Ottův slovník naučný/Mučeník

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mučeník
Autor: Jan Ladislav Sýkora
Zdroj: Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. s. 838. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mučedník

Mučeník, světec, který pro víru v Krista a jeho učení nebo pro křesťanskou ctnost buď utrpěl násilnou smrť, nebo podstoupil muka, jež měla v zápětí smrť. Latinsky slul martyr (z řec. (μάρτνς), t. j. svědek, poněvadž utrpením a smrtí svou potvrdil vyznání, které byl učinil o Kristu a jeho učení. M. v širším smyslu slova nazýval se k mučení určený (martyr designatus) na rozdíl od m-ů korunovaných (martyres coronati), kteří již podstoupili smrť pro víru, a od m-ův uznaných (martyres vindicati), kteří byli již za svaté prohlášeni. Aby však kdo byl za takového prohlášen, nesměl vyhledávati mučenictví lehkovážně, ani zaviniti je rozbitím model pohanských, tím méně směl ze strachu před mukami vzíti si život sám; jenom ve zvláštních a zcela řídkých případech uznala se smrť taková za mučenictví svaté, tehdy totiž, když někdo z vnuknutí Ducha sv. pro příklad křestanům i pohanům vydal se na mučenictví, aneb když některé panny chtíce při mučení ujíti násilnému poskvrnění těl svých samy vzaly si život, aneb i když učinil někdo podobně, jako sv. Apollonie, která, vytrhši se z rukou pohanů jí mučících, sama vrhla se na zapálenou hranici pro ni připravenou. To však stalo se teprve po nálezu biskupově. Proto oznamovala se smrť mučenická biskupovi, a on teprv, uváživ všecky okolnosti, rozhodl, zda umučený křestan má býti uznán a ctěn jako m. svatý. Počft m-ů byl ohromný: můžeť se jimi vykázati každý stav a povoláni, každé stáří i obě pohlaví, a jen na město Řím připadá jich dle římského martyrologia či záznamu svatých na 14.000. V církvi pokládalo se mučenictví vždycky za zvláštní dar Boží, a m. byl u vážnosti v církvi. Na přímluvu m-ů k mučení určených zkracovala církev tresty kajícniků veřejných, ti pak z nich, kteří ušli smrti, bývali přijímáni mezi duchovenstvo a voleni i za biskupy. Jména m-ů za svaté uznaných byla čtena ve shromážděních bohoslužebných, na jejich hrobech stavěly se oltáře, kaple a kostely, v den jejich úmrti konaly se na jejich památku slavné služby Boží a jejich ostatky chovaly se jako veliká vzácnost ve stkvostných památkách a ctily se, ba později bylo ustanoveno, aby při svěcení oltáře vkládaly se do něho ostatky m-ův, a to jako obřad podstatný. Z úcty k m-ům byly v církvi velmi bedlivě shledávány a spisovány o životě, činech, utrpení a smrti jejich zprávy, jež sluly acta martyrum (v. t). Sa.