| Údaje o textu |
|---|
| Titulek: |
Můra (mytologie) |
| Autor: |
Jan Hanuš Máchal |
| Zdroj: |
Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 873–874. Dostupné online |
| Licence: |
 PD anon 70 |
Můra, (mora, morák, morous, polsky zmora, luž.-srb. mórawa, murawa, khodota, srb. mora, rus. kikomora atd.) jest báječná bytost v národním podání slovanském; znají ji Čechoslované, Lužičané, Poláci, Rusové, Jihoslované, ano i Albánci, Řekové a Germani. V nejstarších památkách písemných znamená slovo m. čarodějnici vůbec. Podle domnění lidu je m. živá osoba, muž nebo žena, z níž v noci duše vychází a tělo leží jako mrtvé. Můrou bývá člověk od narození; vyznačuje se hlavně tím, že má husté, černé obočí, nad nosem srostlé, někdy také chodidlo zcela ploské. Ale též neopatrností šestinedělek nebo kmotrů může se dítě státi můrou. M., plížíc se za noci do příbytků lidských, aby mořila spící lidi, béře na sebe rozmanité podoby. Jeví se jako stéblo slámy, bílý stín, pápěrka, kožený měch, kosť, bílá myš, kočka, psík, had, bílý kůň atd. Před můrou nechrání zavřené dvéře, ježto se může každou skulinou nebo klíčovou děrou protáhnouti. Na lidi pouští nejdříve libý spánek a potom, když usnou, představuje jim strašné sny, dusí je a ssaje jim z prsou krev. Člověk, kterého m. dusí, nemůže ani hlasu vydati, ani se hnouti. Zvláště rozšířeno je domnění, že nejčastěji moří lidi, kteří leží na znak; chodí také na toho, kdo pomodliv se ještě něco sní. Nejraději vyssává krev dětem, které slabostí a vysílením hynou. Moří nejen lidi, ale i zvířata, zvláště koně a krávy, kterým ssaje mléko, ano škodí i stromům, které pak schnou. Uvádějí se rozmanité prostředky, jimiž se lze můry zbaviti. Možno prý ji přibiti hřebem na stěnu nebo přestřihnouti, čímž ovšem člověk, který jest můrou, se usmrcuje. Mírnější prostředky jsou: držeti ji pevně až do rána nebo slíbiti jí nějaký dar, jako bochníček chleba, chléb se solí, kousek másla a pod.; ráno přijde si osoba ta do domu pro slíbený dar. Dostane-li slíbené, a neradno jí to odepříti, odejde mlčky a nechá člověka na pokoji. Chrání před ní také muří či skřítkové nohy (dvojitý trojhran), nakreslené svěcenou křidou na dvéře n. na postel, zrcadlo vložené do kolébky, koště (pometlo) obrácené proutím vzhůru a postavené u dveří, nůž nebo dvě vidličky křížem a p. Rozšířena jsou též rozmanitá říkadla, která ji odbývají a zahánějí, na př.: Můro, můro muří, nepřistupuj k mému loži, pokud nespočítáš písek v moři, hvězdy na nebi, cesty na zemi atd. M. ztotožňuje se často v názorech lidu s upírem, umrlcem, který z hrobu vychází a ssaje lidem krev, nebo s bůžky domácími, čímž představy o ní nabývají rozmanitého zabarvení. — Původem svým jest m. zosobněné asthma nocturnum, které se projevuje těžkými a děsivými sny a spojeno je s pocitem tíže, která stěžuje dech a hrozí zadušením. Již Římané zosobnili zjev ten jako nadpřirozenou bytost, zvanou incubus (v. t.). — Košťál, M. v podání prostonárod. (»ČČM.«, 1891, 273—281); Máchal, Nákres slov. bájesloví 175—180; A. Černý, Mythiske bytosće łuž. Serbow. Ml.
PD anon 70