Ottův slovník naučný/Nápadnické právo

Ottův slovník naučný
Napa	Nápadnické právo	Napajedla

Údaje o textu
Titulek:	Nápadnické právo
Autor:	František Fiedler
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. s. 1013–1015. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Nápadnické právo jest taková úprava zákonné posloupnosti dědické (posloupnosti ab intestato) pro selské statky, aby statek po smrti zůstavitelově převeden byl na jediného z oprávněných dědiců za podmínek, za jakých by dědic ten mohl na statku úspěšně hospodařiti. Dědic, který v případě dědické posloupnosti ab intestato dle práva nápadnického povolán jest k převzetí celého statku, označuje se jako nápadník. Takovýto převod selských statků v celistvosti na jediného z povolaných dědiců odpovídá zvyklostem v stavu selském od starodávna zachovávaným; ovládáť vlastníky selských statků snaha, aby zachovány byly statky neztenčeny a aby při dědických převodech nebyly tříštěny. Zda sluší tuto v stavu selském zakořeněnou snahu přičísti na vrub vnitřním potřebám z povahy a života lidu selského vyplývajícím, či byla tato snaha vštípena stavu selskému teprve historickým vývojem právních a majetkových poměrů jeho, nelze rozhodnouti s plnou bezpečností. Tolik je však jisto, že právní poměr selského stavu jakožto poddaného bývalým vrchnostem měl na vývoj dědického práva ve stavu selském vliv rozhodující. Vrchnostem v nejvlastnějším zájmu musilo na tom záležeti, aby poddané statky ve všech případech, tedy i při dědických převodech zachovány byly celistvý, ježto jen tak mohli poddaní sedláci plniti své povinnosti (různé dávky, hlavně roboty) vůči vrchnosti. Státní zákonodárství, které v Rakousku na sklonku XVIII. stol. začalo zasahovati v dědické poměry stavu selského, kodifikovalo toliko skutečný stav, jak se byl v stavu tom až do té doby vyvinul. Proto dvorní dekrety z 20. pros. 1770, z 20. října 1783, z 16. pros. 1790 a z 26. květ. 1791, kterými upraveno bylo dědické právo pro stav selský v Čechách, ustanovovaly zásadně, že po smrti vlastníka statek smí odevzdán býti jedinému toliko dědici a že spoludědicům vyplaceny býti mají dědické podíly vyměřené »dle pravé hodnoty statků«, čili, jak to v patentu pro Tyrolsko z 9. října 1795 jasněji bylo vyjádřeno, vyměřené »tak, aby nastupující majetník na statku dobře mohl obstáti«. Takovou výměrou spoludědických podílů mělo býti bráněno tomu, aby selské statky při dědických převodech nebyly spoludědickými podíly předlužovány.

Tyto předpisy o dědických převodech selských statků, k nimž pojily se ještě předpisy obmezující volnou dělitelnost statků za života majetníků, zachovány byly v platnosti i občanským zákonníkem z r. 1811 (§ 761). Teprve zákonem z 27. čna 1868 ř. z. č. 79. bylo ustanoveno, že zvláštní předpisy o dědické posloupnosti v selské statky mají pozbýti platnosti v jednotlivých zemích, jakmile zrušeny tam budou předpisy obmezující volnou dělitelnost pozemkovou. To stalo se v jednotlivých zemích rakouských – mimo Tyrolsko – skutkem v letech 1868 a 1869, tak že od této doby platí v Rakousku pro selské statky totéž právo dědické, které platí pro ostatní stavy a majetek.

Ne sice zcela stejný, ale přece jen podobný byl vývoj právních poměrů v příčině selského majetku v Německu. Tam již na počátku XIX. stol. započato bylo s odstraňováním zákonných předpisů v obmezujících disposiční volnost stavu selského i pokládána byla plná svoboda stavu toho v uvedeném směru za stav hospodářsky nejprospěšnější. Ale brzo potom počínala se ozývati mínění odchylná. Zvláště v příčině dědického práva počalo se poukazovati na to, že všeobecné předpisy o dědickém právu nehodí se dobře pro stav selský. Jako zvláště nebezpečná označena byla ustanovení, týkající se dědického převodu ab intestato. Zemře-li totiž majitel selského statku, neučiniv posledního pořízení, náleží pozůstalý statek všem spoludědicům. Poněvadž jednotná správa statku všemi spoludědici dohromady není dobře možná, musí vzájemné poměry mezi spoludědici upraveny býti buď tím způsobem, že statek se mezi ně rozdělí, anebo že převezme jeden z nich statek vypláceje ostatním spoludědicům peněžité podíly, rovnající se jejich dědickému nároku. Jest tedy v takovém případě selský statek vydán nebezpečí, že bude buď dělením roztříštěn, anebo že bude sice zachován v celistvosti, avšak ve stavu předluženém, ježto spoludědické podíly, vyměřené dle ceny statku, jsou pro přejímajícího hospodáře břemenem ochromujícím úspěšné hospodářství; břemena ta mohou v dobách jen trochu nepříznivějších přivésti statek do dražby. Provede-li se tedy dědický převod selského statku ab intestato dle všeobecných předpisů dědických, hrozí celistvosti jeho nebezpečí v každém případě. Jestliže účinky toho nejeví se dosud zřetelně, sluší přičítati to konservativnosti stavu selského, který v případě posloupnosti ab intestato neřídí se platnými předpisy, nýbrž uspořádává převody majetkové způsobem, jenž odpovídá starým zvyklostem, t. j. tak, aby statek odevzdán byl jedinému z dědicův a aby spoludědické podíly vyměřovány byly mírněji pro přejímatele statku.

Z těchto úvah dovozen byl požadavek, aby dědické právo pro stav selský bylo jinak upraveno, než stalo se všeobecným právem dědickým, a jmenovitě aby navázáno bylo na zvyklosti zachovávané dosud v stavu selském a utvrzené staršími dědickými předpisy. Požadavek ten uskutečněn byl vybudováním n-ho p-va, jakožto zvláštního práva dědického pro stav selský. Počátek k tomu učiněn byl v Německu. Tam totiž zachovaly se starší selské předpisy dědické v platnosti v některých zemích až do této doby buď v nezměněné formě (Meklenbursko-Střelicko, Valdek s Pyrmontem, Lippe-Detmold), anebo ve formě jen nepodstatně změněné (Brunšvicko, Schaumburg-Lippe). V jiných zemích německých působily ve prospěch kodifikace n-ho p-va obavy před škodlivým vlivem všeobecného práva dědického na celistvost selských statkův, ale vedle toho též jiné ještě důvody, jmenovitě nejistota a roztříštěnost právních předpisů dědických, aneb (jako v Hannoversku Pruskem annektovaném) snaha chrániti domácí půdu před vítězným uchvatitelem. Tak došlo ke zvláštním zákonům, zavádějícím n. p. v Oldenbursku (1872), na Brémském území (1876 se změnami z r. 1885 a 1890), v Lubeku (1879), potom v pruských provinciích: Hannoversku (1874 se změnami z r. 1880 a 1884), Lauenbursku (1881), Vestfálsku (1882), Braniborsku (1883), Slezsku (1884), Šlesvicko-Holštýnsku (1886), Kasselsku (1887). Zásady, na kterých tyto zákony jsou zbudovány, jsou tyto: 1. Vlastník zemědělského statku má na vůli ustanoviti, zda statek má býti podroben n-mu p-vu či nemá. Chce-li podrobiti statek tomuto právu, dá jej zapsati do zvláštních desk statkových (Höferolle, Landgüterrolle neb Mutterrolle); kdykoliv vlastník za to žádá, může statek z desk býti vymazán (t. zv. dobrovolné n. p.). 2. Zápis statku do desk statkových má za následek, že dědická posloupnost ohledně statku a jeho příslušenství řídí se dle n-ho p-va, které platí jen pro případ posloupnosti zákonné (ab intestato); testamentární posloupnosti se právo to nedotýká, i jest vlastník oprávněn pořizovati volně o svém majetku. 3. Zemře-li vlastník statku bez posledního pořízení, odevzdá se statek jedinému z dědiců, nápadníkovi, a to nejbližšímu příbuznému, při čemž v případě stejného stupně příbuzenského přísluší přednost starším, mužským členům. 4. Spoludědické podíly ustanoví se tak, že odhaduje se cena statku způsobem nápadníkovi nadržujícím. Buď béře se za základ čistý výnos berní, který jest nižší než skutečný. Anebo odhadne se cena statku, ale odečte se od ní t. zv. přednostní podíl (praecipuum, něm. Voraus), činící 20 až 40% ceny, tak že podíly spoludědiců vyměřují se na základě ceny statku o přednostní podíl zmenšené k patrnému prospěchu nápadníkovu.

Poněvadž výsledek těchto zákonů byl jen zcela skrovný – vyjímajíc Hannoversko, kde působily politické příčiny, rolnictvo přihlašovalo své statky k zápisu do desk jen nepatrným počtem – přistoupilo se i v pozdějších zákonech k modifikaci n-ho p-va. Jsou to nejprve zákon z r. 1896, kterým v Prusku zavedeno bylo n. p. pro tak zv. statky rentové a osídlené, t. j. statky zřízené kolonisační akcí pruskou na polské půdě v Poznaňsku, potom zákon pro Vestfálsko z r. 1898, kterým neúčinné starší předpisy nápadnické nahrazeny byly novými. Odchylky těchto zákonů v oproti dřívějším jsou tyto: a) Bez ohledu na vůli vlastníkovu musí v knihách pozemkových za nápadnický zapsán býti každý statek, který úřadem neb úřední kommissí za takový jest prohlášen (t. zv. závazné n. p.). b) Spoludědické podíly vyměřiti dlužno nikoliv kapitálem, nýbrž rentou, t. j. určitým ročním důchodem, který nápadník povinen jest spoludědicům vypláceti. Státní rentová banka jest však povinna rentu tu převzíti, t. j. vyplatiti spoludědici kapitál rentou představovaný a vybírati potom rentu s kvótou umořovací (umoření za 35 neb 37 let) od nápadníka. c) Nápadník nesmí převzatý statek po 15 nebo 20 let zciziti ani od něho odděliti části; kdyby tak učinil, musí vydati spoludědicům přednostní podíl, který při projednání pozůstalosti z ceny statku v jeho prospěch byl odečten.

Německé předpisy o n-m p-vu byly vzorem pro nový vývoj n-ho p-va v Rakousku, který zahájen byl říšským zákonem z 1. dubna 1889 ř. z. č. 52., jímž zavádějí se zvláštní předpisy o rozdělení dědictví při rolnických usedlostech střední velikosti. Obsah tohoto zákona jest tento: Vlastník středního statku selského není nijak obmezen, aby rozhodoval o svém statku právními jednáními za živa nebo pro případ smrti. Nepořídil-li však vlastník o statku, nastane zákonná posloupnost dle n-ho p-va; statek i s příslušenstvím připadne v celistvosti jedinému z dědiců (»přejateli«, jak český text zákona nápadníka nehezky označuje). Spoludědicům příslušejí nároky na dědické podíly, k jejichž výměře jsou základem buď katastrální cena statku anebo cena odhadnutá a soudem »dle slušného zřetele, aby nápadník mohl obstáti«, upravená, anebo cena odhadnutá, o přednostní podíl zmenšená. Zákon tento jest jen zákonem rámcovým i závisí platnost jeho v jednotlivých zemích na tom, že k jeho provedení vydány budou zemské zákony, jež by obsahovaly bližší ustanovení, jmenovitě o tom: které statky sluší pokládati za střední selské statky; kdo z příbuzných má býti povolán za nápadníka; dle které modality má určena býti cena statku, jsoucí základem výměře spoludědických podílů; jak má býti upravena posloupnost v případě, že manželé jsou spoluvlastníky statku. Mimo to přivedl říšský zákon n. p. ve spojení s obmezenou dělitelností statkův ustanovením, že dědické převody selských statků budou podrobeny všem ustanovením, kterými v zemských zákonech na základě říšského zákona vydaných disposični volnost vlastníka se statkem za živa bude obmezena; to má znamenati, že v případě, obmezí-li zemský zákon některý volnou dělitelnost selských statků, vlastník nebude oprávněn pořizovati o statku způsobem, který by se příčil předpisům obmezujícím dělitelnost statkův.

K uskutečnění n-ho p-va dle říšského zákona byly vládou jednotlivým zemským sněmům podány předlohy příslušných zemských zákonů; při tom prohlášen byl zřejmě úmysl vlády, že s předpisy o n-m p-vu třeba nezbytně sloučiti zákonné předpisy obmezující volnou dělitelnost statků, ježto n. p. bez těchto předpisů bylo by bez jakéhokoliv účinku; vlastník mohl by statek právními jednáními za živa roztříštiti, tak že ochrana celistvosti statku pro případ posloupnosti ab intestato přišla by pozdě. Ale na sněmích zemských setkala se snaha vlády, aby obmezena byla volná dělitelnost statku, s odporem tak značným, že zmařeno bylo tím i uskutečnění n-ho p-va vládou s tím sloučeného. Výjimku činí toliko Tyrolsko. V zemi této platí podnes předpisy pocházející z XVIII. stol., kterými obmezena jest dělitelnost selských statkův. Při zakládání knih pozemkových v Tyrolsku dle zákona ze 17. břez. 1897 ř. z. č. 77. byly statky, podrobené obmezené dělitelnosti, zapsány v knihách jako nedělitelné (geschlossene Höfe). Sněmem tyrolským přijat byl zákon ze dne 12. čna 1900 z. z. č. 47, kterým spojování několika statků, potom oddělování pozemkův od statků závisí na povolení zvláštního statkového úřadu, skládajícího se v první stolici ze zástupců politického úřadu, okresního společenstva zemědělského a obce, v druhé stolici ze zástupců místodržitelství, zemského výboru a zemědělské rady. Pro tyto nedělitelné statky platí n. p. Nápadníkem jest nejbližší příbuzný, při čemž v případě stejného stupně příbuzenského přednost náleží mužskému pohlaví a vyššímu věku. Cena statku ustanovuje se odhadem, i má při výměře spoludědických podílů obrácen býti zřetel k tomu, aby nápadník na statku dobře mohl obstáti. Zcizí-li nápadník během 6 let převzatý statek, povinen jest nahraditi spoludědicům tolik, oč odhadem pro nápadníka příznivějším spoludědické podíly byly zmenšeny. V některých směrech odchyluje se tento tyrolský zemský zákon od rámcového zák. říš. z r. 1889.

Hospodářský význam n-ho p-va pro stav zemědělský jest v theorii i v praxi dosud velesporný. Kdežto se strany jedné hledí se na n. p. jako na prostředek, kterým brániti lze tříštění selských statků, poukazuje se se strany opačné na to, že n-kým p-vem, nutkajícím k vyměřování spoludědických podílů v penězích, podporuje se vzrůstající zadlužování selských statku, že nadržuje se nespravedlivě nápadníkům na úkor ostatních sourozencův a že zamezuje se tak nepřímo vzrůst obyvatelstva na venkově.

Literatura tohoto předmětu se týkající je velice obsáhlá. Nejvýznačnější práce sem spadající jsou tyto: Fiedler, Zemědělská politika, sv. II., 1899; Horáček, Příspěvek k otázce agrární, 1894; Miaskowski, Das Erbrecht und die Grundeigenthumsvertheilung im Deutschen Reiche, 1882; Barnreither, Stammgutsystem und Anerbenrecht in Deutschland, 1882; Peyrer, Denkschrift betreffend die Erbfolge in landwirtschaftliche Güter und das Erbguterrecht, 1884; Verhandlungen des Vereins für Socialpolitik über Grundeigenthumsvertheilung u. Erbrechtsreform, 1882; Frommhold, Deutsches Anerbenrecht, 1896; Brentano, Agrarreform in Preussen, 1897; t., Gesammelte Aufsätze, I., 1900; Block Maurice, Une crise de la propriété rurale en Allemagne et l´organisation du crédit agricole, 1898; M. F. Le Play, La réforme sociale en France déduite de l´observation comparée dcs peuples européens, 1887. Fr.