Ottův slovník naučný/Mačva

Ottův slovník naučný
Ma-ču	Mačva	Mád

Údaje o textu
Titulek:	Mačva
Autor:	Konstantin Jireček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestnáctý díl. Praha : J. Otto, 1900. S. 552. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mačva

Mačva, v listinách Maçoua, Machow, Macho [Mačó], banát koruny Uherské na jih od Sávy v severozáp. končinách nynějšího království Srbského. Středisko jeho byl hrad M., v listinách zmíněný, jehož poloha není známa. Král Štěpán Dragutin sídlil v místě řečeném Debrc, nyní vsi se zříceninami na srbském břehu Sávy naproti Kupinovu. Od polovice XV. stol. střediskem byl hrad Zaslon, jinak Šabac řečený. Srbský biskup „mačevský“, zmíněný od XIII. stol., sídlil za tureckých dob ve Valjevě, až sídlo jeho koncem XVIII. stol. přeneseno do Šabce. Rozsah M-vy je znám hlavně ze dvou listin krále Sigmunda Lucemburského (v. Mijatović, Gjuragj Branković I., články Thallóczyho a Hoffera v „Glasniku“ bosenském, 1893, a Novakoviće v „Godišnjici“, IX.). Náležely k ní doliny, v nichž tekou řeky Kolubara, Tamnava, Ub, Ljig, tržiště Valjevo a Nepričava, hrad Bela Stena (u Valjeva), hrad Sokol atd. Na záp. k řece Drině nalézaly se četné doly; hlavní hornická místa byla: Zajača, Krupanj (olovo se doluje tam doposud) a Crnča. Nyní je jméno M-vy obmezeno na bažinatou krajinu na z. od Šabce, naproti Mitrovici, která za středního věku slula Bitva. Banát mačevský založen ok. r. 1254 od kr. Bely IV. Nejdříve jej spravoval kníže Rostislav Michajlovič z ruských knížat Černigovských, otec královny Kunhuty, manželky krále Přemysla Otakara II., a synové jeho Michael a Bela. V l. 1280—1282 kraj ten držela královna Alžběta Kumánská, matka krále Ladislava IV., v l. 1282—1316 pak Štěpán Dragutin, bývalý král srbský, manžel Kateřiny, sestry Ladislava IV. V XIV. stol. střídali se v panství zde Srbové i Uhři. V l. 1402—27 držel M-vu i s Bělehradem srbský despota Štěpán Lazarević, po jehož smrti se v panství zase uvázali Uhři. R. 1440 obsadili tyto krajiny Turci, ale r. 1444 zase vypuzeni, načež se v hornických místech zmiňuji zase úředníci srbského despoty Jiřího Brankoviće. Po opětném pádu Srbska drželi Uhři Šabac do r. 1520. KJk.