Ottův slovník naučný/Meziříčí

Ottův slovník naučný
Meziřícký z Lomnice	Meziříčí	z Meziříčí Pavel

Údaje o textu
Titulek:	Meziříčí
Autor:	Antonín Večeř, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 240–242. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD anon 70 PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Meziříčí
Související články ve Wikipedii: České Meziříčí, Meziříčí (Malonty), Valašské Meziříčí, Velké Meziříčí

Meziříčí: 1) M. (Uretschlag), ves v Čechách, hejtm. a okr. Kaplice, fara a pš. Malonty; 63 d., 305 ob. n. (1890), mlýn. — 2) M., Mezříč, Meziříč, far. ves t. na ř. Dědině, která až sem má jméno Zlatý Potok, hejtm. N. Město n. Met., okr. Opočno; 237 d., 1934 obyv. č., 4 n. (1890), far. kostel sv. Kateřiny (ve XIV. stol. far.), 6tř. šk., evang. hřbitov, četn. stanice, pš., obč. záložna, vzájemně pojišť. spolek proti ohni pro osadu meziříčskou, cukrovar s vleč. drahou z nádraží opočenského, mlýn; směrem k Opočnu na pozemcích dříve bahnitých a neúrodných založen v l. 1868—72 vrchností opočenskou dvůr »Ostrov«; k jihu ode vsi je myslivna a bažantnice »Mochov«, nedaleko hájovna, obora a jezírko »Lita«, jež nikdy nezamrzá a vydává tak hojný pramen, že i hnal kolo mlýnské. Pozemky kolem M. jsou jílovité, ale úrodné, hlavně na řepu a zelí. R. 1384 připomíná se tu plebanie Kunigswald (= Meziříčí), což dokazuje, že krajina zdejší byla zbožím královským. Kostel náležel do dekanátu dobrušského, r. 1748 rozbourán a r. 1755 vystavěn nový. Ve válce 30leté fara zanikla a kostel přivtělen k faře třebechovické, ale r. 1713 opět fara obnovena. R. 1658 založeny zde matriky a dle urbáře r. 1582 napočítáno zde 35 osedlých a 3 na obci. Ve XIV. stol. drželi M. pánové z Dubé a Třebechovic, poč. XV. stol. Hynek st. z Náchoda, jenž měl dlouhý spor o M. s Jitkou z Meziříče, manželkou Hynka z Třebechovic. Konečně Jitka sama seděla r. 1515 na M. V témže století M. rozdělena na dvě části, z nichž jednu držel (1437) Hynek Krušina z Lichtemburka, po něm Mikeš Hložek ze Žampachu, a ta příslušela ke tvrzi bolehošťské, kdežto na druhé části, k níž patřila tvrz meziříčská, seděli Tošovští ze Žernového a spravovali ji (v XVI. stol.) stejně s Tošovem. Ne dlouho potom obě části přikoupeny k panství opočenskému.

3) M. Valašské nebo nad Bečvou, město ve vých. výběžku na řece Bečvě na Moravě, při stanici Sever. dráhy cís. Ferdinanda (Hranice–Vsetín a Hulín–Krasno), má 324 d., 3094 ob. č., 327 n., 25 jin. národ.; z 3482 přít. obyv. 3293 katol., 39 evang., 150 žid. (1890), okres, soud a hejtm., lesní úřad, poš., telegr., zemskou trestnici pro ženské, 5tř. obec. šk. chlap. a dív., 3tř. měšť. dív., mateř. školku, něm. 2tř. šk., stát. vyšší gymn. (z r. 1871), stát. odbor. šk. pro prům. dřevařský (utrakv.) o 4 ročnících, 2tř. všeob. průmysl, večer, pokrač. šk. (čes. a něm.) z r. 1874, veřej. kreslírnu pro řemeslníky, odb. šk. košíkářskou, konvikt katol. a evang. a kurs pro vyučování zručnostem. Farní kostel Nanebevzetí P. Marie, na hřbitově Nejsvět. Trojice s lodí dřevěnou a podloubím, v býv. zámku žerotínském kaple s freskami a kaple P. Marie, klášter milosrdných sester sv. Frant. z Pauly, jež vedou správu v ženské trestnici, řád Božského Spasitele řídí konvikt katol. studujících. Průmysl a obchod zastupuje: cihelna s výrobou zboží cementového, rour a koryt, mlýny, výroba hospodář. strojů, barvírna, košikářství, parostr. pivovar, knihtiskárna, knihkupectví a 128 obchodníků a 191 řem. atd., z nichž nejvíce zastoupeni jsou stolaři, klempíři, soustružníci, hrnčíři a punčocháři. Panuje tedy v M. čilý obchod a řemesla, jež podporují peněžní ústavy: Občanská a rolnická záložna, spořitelní a záloženský spolek, záložna kontribučenská a četně navštěvované týdenní a výroční trhy. Alod. panství M. V. s Rožnovem koupil r. 1900 Popper z Vídně od Rudolfa hraběte Kinského. Vedle toho jest zde ještě manský statek (784.44 ha) se 2 dvory Karla hr. Žerotína. Obec sama drží 216 ha lesů, 8 ha rolí, 27 ha luk, 2 ha zahrad a 7 ha pastvin. Z památností města zajímá vchod do hlav. far. kostela, umělecky provedený, jakož i brána jeho z r. 1587, kdy Bernard z Žerotína obnovil po ohni (1572) chrám, dále pozoruhodná jest Mariánská socha na hl. náměstí z r. 1670 a socha sv. Floriána z r. 1747; v městské radnici zajímavá jest zasedací síň. V bývalém zámku Žerotínů z XVI. stol. nejdůležitější ozdobou jest domácí kaple z l. 1714—31. Nyní zámek proměněn v ženskou trestnici. R. 1899 vystavěn vojínům (ruským a rakouským), padlým v bitvě u Slavkova, blíže nádraží krásný pomník. Město zdobí se v novější době novými veřejnými sady, kde jest založena botanická zahrada. Návštěvy hodny jsou musejní sbírky národopisné, archaeologické a přírodopisné s veřejnou knihovnou. Obrození města stalo se r. 1861, kdy zde založen Čtenář, spolek. Erb měst. představuje zlatou korunu v červeném poli. První známý držitel manství meziříčského byl Slavík z Meziříčí, po něm následovali z rodu toho ok. r. 1286 Jindřich, r. 1297 Vrš, před r. 1376 Jenčo ze Střebec, k jehož manství tehdy ještě náležely tvrz a polovice dědin Arnoltovic (nynější Poličná), město M. a několik okolních dědin. Jenčo vyměnil si se svolením Jana, biskupa olomouckého, M. za Řevnovice, Nemotice a 400 hřiven grošů pražských s Oldřichem z Kortellangů. Oldřich vysadil (1377) M. právo odúmrtné. Tehdy ve výsadní listině jmenuje se M. »Schonstadt«, a Mikuláš, biskup olomoucký, nazývá (1393) M. »die schone stat«. Potom seděl nějakou dobu na M. Mikuláš z M., po něm Jindřich z Arnoltovic, jinak z Bělé. R. 1396 prodal Mikuláš, biskup olomoucký, M. Lackovi z Kravař, pánu na Helfšteině a Rožnově, odtud zůstávalo (od roku 1435) manství meziříčské v držení pánů rožnovských, kteří odtud udíleli Meziříčanům rozličné výsady a milosti. S pánů z Kravař přešlo zboží rožnovské a meziříčské na Ctibora z Cimburka a po něm na Voka ze Sovince. Tento nazývá (1442) Meziříčské svými měšťany, obdaruje je mnohými výsadami. Po Vokovi byl pánem na Rožnově a M. Jan z Mesmpeku; tento vysadil Meziříčanům solnici. R. 1462 seděl na Rožnově a M. Jan z Cimburka, po němž přešlo zboží meziříčské (kol. r. 1480) na Petra od sv. Jiří a Pezinku, jenž udělil (r. 1500) Meziříčským výsadu mýtní, po dvou letech pak les zvaný »městský háj« a jiné pozemky, a na jeho přímluvu obnovil (1498) král Vladislav městu ztracenou mostní výsadu. R. 1504 prodal Petr zboží rožnovské a meziříčské šesti bratřím pánům z Kunštátu, z nichž Jan Kuna obdržel (1506) manství meziříčské, po němž přešlo na bratra Jaroslava a Jana ze Šellenberka a Kosti, od nichž je koupil (1534) Jan z Pernšteina, za něhož počali Meziříčané stavěti zeď městskou, začež jim puštěno mýto. Týž krátce před svou smrti prodal (1548) alod. panství Rožnov a Krásno a manství meziříčské Vilémovi st. z Žerotína, jehož potomci na spojeném tomto zboží seděli do r. 1815. Pánové z Cimburka a z Pernšteina byli horlivými kališníky, pánové z Žerotína přiznávali se k učení bratrskému a tím i obyvatelstvo tíhlo k víře této. Žerotínové Bratry české v M. obmyslili rozličnými výsadami, jež i několikrát obnovovali, zejména Bernard z Ž. Jednotě bratrské i školu vystavěl a nařídil (1565), by obec meziříčská se řídila právem olomouckým. R. 1572 vyhořel far. kostel i se zvony, načež r. 1575 vystavěn nový. R. 1607 vyhořelo v M. 80 domův i s kostelem nedávno vystavěným, radnice se všemi důležitými listinami, výsadami a knihami městskými. T. r. zuřil ještě k této veliké pohromě v M. mor a jen tu a v Krásně zemřelo 2000 lidí. Válkou 30letou zažilo město mnoho útrap od vojsk nepřátelských; několikrát vyloupeno. R. 1673 Bernard Ferd. z Ž. propustil město z poddanství, tak že od těch dob slulo městem municipálným. Alod. panství rožnovské a krasenské obdržela (1812) po smrti Ludvíka Ant. z Žerotína dcera Josefa provd. za landkraběte Fürstenberka a ta je prodala (1815) i se zámkem hr. Kinskému z Vchynic a z Tetova za 850.000 zl. R. 1853 prodali Kinští aeráru svůj veliký meziříčský zámek, v němž otevřena trestnice. Někdejší manství meziříčské Žerotínové dosud drží, kdežto čásť alodní drželi Kinští nedlouho. M. jest rodištěm Aloisa Maňáka, jenž popsal v jazyku něm. Mor. Valašsko, spisovatele dra B. Wintra, malíře a hudeb, skladatele Fr. Navrátila a sochaře Jos. Prackera. — Okresní soud valašsko-meziříčský obsahuje 36 polit, obcí, má 3350 d., 22.238 ob. č., 701 n., 22 jiné národ., z 23.067 přít. obyv. jest 21.332 katol., 1451 evang., 284 žid.; z těch 10.730 muž., 12.337 žen. — Okres. hejtmanství valašsko-meziříčské zaujímá okr. soudy Rožnov, V. M. a Vsetín, má 11.789 d., 77.224 ob. č., 1252 n., 41 jiné národ.; z 79.315 přitom, obyv. 60.571 katol., 17.956 evang., 783 žid., 5 jin. vyzn., z těch 37.924 muž., 41.391 žen. (1890). — Srv. Ed. Domluvil, Paměti města V. M. a městečka Krásná (Brno 1879; M. nad Bečvou 1881 a 1899).

4) M. Velké, město t., leží v chráněném údolí českomoravské pahorkatiny, kraji jihlavském, při stanici společn. státní dráhy (Studenec–V. M.), nad soutokem řeky Radostínky s Balinkou (odtud jméno M.), pod městem nazývá se spojená řeka Oslavou, dle níž byl starý název města M. nad řekou Oslavou, 422 m n. m., má 685 d., 5401 ob., z nich je 4752 ob. č., 634 n.; 4844 řím.-katol., 12 evang., 543 žid. (1890), pěkné, podlouhlé, čtyřhranné náměstí, ukončené na jedné straně far. kostelem sv. Mikuláše (z XV. stol.) ve slohu gotickém, při němž jest městská věž s hodinami, 4 velikými zvony a bytem s pavlačí pro věžníka, jež náleží k nejvyšším věžím (68 m) na Moravě. Na protější sev.-záp. straně jest radní dům (z r. 1528—29) s hodinami. Z bývalých hradeb jsou již jen nepatrné zbytky bašt, brána a kousky hradebních zdí. Město jest sídlem okres. hejtmanství a soudu, okr. finanč. inspektora, pošt. a telegr. úřadu. Dále jest tu 5tř. šk. obec. a 3tř. měšť. chl. a dív., průmyslová pokračovací, 3tř. šk. žid.-německá, zem. roln. šk. (založ. 1868), zemská vyš. reál. šk. (založ. r. 1899), veřej, knihovna. Z bývalého kvetoucího souken. průmyslu zbyla tu jediná továrna na sukna, dále veliké mlýny, železárna, koželužna, dílny obuvnické, strojírna, kotlárna, několik kliháren, knihtiskárna a nakladatelství, chudobinec (špitál Všech Svatých založ. ve XIV. stol.) s nemocnicí. Mimo hlavní kostel Mikulášský jest kostel sv. Kříže při špitále s náhrob. kameny Sigm. Helta z Kementu a j. a kostel sv. Trojice na hřbitově, kde říkají »na Moráni«. Trhy: výroční, dobytčí a výkladní, z nich pět větších, dvoudenních, a týden., hlavně na žito, oves, zemáky. Alod. panství (6426.28 ha) se zámkem, dvorem, pivovarem, parostr. cihelnou a par. pilou drží Rudolf kn. Lobkovic. Nad městem, ve značné výši, jest zámek několikráte přestavovaný. M. V. náleží k nejstarším osadám na Moravě. Dle památek písemných bylo M. V. již r. 1009 vystavěno. R. 1197 připomíná se M. V. v listinách a r. 1236 jmenuje se Budislav a r. 1281 Bzneto (Vznata) Meziříčský. Pak bylo město majetkem templářů. R. 1317 náleželo Janovi z Lomnice, který psal se Meziříčský; od něho jest také znak měst. představující v červeném poli pštrosí péra. Ve XIII. stol. náležel patronát kostela sv. Mikuláše čes. klášteru na Zderaze v Praze. Jindřich Meziříčský přibral si do spolumajitelství Ladislava z Kravař, jenž daroval obci právo odúmrtní i hrdelní ve Fulneku r. 1408. Výsady ty byly od pozdějších držitelův a králů čes. potvrzeny. V právu tázávali se Meziříčtí do Jihlavy, odkudž jim česky odpovídáno. Po Ladislavovi následoval Jindřich z Kravař. Po té bylo M. V. v držení pánů z Lomnice, Jana a Václava. V dobu tu spadá asi založení obce židovské, která již v 2. pol. XVI. stol. měla synagogu. Synové nástupce Václavova, Jana z Lomnice, odevzdali své podíly pánům z Pernšteina, z nichž Vratislav, státník a podporovatel umění, se v M. V. narodil r. 1520. Ferdinand I., král český, rozmnožil práva městská, že smělo město pečetit červeným voskem, zasedali na červ. sukně, a stačilo-li by jmění, mohli konšelé jezdit v kočáře. Město bylo jako svob. králov., vrchnost měla jen právo požadovali 100 kop bílých grošův. Dalším držitelem zboží velkomeziříčského byl Sigmund Helt z Kementu, který je koupil a vyměnil od synů Jana z Pernšteina, Jaroslava a Vratislava. Od toho obdrželo M. V. právo mílové. Týž podporoval nebo snad i založil školu městskou, o níž se činí zmínka roku 1557; učilo se na ní latině. Další držitel zboží meziříčského byla vdova po Sigmundovi, pí. Alena, jež je spravovala za nezletilého Vladislava a vdavši se za pana Václava Berku slula Berková, Meziříčská a z Lomnice. Ta proměnila (r. 1573) školu v gymnasium (illustre) a k povznesení téhož zřídila knihtiskárnu. Škola, krásně vystavěná, byla bratrská a nacházela se v předních místnostech nynějšího kníž. pivovaru. R. 1602 byla škola zavřena a opuštěna. Po smrti Vratislava připadlo dědictví jeho sestře Zuzaně, která provdala se za Jindřicha Brtnického z Valdšteina a pak, ovdověvši, za Zdeňka Berku z Dubu. V rodině té zůstalo zboží toto až do r. 1625. Po krátkém držení hraběnky A. M. Kieselové, rozené Berkové z Dubu, bylo prodáno Rud. hr. Kounicovi, jehož syn Ferdinand prodal M. V. Petru sv. p. Ugartovi (1676). V rodině té bylo M. V. až do r. 1735, kdy přešlo koupí na Leop. vév. Holštýnského, po jehož smrti přešlo na dceru Marii, provd. vév. Guastallskou, po té pak dědictvím na Marii Th. kn. z Oettingen-Spielberku a dále koupí na Marii Eleonoru kn. z Liechtenšteinu a po její smrti na jejího syna Morice kn. z Liechtenšteinu (1816), který zanechal zboží to (1819) svým třem dcerám, z nichž je převzala Leopoldina provdaná (1837) za kn. Ludvíka Lobkovice vév. Roudnického, s něhož přešlo zboží to na nynějšího držitele Rud. kn. Lobkovice. — M. V. jest rodištěm: dra Adama Huberta z Riesenpachu; Jana Plachetského, med.-dra ve Štutgartě, latin. básníka; Martina Chvátala (Quadola), malíře a ryjce (* 1749 — † 1805 v Londýně) a Frant. Stránecké. Vř. — Velkomeziříčsícé okresní hejtmanství má 5693 d., 35.968 ob. č., 807 n.; z 36.803 obyv. 35.796 katol., 717 evang., 2 jin. vyzn.; z nich 17.600 muž., 19.203 žen. (1890).

5) M. viz Międzyrzecz a Mięjdzyrzecze.