Ottův slovník naučný/Mzda

Ottův slovník naučný
Mzábité	Mzda	Mžany

Údaje o textu
Titulek:	Mzda
Autor:	Lev Winter
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 954–957. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mzda

Mzda jest smluvená cena práce, prováděné v pravidelných případech pro osobu třetí, nehledíme-li ku případu, že výrobce jest zároveň spotřebitelem svého výrobku. Jest to jedna z částí, ze kterých skládá se důchod, plynoucí z určitého výrobku. Právní titul, na základě kterého m. jest dělníkovi vyplácena, jest smlouva mezi zaměstnavatelem a dělníkem. Co do způsobu výplaty m. dělí se na naturální a peněžní. M. naturální převládá v době starší; v době novější zachovala se podnes ještě aspoň z části v platnosti v zemědělství (ve formě tak zv. deputátu, v. t.), kde pracovní poměr byl, resp. jest stálejší než v novodobém průmyslu. M. naturální záleží v tom, že dělníkovi za odměnu jeho práce dostává se jistého množství přírodnin, plodův. Při tomto způsobu vyplácení mzdy dělník jest ohrožen tím, že jednak nemůže býti s dostatek chráněn proti dodávání špatné kvality n. kvantity potravin, jednak i tím, že ceny těchto plodin značné kolísají, tak že dělník, chce-li mzdu svou zpeněžiti, může po případě utrpěti značných ztrát. Zaměstnavateli je ovšem snadnější vypláceti mzdu v této formě, poněvadž přírodniny jím samým vyráběné, resp, pěstěné, nemají pro něho té hodnoty, jako summa peněžitá, odpovídající jejich množství. — Co do způsobu vypočítávání mzdy jest nejobvyklejší m. časová, při níž za určitou jednotku doby pracovní dostane se dělníkovi jednotky mzdy v určité výši. Proti mzdě časové se uvádívá, že tato forma vypočítávání nejméně se shoduje se spravedlností, poněvadž dělník nejpilnější a nejzručnější vydělá zde právě tolik jako dělník méně pilný a méně zručný. Mimo to jsou zde nejzřejmější rozpory zájmové. Zaměstnavateli přirozeně záleží na tom, aby dělník za nejmenší jednotku časovou vyrobil co možná nejvíce, poněvadž jednotlivý výrobek potom mu přijde mnohem levněji; dělníkovi záleží na tom, aby co nejvíce šetřil své pracovní síly, aby pracoval co nejméně. Proto doporučuje se s mnoha stran m. kusová (akkordní) jako m. nejspravedlivější, poněvadž určitému množství výrobkův odpovídá určitá výše mzdy. Ale ani při mzdě kusové nejsou jenom stránky světlé. Především nelze jí ani užiti všude, nýbrž jenom tam, kde činnost jednotlivého dělníka může se snadno kontrolovati; za druhé podlamuje síly dělníka, který, chtěje co nejvíce vydělati, přemáhá se v práci, ubírá práce nezaměstnaným a přispívá k ničení žádoucí solidarity v dělnictvu. — Aby píle dělníkova byla vyvrcholena, užívá se vedle mzdy kusové ještě zvláštních prostředkův hlavně ve formě prémií, kterých dostane se dělníkovi na př. za ušetření materiálu, nebo za zručnější provedení nějakého díla a p. Jenže těchto prémií užívá se často k nadlehčování některým dělníkům oblíbeným a k chikanování dělníkův neoblíbených, jak si stěžuji zvláště dělníci textilní. Některé závody poskytují dělnictvu zvláštní odměny ve formě podílu na zisku, aby píle dělnictva byla stupňována a zájem jeho srostl se zájmem podnikatele. V některých málo případech pokus tento se zdařil, ale většinou byl to pouhý prostředek reklamní, který měl za účel zachrániti závod před úpadkem anebo odvrátiti dělnictvo od organisací odborových. Nemusí se pak ani hleděti k tomu, že dělnictvo jsouc neznalé poměrů tržních a neznalé věd obchodních nemůže ani kontrolovati náležitě knihy obchodní. Tomuto účastenství na zisku podobají se pohyblivé stupnice mzdové, zvláště v Anglii pode jménem sliding scale známé a užívané. Tato forma mzdy spočívá v tom, že dělnictvu m. se zvyšuje, po případě snižuje dle výše cen, jichž výrobky jejich dosahují na trhu. Dělnictvo s počátku horlivě se zastávalo této pohyblivé stupnice, ale nyní již s ní nesouhlasí, jak ukázala poslední, ovšem bezvýsledná stávka horníků waleských z roku 1898. Odpor proti této formě mzdy se strany dělnictva je zcela pochopitelný. Neboť je zde valná čásť risika výrobního svalena na bedra dělníkova, která jsou příliš slaba, aby je mohla snésti. M. není nikdy pevna a určita, každou chvíli se mění, přinášejíc dnes velké zvýšení, zítra velké snížení. Dělník je sváděn k hazardnosti, nemoha si nikdy pevně zříditi domácnost. A kromě toho tam, kde není zároveň stanovena m. minimální, může pohyblivá stupnice mzdová vésti i k snížení životní úrovně dělníkovy, což by znamenalo velikou sociální pohromu.

Při posuzování výše mzdy nesmí býti přihlíženo jediné ke mzdě nominální, spočívající v penězích, nýbrž nutno dbáti mzdy reální, totiž souhrnu věcí, jež dělník jednak za nominální mzdu může si zaopatřiti, jednak jež mu jsou jaksi na účet mzdy vydávány. S toho stanoviska musí se zahrnouti do mzdy také na př. všechno pojišťování, na které buď z části, buď zcela zaměstnavatel připlácí, ať už dobrovolně nebo jsa k tomu donucován zákonodárstvím; rovněž sem náležejí všechna t. zv. zařízení ve prospěch dělnictva. S druhé strany jest m. relativní nižší než m. nominální tenkráte, když dělnictvo jest zaměstnavatelem nuceno opatřovati si svoje potřeby z určitých závodův a platiti je za ceny vyšší, resp. odbírati zboží horší jakosti. Tento způsob snižování mzdy dělnictvu — t. zv. truck-system — jest nyní ve všech moderních zákonodárstvích zakázán.

Důležita jest otázka, jaké hranice může dosáhnouti maximální a minimální m. a jací činitelé působí při určování této výše. Co se týče minimální výše mzdy, tu jest možno říci, že theoreticky pro danou dobu jest neobmezena. M. jest totiž odměnou za vynaložení pracovní síly, jest na trhu pracovním cenou za zboží a řídí se týmiž zákony jako cena každého jiného zboží. Jen že dlužno přihlédnouti zde k momentům, kterými právě síla pracovní liší se od jiného zboží ve veliký neprospěch dělnictva. V pravidelných případech pracovní síla jest jediným majetkem dělníkovým, kterého musí se zbaviti, který musí směniti stůj co stůj, aby zjednal si potřebné výživy. Naproti tomu prodavač každého jiného zboží má vedle tohoto objektu směnného v zásobě na čas potřeby právě ještě svou sílu pracovní. Velkou nabídkou pracovní síly, nutností ji prodati a nastalým jejím znehodnocením klesnouti může cena její, m., až skoro na roveň nulle. Na tomto nejnižším stupni se ovšem v pravidelných, spořádaných poměrech m. neoctne, a i když se tak stane, neudrží se dlouho. Jako každé jiné zboží, tak i síla pracovní musí býti totiž reprodukována. Aby se tak stalo, musí býti cena za ni placená taková, aby kryla náklady s reprodukcí tou spojené. Musí tudíž m. dosáhnouti nejméně té výše, aby uživila celou rodinu dělníkovu a udržela takto na živu potřebný materiál ku práci další. Na tomto základě spočívá theorie Ricardova, že těžištěm mzdy, jako u každé jiné ceny zboží, jest výrobní náklad síly pracovní; jakož i Lassallův železný zákon mzdový, který zní, že průměrná m. se redukuje vždy na nutnou životní potřebu, které v nějakém národě v dané době obvykle k zachování existence dělníkovy a k dalšímu udržování rodu je třeba; od tohoto bodu m. nemůže se trvale odchýliti, nemůže se trvale zdvihnouti nad něj, poněvadž vzrostl by počet porodův a tím i nabídka pracovních sil, která by snížila jejich cenu; m. nemůže však také klesnouti trvale pod jmenované minimum, poněvadž by následovalo potom vystěhovalství, bezženství, zdržování se od plození, umírání z nedostatku, tak že by počet dělnictva tak se snížil, že by byla zvýšena poptávka po síle pracovní a tím také m. Jak z toho vidno, minimální m. dle železného zákona mzdového (ehernes Lohngesetz) není nijak veličinou stálou, nýbrž řídí se výší životní úrovně dělníkovy, která může stoupati i klesati. Z toho by pak plynulo, že rozřešení celé otázky a odvrácení škodných následků železného zákona mzdového spočívalo by z valné části v moci a vůli dělnictva. Každého trvalejšího zvýšení mzdy musí dělnictvo použiti ke zvýšení své životní úrovně, místo ke zvětšení svého počtu, a m. se udrží na stupni vyšším. Ostatně železný zákon mzdový přehlíží ještě také jiné okolnosti. Zlepšení míry životní nemá, jak zkušenost učí, za následek zvětšení počtu porodů, nýbrž zmenšení počtu úmrtí. (Předpokládá se ovšem trvalé zvýšení mzdy, poněvadž chvilkové změny mzdy působí ať při zvýšení ať při snížení vlivem znemravňujícím.) A i kdyby počet dělnictva se zvětšil, nemělo by to ještě následků předpokládaných. Vždyť zvýšila by se přirozeným způsobem spotřeba, zvýšil by se také počet potřebných sil pracovních. Když pak jsou vyšší mzdy, tu vytlačeny jsou z továren ženy a děti, kdyžtě muž vydělá tolik, aby mohl uživiti celou rodinu. Mimo to dělník lépe placený jest vždy průkopníkem hnutí pro zkrácení doby pracovní. Také není správným předpoklad, že by snížení mzdy mělo za následek vystěhovalství, neboť k tomuto jest zapotřebí vždy jistého kapitálu a jisté duševní síly, jichž obou nedostává se dělníku deprimovanému sníženou mzdou. Tato hlediska byla také příčinou, že německá sociální demokracie vypustila Lassallovo učení o železném zákoně mzdovém ze svého programmu. — Nejvyšší měrou mzdy již Adam Smith nazval výrobek pracovní. V organisaci společenské však, ve které dělník pracuje cizím kapitálem a cizími prostředky výrobními, musí se dostati odměny v první řadě tomuto kapitálu; i uznává Smith, že ve skutečnosti v poměru námezdním m. té výše vůbec dosáhnouti nemůže. V klassické škole nabyla převahy theorie o fondu mzdovém. Fond mzdový vyjadřuje souhrn všeho kapitálu v zemi, který může býti na mzdu vynaložen; průměrnou výší mzdy jest pak poměr mezi tímto fondem a množstvím dělníků námezdních. Následkem toho jest marno všechno snažení dělnictva, aby se domohlo zvýšení mzdy, poněvadž toto by mohlo nastati jenom buď snížením počtu dělnictva, mezi které má býti fond mzdový rozdělen, anebo zvýšením kapitálu, jenž může býti rozdělen. (Z toho potom dedukována společnost zájmů mezi kapitálem a prací a operováno tak proti třídnímu boji.) Jest věru ku podivu, jak dlouho tato theorie dovedla se držeti na povrchu, ačkoli námitky proti ní byly zrovna po ruce, ježto zkušenost sama jasně mluvila proti ní. Po krisích, v době, kdy jest kapitálu nezaměstnaného s dostatek, mzdy jsou přece nejnižší, poněvadž ochromena jest podnikavost. Jinak také kapitál nějaké země dávno není nijakou veličinou stálou, za jakou theorie o fondu mzdovém jej pokládá; mimo to mzdy nejsou vlastně placeny zaměstnavateli, nýbrž konsumenty, tak že kupní schopnost spotřebitelstva rozhoduje o výši mzdy. — Dle mínění novějších, v theorii národohospodářské se uplatnivších, jest maximální hranice mzdy určena možným ziskem, jejž zaměstnavatel z práce dělníkovy může očekávati.

Máme-li takto dány nejnižší a nejvyšší hranici mzdy, musíme přihlédnouti k činitelům, kteří působí uvnitř těchto hranic na skutečnou výši mzdy. Skutečný stupeň mzdy v určitém zaměstnání závisí částečně na příčinách, týkajících se jediné tohoto zaměstnání proti odborům jiným, částečně pak na všeobecných podmínkách, které určují poměr mezi mzdou a kapitálem na celé té veliké prostoře výrobní, na které konají se závody průmyslové. Přirozeným způsobem působí na výši mzdy libost a nelibost zaměstnání; snadnost a láce nebo nesnadnost vyučení se tomuto zaměstnání; stálost nebo nestálost práce; větší či menší důvěra skládaná v dělníka; větší či menší naděje na zisk atd. Mají-li tito přirození činitelé rozhodovati, musí tvoření se výše mzdy býti úplně volné mezi jednotlivým zaměstnavatelem a jednotlivým dělníkem. Konkurrence pak mezi zaměstnavateli nutí je, aby svoje náklady výrobní, do nichž jest vpočítána i mzda, upravili stejně; s druhé strany konkurrence mezi dělníky snižuje mzdy vyšší na úroveň nižší: zkrátka oboustranná konkurrence působí k nivellisaci mzdy. — Zde nutno také zmíniti se o Thünenově theorii přirozené mzdy. V isolovaném státě řídily by se mzdy všude výší mzdy na hranicích; neboť, kdyby byla někde m. vyšší, tlačili by se tam dělníci, až by velikou nabídkou pracovních sil mzdu opět snížili. Tato průměrná m. všude stejná pak dala by se vyjádřiti formuli ${\sqrt {ap}}$, ve které a jsou nutné existenční potřeby rodiny o dvou dětech, p jest produkt práce. Potom jest m. přirozená střední měřickou úměrnou mezi potřebou dělníka a výrobkem jeho, čili: m. převyšuje potřebu v témže poměru, ve kterém cena výrobku převyšuje mzdu. Formule Thünenova nemá ovšem praktické ceny, poněvadž celá řada jejích předpokladů vůbec neexistuje.

V dnešní době však stává se úplně volné upravení smlouvy o výši mzdy mezi jednotlivým zaměstnavatelem a jednotlivým dělníkem vždy řidší. Na jeho místo nastupuje úmluva koalicí dělnických se strany jedné, kartelův a podobných svazů podnikatelských se strany druhé. Systém tento, který v zemích s vyvinutým průmyslem je takřka všeobecným, u nás ovšem zřejměji vystupuje na jevo snad jenom v oboru knihtiskařském. Organisace odborové, hledíce pak mzdy zvýšiti a udržeti je na výši, které jednou dosáhly, zvyšují životní úroveň dělníkovu, jejímuž snížení potom dělník zuby nehty by se bránil. Jenom těmto organisacím jest děkovati, že mzdové poměry dělnictva, v první polovici XIX. stol. tak prekerní, daleko se zlepšily v polovici druhé. Zároveň stává se častěji, že obě strany, nemohou-li se spolu dohodnouti, přenechávají rozhodnutí své pře osobám nestranným, které stanoví výšku mzdy po vyšetření všech okolností. Sprvu se myslilo, že zájem podnikatelů spočívá v tom, aby udržoval mzdy na míře nejnižší, a podnikatelé jako činitel silnější při rozhodováni o této otázce mínění toho také se přidržovali. Zkušenost však naučila je v době novější pravému opaku. Ukázalo se totiž, že průmyslu vede se nejlépe v těch zemích a těch odborech, kde placeny jsou mzdy nejvyšší. Dělnictvo, zvyšujíc svou úroveň životní, jest uzpůsobováno k větší intensitě v práci, k větší zručnosti a výrobnosti. Pro zaměstnavatele snad se tím někdy zvýší náklady výrobní, ale dělnictvo se stane schopnějším konsumpce, takže bude moci zaměstnavatel vyráběti ve větších rozměrech pro trh domácí a nebude nucen utíkati se na trhy cizí. Na místo výroby přepychové rozmnoží se výroba statků nutných. Jest ovšem pravda, že zvýšení mzdy má za následek potlačování malovýroby přímo i nepřímo: přímo tím, že malí výrobci upadají pod tíhou vyšší mzdy; nepřímo tím, že zlepšení mzdy nutí zaměstnavatele k úsporám na nákladech výrobních s jiné strany, tedy k zlepšení techniky výrobní, kterou zase jen mocnější podniky dovedou vydržeti. Ale tento úkaz jest nezbytnou, třeba bolestnou podmínkou hospodářského pokroku. Naproti tomu nízké mzdy a špatné podmínky pracovní působí tak jako vysoké clo ochranné, zabraňujíce každému technickému pokroku, poněvadž podnikatel se neobává, že by cizina, platící mzdy vyšší, mohla s ním konkurrovati lepší jakostí zboží. Jen že ten obor průmyslový, který jen takovým způsobem dovede se ještě udržeti, jest zralý k pádu, právě tak jako společnost, která chce dělníka udržovati při nízké mzdě, aby vyšší nezneužil, a uštědřuje mu za to chudinskou podporu. M. musí dosahovati té výše, aby dostačovala na výživu dělníka a jeho rodiny, na přiměřený náklad pro dorost a na výživu ve chvílích nezpůsobilosti přechodné i trvalé.

Rakouské zákonodárství obsahuje o mzdě tato ustanovení: Všeobecný zákon občanský jenom málo se zmiňuje o mzdě, poněvadž v době vzniku jeho (byl vydán r. 1811) otázka ta nebyla vlastně akutní. M. jest předpokládanou odměnou za práci, kterou někdo požaduje, a není-li mezi oběma stranama přesně stanovena, určí přiměřenou výši její soudce (§ 1152.). M. jest splatna teprve po dokončení práce, leč by se práce konala v určitých oddílech (§ 1156.), a ručí objednateli za škodu, kterou mu dělník způsobí (§ 1154.). — Tyto předpisy byly doplněny, resp. modifikovány pro valnou čásť dělnictva řádem živnostenským z r. 1859. Dle toho m. nevyplácí se až po ukončení díla, nýbrž v nedostatku jiné úmluvy na konci každého téhodne (§ 77.). M. musí býti vyplacena v hotových penězích, a jsou přípustny jen srážky za byt, topivo, léky a lékařskou pomoc, jakož i nástroje a látky k výrobkům dělníkovým v cenách předem umluvených; naproti tomu na potraviny může býti srážena m. jen do výše jejich nákupních cen, a za lihové nápoje vůbec nemůže býti srážena. Rovněž zakázáno jest vyplácení mzdy v hostinských místnostech. Úmluvy odporující těmto předpisům (§§ 78. až 78d) jsou neplatny. Truck jest zcela zakázán. — M. požívá jakéhosi privilegovaného postavení v zákonodárství exekučním a v zákonech s tím souvislých. Byla-li uvalena vnucená správa na podnik zaměstnavatelův, musí býti z výtěžku tohoto podniku hned po nákladech správy a dávkách veřejných kryta také dlužná m. z posledního roku před povolením vnucené správy (§§ 120., 241. a 344. ex. ř.). Byla-li nemovitost prodána, hradí se dlužná m. z výtěžku tržní ceny a to při dolech za celý rok před udělením příklepu (§ 246. ex. ř.), při hospodářství za půl roku (§ 216. ex. ř.). Podobně stanoví § 43. řádu konkursního, že m. dlužná za poslední rok od vyhlášení konkursu zpět počítajíc má býti zařaděna mezi pohledávky třídy první. — Pokud jde o exekuci na mzdu pro pohledávky proti dělníkovi, tu dlužno použiti předpisu § 3. zákona ze dne 29. dubna 1873 č. 68. ř. z., zachovaného čl. IX. č. 10. uvoz. zák. k řádu exekučnímu, který mluví o dělnících, jichž poměr služební není trvalý, t. j. kteří nejsou najati nejméně na rok anebo nemají výpovědní lhůtu čtvrtletní. M. může býti zabavena teprve tenkrát, když práce, za něž má býti vyplacena, byly již vykonány a když minul již den, kterého měla býti dle úmluvy, zákona nebo zvyku vydána. Z toho plyne důležitá konsekvence, že jest nepřípustno dle tohoto zákona zabaviti mzdu jako nárok naproti zaměstnavateli a dáti si ji přikázati, ačkoliv praxe zhusta jinak postupuje, a dělník, neznalý předpisů zákonných, nečiní námitek. — Důležito jest také sem spadající ustanovení § 207. zákona horního, dle něhož m. horníků nepodléhá vůbec exekuci, zachovaná v platnosti čl. IX. č. 11. uvoz. zák. k řádu exek.

Literatura. O mzdě pojednává každý systém národního hospodářství. Ze zvláštních spisův uvádíme: Bráf, Almužna a m.; Horáček, Nauka o mezdním fondu; Engel, Preis der Arbeit; Menger, Das Recht auf den vollen Arbeitsertrag; Brentano, Das Arbeitsverhältniss gemäss dem heutigen Rechte, a Arbeitslohn und Arbeitszeit; Lassalle, Offenes Antwortschreiben an das Centralcomité zur Berufung eines allgemeinen deutschen Arbeitercongresses zu Leipzig; Marx, Das Kapital I.; Thünen, Der isolirte Staat II. LWr.