Ottův slovník naučný/Marek

Ottův slovník naučný
Marek (gnostik)	Marek	Mare liberum

Údaje o textu
Titulek:	Marek
Autor:	Jan Jakubec, Josef Hanuš, František Novotný
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 828–830. Dostupné online
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Antonín Marek
Související články ve Wikipedii: Antonín Marek, Jan Jindřich Marek

Marek: 1) M. Antonín, spisovatel a buditel čes. (* 5. září 1785 v Turnově, † 15. ún. 1877 na Smíchově). V Turnově narodil se v domě nazvaném »Na sboře«, v němž kdysi Čeští Bratří konávali své modlitby a cvičení náboženská. Odtud M. později volil si též spisovatelské jméno Bolemír Izborský. Vychodiv českou školu v Turnově a pobyv rok »v Němcích«, aby si osvojil něm. jazyk, odebral se v 11. roce na studia gymnasijní do cisterc. kláštera Grüssau v prus. Slezsku, aby se snáze v tamním klášteře cisterciáckém mohl obživiti. R. 1801 přišel do Prahy, aby studoval filosofii. Pod vedením učitelů St. Vydry, A. G. Meissnera a j. tam vnímal i svobodnější nauky filosofů franc., něm. i angl. Ale nenabyl ještě uvědomění českého, ač se k tomu podávalo již dosti příležitosti. Teprve když náhodou se mu dostal do rukou časopis »Český Poutník«, kterému úplně nerozuměl, probudila se v něm náklonnost k českému jazyku, kteráž sesílila se v něm pak za jeho bohosloveckých studií v Litoměřicích od r. 1804, kdež seznámil se s Jungmannem. Oba přilnuli k sobě upřímným přátelstvím, které je pojilo po celý život. M. s jinými seminaristy pomáhal Jungmannovi sbírati slovnický materiál, od Jungmanna dostávalo se mu podnětů a povzbuzení skoro ke každé práci literární. M. skoro vše uveřejňoval prostřednictvím Jungmannovým. Dne 30. srp. r. 1808 M. byl vysvěcen na kněžství. Působil v kněžském úřadě v Rožďalovicích, v Libuni, v Tatobitech, na Hrubé Skále, až se stal farářem na Týně u Rovenska (r. 1820), od r. 1824 v Libuni, kdež setrval až na konec své pastýřské působnosti (do 1. říj. 1876), načež přestěhoval se na Smíchov, kdež brzy zemřel. Literárně činný byl nejhorlivěji v letech svého kaplanování a administrování. Od té doby, co se stal farářem, zabíralo skoro všechnu jeho činnost polní hospodářství. Z literární jeho činnosti vynikají nejvíce jeho pokusy básnické a spisy filosofické. Již jako seminarista uveřejnil v Nejedlého »Hlasateli« r. 1807 svou první báseň Má vlasť časoměrným hexametrem. Jako básník nejvíce proslul oběma básnickými posláními Jungmannovi. První z nich je Marek Jungmannovi (uveřejněno v »Nových Básních« Puchmajerových, V. d., str. 116 a sl. z roku 1814, ale psáno již r. 1811). Vzpomínkou na slavné doby historické utěšuje se v neutěšených pro českou národnost poměrech přítomných a lepší budoucnost pro nás Čechy kreslí si ze vzájemné lásky všeho Slovanstva; zejména opírá své naděje o nepřemožitelný ohromný kmen slovanský, o Rusy. »Tam od východní strany duch Slavie věje«, těší své bratry v Čechách. A naději tu podržel si M. po celý svůj život. M. stal se tak prvním odvážnějším básníkem politickým. On dovede sáhnouti v živý zdroj současných tužeb a strastí všech srdcí buditelských. Žalost z uplynulé slavné minulosti české a naděje v lepší budoucnost z neutěšených poměrů tehdejších jsou základní tóny mnohých jiných básní Markových; tak druhé Poslání k Jungmannovi v únoru 1817 (v Jungmannově »Slovesnosti«, 1820, str. 47 a sl.). V obou básních M. ukazuje se předchůdcem Kollárovým. Příbuzného rázu jsou též obě ódy Markovy, Na Trosky a Na Velíš, v okolí Jičína. Poměry politické daly mu podnět k básničce Píseň k pokoji (Prvotiny,1814). Z jiných původních uvádíme ještě elegii, věnovanou Markovu rodáku, U hrobu Fortunata Durycha (t., 1813), Na hřbitově (t.), U hrobu mateře (»Krok«, I., 2. č.); dále hymny: Prosba k Bohu v nouzi nynější a Píseň za ourodu (»Rozmanitosti«, 1817), několik básní příležitostných, složených zejména ke cti biskupa litoměřického Jos. Fr. Hurdálka a j. S velikým zdarem překládal M. básně z cizích jazyků; zvláště mistrné jsou převody některých ballad Schillerových, jako »Chod do železnice«, »Půtka s ještěrem«, »Potápěč«. Se stejným zdarem překládal některé lyrické básně Schillerovy a heroidy Ovidiovy Filis Demoforovi a Ariadna Thezejovi, Leander Heře. R. 1823 vydal pod pseud. Bolemíra Izborského překlad Shakespearovy veselohry »Omylové«. Pro »Sbírku povídek zábavných« Josefoviče Jungmanna přeložil v prose povídku van der Veldeovu »Divadlo z ochoty«. M. propracoval se k svému osobitému stilu; jeho dikce je přeplněna obrazy básnickými, mluva často až strojená, své básně proplétá rád všeobecnými reflexemi a případnými sentencemi. Takovou mluvou vyznačují se i jeho přátelské dopisy i nejvšednější příběhy. Při skládání básní vedla jej snaha obohatiti a povznésti co možná českou řeč básnickou, v čemž šel za příkladem svého učitele Jungmanna. Ve slovném materiálu zasáhl rozvážnou volbou v bohatý fond staršího jazyka českého, k svému dialektu, jakož i k příbuzným jazykům slovanským, ale hojně utváří si slov nových. Z této zásoby slovné mladší básníci, jako Kollár a Čelakovský, hojně přejímali a pomáhali je takto zaváděti v obec. životě. A podobně ve vývoj české vědecké řeči spisovné M. zasáhl velmi účinně, zpracovav pro encyklopaedii Jungmannem zamýšlenou podle německé Logiky Kiesewetterovy Logiku nebo Umnici, která je v naší literatuře pamětihodna pokusem o první české názvosloví filosofické. Markovi šlo tu v první řadě o stránku jazykovou. Nová slova tvořil směle, až příliš držel se purismu; proto ne vše bylo přijato ve spisovnou mluvu. Ale v celku pozdější věda česká z nové té Markovy terminologie podržela tolik, že M. svou »Logikou« podal pevný základ českému názvosloví filosofickému. Po letech M. na popud Jungmannův vrátil se znovu k filosofii a zpracoval Vil. Fr. Kruga »System der theoretischen Philosophie« a Jaegrovu »Metafysiku«. Na tomto základě vznikla pak Markova česká Metafysika. Zatím ukázala se potřeba nového vydání »Logiky« a M. prohlédl ji znovu k tisku. Oba spisy pak vyšly spolu v »Novočeské bibliothece« pod názvem Základní filosofie. Logika. Metafysika (1844). V literárním působení Markově velikou zásluhou stkví se jeho tichá, neviditelná práce, kterou věnoval zejména Jungmannovu Slovníku. Již od roku 1807 sbíral pro něho pilně jednak ze spisů starších i novějších, jednak z dialektu svého turnovského. Jungmann děkuje mu asi do dvacátých let skoro v každém listu za příspěvky a v předmluvě ke svému Slovníku připomíná o práci Markově, že by z jeho příspěvků samých neskrovný slovník složen býti mohl. M. rád obíral se studiemi jazykovými, zejména jazyka českého. Chystal se vydati český pravopis pro učitele, mluvnici pro české školy, ale nežli dospěl k činu, předešli ho v tom jiní. Aby se nehřešilo proti čistotě jazyka českého, napsal pokus českého brusu v době obrozenské první v článku Lovec anebo oprava pohřešků proti duchu mluvy českoslovanské (»Krok«, I. d.). Za příkladem Markovým později podobné pokusy učinili též Palacký a Jungmann. Jinak M. pilně všímal si literatur slovanských, zejména ruské. Z ní tu i tam občas překládal do českého jazyka, zvláště články rázu ethnografického. Pro jeho smýšlení slovanské je charakteristický jeho publicistický článek Slovan (»Jindy a nyní«, 1833). M. cítí se členem velikého kmene slovanského, sebe zapomenutější větev slovanskou nechce mít pro Slovanstvo ztracenou. M. pěstoval též vzdělavatelskou literaturu duchovní. V literatuře náboženské příčilo se mu theoretisování bohoslovecké. On pěstoval pouze kázání. Smýšlením náboženským M. byl důsledným josefinistou: nepřál zelotismu náboženskému, byl nábožensky tolerantní; povinnosti k národu stavěl před povinnosti k církvi; svůj život mravní řídil více podle základu vzdělanostního, než aby jej byl prohluboval na základě ideí náboženských. To vše plynulo z tehdejšího osvícenského proudu a základu vzdělání, jakého se Markovi dostalo zejména za jeho studií filosofických. Všude ve svém okolí M. hleděl vyzískati hmotnou i mravní podporu české literatury a českých snah buditelských. Velmi záslužně působil též v úřadě školdozorce vikariátu turnovského (1844—1858). Usiloval o povzbuzení vzdělanosti učitelstva, sám činně je přiučuje, seznamoval učitelstvo s moudrými zásadami paedagogickými i methodickými. Jeho vikariát patřil tou dobou k nejvzornějším v Čechách. — Srv. J. Jakubec, Ant. M. (Praha, 1896). Jkc.

2) M. Jan Jindřich, spisov. čes., známější pod pseud. Jan z Hvězdy (* 4. list. 1801 v Liblíně na Plzeňsku — † 3. list. 1853 v Kralovicích). Vystudovav gymnasium a filosofii v Praze oddal se theologii a r. 1826 vysvěcen na kněze. Kaplanovav jen krátký čas, stal se farářem v Kozojedech, pak v Kralovicích na panství kníž. Klem. Lothara Metternicha. Prvotiny liter. činnosti Markovy spadají již do r. 1820. Tři léta později vydal samostatný svazeček Básní a po nich r. 1824 sbírku novellistických prací Konvalinky aneb sbírka původních romantických povídek ze starobylých i novějších časů (Praha; sv. 1. 1824, sv. 2. 1826). Od té doby většina čes. časopisův a sbírek přinášela básně i prosu Jana z Hvězdy, tak zvl. »Časopis Musejní« (1829 a 1831), »Květy« (1834, 1835, 1839, 1840, 1841, 1845), »Čechoslav«, »Věnec«, »Vlastimil«, »Čas. pro katol. duchovenstvo« (1836), »Dennice« a j. Roku 1843 bylo jméno Jan z Hvězdy již tak populární, že Pospíšil jal se vydávati sebrané Zábavné spisy Jana z Hvězdy, jichž do r. 1847 vyšlo 10 svazečků. Pojaty sem jeho ballady i romance, výpravné básně i legendy (sv. I.), drobné písně a básně (sv. II.), Jarohněv z Hrádku, delší povídka z dob Jiřího z Poděbrad (sv. III. až V.), Mastičkář, povídka z dob Jindřicha Korutanského (sv. VI.-VII.), a menší povídky: Známosti z průjezdu, Harfenice, Nocleh na Kacerově, Čechové v Prusích, Hrob milenců, Volšanský zámek, Jiří z Doupova, Radomíra, Čechové před Mediolánem (sv. VIII.—X.). Po r. 1846 musa Markova docela umlkla následkem ostré kritiky »Mastičkáře«, kterou téhož roku otiskl Tyl v »Čas. Musejním«. Po smrti Markově mluvilo se o zamyšleném vydání jeho pozůstalosti i ostatních spisů se životopisem sepsaným od přítele jeho profesora Smetany, ale úmysl zůstal nesplněn. Teprve »Národní bibliotéka« Kobrova vydala spisy jeho již dříve otištěné r. 1873. — M. jako básník i povídkář náležel své doby mezi nejpopulárnější spisovatele a vřele vlasteneckým duchem svých prací přispěl mnoho k národnímu probuzení a k oblibě české knihy. Jeho drobná lyrika, napodobící místy tón lidové písně, vedle vlastenectví tlumočí nejvíce milostné city, plné bolu, odříkání světa, touhy po klidu a smrti. Obsahem i formou upomíná silně na milostnou lyriku Jablonského, jež vykvetla ovšem v témž ovzduší literárních i soukromých poměrů. Příbuznost tato zřejmá jest i v básních naučných, kde M. patrně se učil od Kollára a Čelakovského, s nímž, tuším, souvisí i básně humoristické, jako »Sedlák na billiáru« a j. svého času oblíbené. Jinak Marka celkem málo vábila přítomnost; jmenovitě pro nejsvěžejší a nejnovější proudy neměl záliby ani pochopení. Zůstávaje zcela věren tradicím prvního romantismu (překládal z Fouquéa) zamítal i starší josefinské osvícenství i nejmladší literární a sociální snahy, repraesentované G. Sandem ve Francii (M. nazývá ji »zhýralou mužatkou«), Gutzkowem, Herweghem a j. v Německu, Máchou a Nebeským u nás. Proto také nejraději zabíral se do minulosti české a opíraje se hlavně o Hájkovu Kroniku, nejoblíbenější pramen čes. i něm. romantiků v prvé pol. XIX. stol., kreslil podle vzorů německých, v nejlepších pracích i pod vlivem W. Scotta, obrazy z čes. dávnověku, jednak v četných pěkných romancích a balladách a hlavně v histor. povídkách, z nichž aspoň dvě nejdelší, »Jarohněv z Hrádku« a »Mastičkář«, mají slušný význam básnický i literární. Poslední vydal J. Otto r. 1889. Hš.

3) M. Jan, odborný spisov. čes. (* 18. čna 1834 v Janovicích u Polné — † 11. čce 1900 na Král. Vinohradech). Původně měl věnovati se učitelství. Když osvědčil se jako výpomocná síla při pracích kommisse vyvazovací, která určiti měla náhrady za osvobození od roboty a desátku, vstoupil roku 1850 do přípravného ročníku vídeňské techniky a absolvoval jej s takovým prospěchem, že přijat byl ihned do 2. ročníku vídeňské techniky. R. 1854 jmenován byl adjunktem katastrál. měření v Haliči; r. 1857 přidělen triangul. kancel. ve Vídni a poslouchal přednášky o astronomii na universitě. Podřízen byl známému geodaetu Horskému, revidentu triangul. kanceláře měření katastrálného, a účastnil se triangulace v sev. Uhrách, zejm. v Tatrách. V srp. r. 1867 převzat byl do služeb uherských a svěřeno mu r. 1868 vedení triangulační kanceláře uherské; r. 1870 jmenován přednostou triangul. kanceláře uher. ministerstva financí. V této době provedl trigonometrickou síť města Budína a Pešti a pojednal zevrubně o práci této v časopise »Zeitschrift für Vermessungswesen« (1874). Práce tato vystavena byla roku 1873 ve Vídni a r. 1889 v Paříži na světové výstavě a poctěna čestným diplomem. M. přičinil se o to, aby při katastrál. měření určeny byly současně koty výškové a sestrojeny plány vrstevnicové. R. 1874 stal se professorem vyšší geodaesie a sférické astronomie na voj. akademii ve Víd. Novém Městě, kdež přednášel tyto předměty až do r. 1876; potom přednášel jen o geodaesii nižší a vyšší mathematice, jelikož prvé předměty vyloučeny byly z učebné osnovy ústavu. V úřadě tomto setrval až do r. 1889, kdy odebral se na odpočinek a žil na Královských Vinohradech. K vyzváni uher. ministerstva sepsal obsáhlou instrukci o triangulaci, která vydána byla r. 1874 v Pešti nákladem ministerstva v jazyku maďarském a něm. pod názvem: Technische Anleitung zur Ausführung der trigonometrischen Operationen des Katasters. Zde pojednáno též o tak zv. problému Markově. Další jeho práce uveřejněny jsou v časopise »Zeitschrift f. Vermessungswesen« (1876: Über Stabilisirung trigonometr. Punkte durch Messung v. Visuren; 1880: Über approxim. trigonometr. Berechnungen), v »Časopise a archivu pro mathem. a fys.« (1875: Poznámky ke článku Em. Čubra »O zemském ellipsoidu«; 1895: Poznámky k Arztovým parabolám v trojúhelníku). Nov.

4) M. Václav, gymn. professor v Čáslavi (* 1854 v Týnci n. L.), přeložil z italštiny: Edm. de Amicis »Srdce« (1898, 4. vydání); O. Favy »Budulínek« (1889); Cordelie »Malí hrdinové« (1896).