezi autorem a nakladatelem, nesmí autor dílo své uveřejniti ani v souborném vydání svých spisův ani ve sbírce, sestávající z prací různých autorů (§ 2.). Nakladatel smí jednotlivé dílo, k němuž má n. p., uveřejniti v souborném vydání spisův autorových nebo v nějaké sbírce jen tehdy, je-li k tomu nakladatelskou smlouvou výslovně oprávněn. Totéž platí pro případ, že by nakladatel chtěl jednotlivé části souborného vydání nebo nějaké sbírky vydati o sobě (§ 4.). Není-li smluveno nic jinéno, smí nakladatel uspořádati jen jedno vydání díla, a to najednou. Není-li počet výtisků smluven, může jej ustanoviti nakladatel. Musí však o tom učiniti oznámení autorovi dříve, než počne s tiskem. Opomene-li učiniti toto oznámení, nesmí tisknouti více než 1000 exemplářův. Má-li nakladatel právo uspořádati nové vydání, platí o něm v případě pochybnosti stejná pravidla jako o předchozím vydání (§ 5.). Tak zv. přídavkové výtisky (Zuschussexemplare), jakož i volné výtisky, pokud jejich počet nepřesahuje 20. díl přípustných exemplářů, nezapočítávají se do počtu výtisků nákladu. Přídavkové exempláře, jichž se nepoužije k náhradě nebo k doplnění poškozených výtisků, nesmějí od nakladatele býti rozšiřovány (§ 7). Přijdou-li na zmar výtisky nalézající se na skladě, mohou býti nahrazeny jinými; nakladatel musí však učiniti o tom oznámení autorovi (§ 8.). Byla-li nakladatelská smlouva změněna o díle již hotovém, má dílo dodáno býti nakladateli ihned. Má-li však dílo teprve po uzavřené smlouvě býti sepsáno, řídí se lhůta dodání dle účelu smlouvy, pokud se týče dle doby, v níž autor při činnosti odpovídající jeho poměrům dílo může sepsati (§ 12.). Až do skončení tisku smi autor dilo své měniti, pokud se tím neporuší oprávněný zájem nakladatelův. Ovšem jest autor povinen, jakmile mění své dílo po započetí tisku, nahraditi náklady tím povstalé. Pouze tenkráte nemá této povinnosti, když nastaly poměry, které odůvodňují změnu (§ 13). Nakladatel arci nesmí na díle konati žádných změn (§ 16.). Jakmile došlo nakladatele dílo úplné, má s tiskem započíti a bez průtahu jej provésti (§ 18.). Nakladatel může zprostiti se povinnosti vydati dílo a vypověděti nakladatelskou smlouvu: 1. odpadl-li po ujednání smlouvy účel vydání díla, 2. byl-li předmětem nakladatelské smlouvy příspěvek k nějaké sbírce, a k vydání sbírky nedošlo. Autor má však právo na náhradu (§ 20). – Osnova cit. má celkem 52 paragrafy. -dlc.