Ottův slovník naučný/Mascagni

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Mascagni
Autor: neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 936. Dostupné online.
Licence: PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Pietro Mascagni
Související články ve Wikipedii:
Paolo Mascagni (italsky)

Mascagni [maskàňi]: 1) M. Paolo, anatom italský (* 1752 — † 1815 ve Florencii). Záhy věnoval se anatomickým studiím s takou horlivostí, že již v 22. roce stal se prof. anatomie v Sieně, r. 1801 pak professorem ve Florencii. Proslul nejvíce svými epochálními pracemi o soustavě mízních cev u nejrozmanitějších zvířat. Hlavní jeho díla, ve směs nádherně illustrovaná, jsou: Vasorum lymphaticorum corporis humani historia et iconographia (Pisa, 1787); Anatomia per uso degli studiosi di scultura e pittura, opera postuma (Florencie, 1816); Anatomia universa juxta archetypum hominis adulti etc. (Pisa, 1823—32, s 90 tab. mědiryt.).

2) M. Pietro, s Ruggierem Leoncavallem zakladatel naturalistického, tak zv. veristického směru v moderní opeře italské (* 7. pros. 1863 v Livorně). V komposici jest žákem Ponchielliovým a Saladinovým na konservatoři milánské. Působil jako kapelník při menších italských divadlech, byl ředitelem hudebního spolku v Cerignole a r. 1895 po velikém, ale velice prchavém úspěchu prvých dvou oper svých povolán za ředitele konservatoře Rossiniovy v Pesaře. M. obrátil k sobě pozornost celého světa úžasnou reklamou, když jeho opera Cavalleria rusticana dostala první cenu v konkursu vypsaném nakladatelem Sonzognem na nejlepší aktovou operu. V opeře té, provedené po prvé 17. kv. 1890, vystupují význačně všechny vlastnosti veristův italských: odpor proti německému hudebnímu dramatu Wagnerovu a hlavně proti jeho psychické analysi, hloubce a ve formě souvislé s ní značné šíři. Pravým opakem je tu snaha M-ho po největší spádnosti dějové. Scénicky dociluje M. značných účinů, ale působě na čivy jen hrubou pravdou skutečnosti a násilím, uráží záhy umělecky jemně cítící duši. Vzbudil veliké naděje nepopíratelnou vynalézavostí melodickou, ale při chudých uměleckých prostředcích hudebního výrazu vysílil se po prvém hlučném zevním úspěchu přílišným, stále povrchnějším tvořením. Dalšími díly zklamal úplně všechny naděje a záhy přežil svoji slávu. Další opery jeho jsou: L’amico Fritz (1891), Rantzauové (1892), Ratcliff (1894) a Le maschere (1900); dvě aktovky z r. 1895: Zanetto a Silvano, a konečně Iris (1898).