Ottův slovník naučný/Mír

Ottův slovník naučný
Mir	Mír	Míra

Údaje o textu
Titulek:	Mír
Autor:	neuveden, Emanuel Salomon Friedberg-Mírohorský, Jaroslav Haasz
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 405–406. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Mír

Mír, čili pokoj (lat. pax, rus. миръ, покой, franc. paix, angl. peace, ital. pace, něm. Friede) sluje požehnaný a blahodárný stav tichosti a dobré vůle mezi lidmi, národy a státy jakožto opak sporů, různic a války, kterými nastane přerušení m-u. Po válce m. bývá obnoven. Před platným uzavřením m-u předchází příměří, mezi kterým se vyjednává o m. a stanoví se podmínky k němu. M. shnilý sluje m., jehož podmínky buď nedopatřením nebo úmyslně byly sestaveny tak nejasně, že z nich samých může vznikati podnět k válce nové. M. ozbrojený sluje stav takový, kde stát ze starosti o vlastní bytnost a z obav před dobývavými a výbojnými sousedy nucen jest vydržovati vojsko četné a nákladné, kterýžto stav mnohdy značně prodlužovaný pohlcuje a ničí nejlepší síly národů (v. Militarismus), tak že mnozí moudří lidé před ním dávají přednost válce, která aspoň činívá konec, ať již jakýkoli, nejistotě, nebezpečí a mimoř. nákladu. FM.

M., daň míru (tributum pacis) nazývala se u starých Slovanů daň placená v hotových penězích, nikoli v přírodninách. Rozvrhována byla asi na majetníky pozemků. Srv. Jireček, Slovanské právo v Čechách a na Moravě, II., str. 142–144.

M. boží (treuga Dei, pax Dei, trève de Dieu, Gottesfriede) bylo za středověku církvi nařízené obmezení pěstního práva, jež záleželo v zastavení záští po jisté doby, nebo na určité osoby a věci se vztahovalo. Již synoda poitierská r. 989 zakázala pod klatbou olupování rolníků, přepadání kněží atd.; později rozšířen zákaz ten i na kupce. Kněžstvo francouz. utvořilo pak r. 1034 a 1038 zbrojné spolky, jejichž členové se zavazovali, že potrestají rušitele míru a zvláště že budou kněžstvo chrániti. Arcibiskup arelatský Raginbald a j. biskupové francouzští nařídili r. 1041 zastavení všeho nepřátelství ve dnech připomínajících umučení Kristovo (od čtvrtka večera do rána v úterý [treuva Dei]). Ustanovení ta rozšířila se po Německu, Italii, Španělsku a Anglii. Jindřich III. snažil se provésti podobný přikaž říš. sněmu kostnického, ale teprve arcibiskupu kolínskému Sigiwinovi r. 1083 podařilo se rozšířiti boží m. na dobu adventní, postní, velkonoční a svatodušní. Za Jindřicha IV. prohlášen m. boží v Kolíně r. 1083 jako zákon říšský a obnoven králem Jindřichem VII. r. 1230. Týkal se pak zvl. kněží, žen, rolníků, kupců, cestujících, rybářův a židů, dále chrámů, hřbitovů, mlýnů, dvorcův atd. Ustanovení ta přijata i do Saského a Švábského zrcadla. — Papež Urban II. prohlásil boží m. na církevním shromáždění v Clermontě r. 1095 za všeobecné přikázání, načež přijat i do práva církevního a potvrzen opět roku 1179 Alexandrem III. Zatím nastoupil však na místo jeho zemský m., zvl. věčný lantfrít. Srv. Semichon, La paix et la trève de Dieu (Pař., 1852); Kluckhohn, Über d. Ursprung des Gottesfriedens (Lips., 1857); Fehr, Der Gottesfriede und d. kathol. Kirche (Augšp., 1861). Hsz.

M. zemský v. Lantfrít.