Ottův slovník naučný/N

Ottův slovník naučný
Mže	N	Na

Údaje o textu
Titulek:	N
Autor:	Josef Zubatý, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 958. Dostupné online
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: N

Tato stránka potřebuje rozšířit.

Můžete Wikizdrojům pomoci tím, že ji vhodně rozšíříte.
Důvod nebo poznámka: chybí obrázek č. 2858 ze str. 958

N jest nosová souhláska zubná, vznikající, když znějící proud hlasový, jemuž cesta dutinou ústní zatarasena jazykem, opřeným špičkou o zuby neb o nějakou čásť dutiny ústní v jejich blíži, vychází dutinou nosní. Jako m (v č. osm, sedm) může i n se objeviti ve funkci samohláskové (na př. něm. reden, vysl. redn). Podle podrobnějších rozdílů v ustrojení mluvidel může býti n velmi rozličnými hláskami, které často se v písmě neliší. V čes. tenký jest nosovkou zadopatrovou (hrdelní), vznikající závěrem dutiny ústní na zadním patře; vlastní zubné n je v č. tento, temný a p.; jiné n (se špičkou jazyka opřenou o tvrdé patro) v černý, mošna a p.; jiné n (labiodentální, se závěrem mezi hořejšími zuby a dolním rtem) v sinfonia a p. Jiné jest zase ň (předopatrové, se závěrem dutiny ústní mezi hřbetem jazyka a předním patrem) v č. mňoukati, nic, němec. Atd. — V indoevr. jazycích zubné n bylo hláskou velmi častou v kořenech i odvozovacích slabikách. V praslovanštině před souhláskami změnilo se v nosový pazvuk (pьną „pnu“, ale pęti „píti, pnouti“) anebo snad i úplně zanikalo (na př. vъtorъ „druhý“ z ъntoros); rovněž na konci slova (na př. kamy „kámen“ z -mon, dělaję „dělaje“ snad z jōn). V češtině nosové samohlásky tak vzniklé ztratily nosový pazvuk a všelijak se měnily; sice zůstalo praslovanské n celkem beze změny (leda že snad změkčilo se za jistých okolností v ň, kterého praslovanština dle některých neměla). Ztý.

N, chem. značka pro dusík (nitrogenium).